úterý, prosince 19, 2006

2 x 14 = 113

Zvláštní matematika má pro mě a pár blízkých skrytý význam. Během čtrnácti dnů jsem podnikl dva ultraběhy. Každý byl jiný a přesto oba nádherné. Možná se ve vzpomínkách s odstupem vrátím k tomu prvnímu. Druhý běh se uskutečnil 14 dní po tom prvním.

Obsazení již nebylo tak početné; byli jsme jen dva. Jak se to celé seběhlo? V euforii po UNL vyjádřil Ondřej přání pokořit hranici 50ti km. Nejdříve jsem malinko zaváhal, zda není příliš brzy na další dlouhý běh, ale protože žádná šílená myšlenka mi není cizí, souhlasil jsem. Ondřej naprosto perfektně naplánoval trasu a čas startu jsme zvolili na sobotu 9.12. o 4.hodině ranní. Ještě ve čtvrtek jsme si řekli, že konečné rozhodnutí padne v pátek. Padlo.

Přípravy na samotný běh byly velmi tragédí. Nestihl jsem si nic koupit, proto jsem musel těžit z domácích zásob. Má jídelní výzbroj se tak sestávala ze dvou menších jablek a jedné tyčinky od Nutrendu Soya protein 22 %. V pátek večer jsem si uvařil zelený čaj do vaku, osladil medem a vak jsem vměstnal do ledvinky.

Už léta se probouzím kdy chci bez budíku. Pro "jistotu" jsem si výjimečně nastavil alarm na hodinkách na 2:30; to abych zaspal. Oči jsem vytřeštil ve 2:51. Trvá-li cesta na start 50 minut, nezbývalo mi mnoho času. Naštěstí jsem měl mimořádně vše připravené a tak ve 3:03 už jsem startoval plechového oře. Cesta k Cerhenicím směrem na Kolín proběhla v pořádku a na zahájení jsem dorazil včas. S Ondřejem jsme doladili pár drobností a s mírným zpožděním vyrazili.

První kroky naznačovaly, že tento běh nebude žádný med. Zaháněl jsem myšlenky typu "10 bude stačit a podobně". Téměř dvě kila nesené potravinové zátěže na komfortu nepřidaly. Velmi mě překvapil Ondřej na osmém kilometru hlášením z Garmina, že běžíme tempem 5:52. To jsem si myslel, že jdeme daleko pomaleji.

Na sobě jsem měl opět žlutou bundu, legíny Tchibo, funkční triko od Craftu, dlouhou duo Moiru a půjčenou čelovku Silva. Nebylo sice chladno, ale když na 38.km fouklo od řeky, ocenil jsem spásný nápad nabalit se jako pumpa.

Má krize z počátku běhu se postupně rozplývala. Zčásti to bylo způsobeno úkony během cesty, které člověk obvykle provádí doma v klidu po probuzení, ale větší podíl na přibývající pohodě měly přibývající kilometry a můj bezva parťák. Poté, co Ondřej zahlásil půlmaratón, cítil jsem se v naprosté duševní i tělesné pohodě.

Zjistil jsem, že čím víc kecáme, tím rychleji cesta ubíhá. Zásoboval jsem Ondřeje různými historkami a po očku jej sledoval kolik jich ještě snese. Když delší dobu mlčel, už jsem se obával aby mi jednu neflákl, abych už konečně držel klapačku. Jak ale později sám řekl, i jemu mé mluvení pomohlo. Okolo maratónu překonával krizi a mé řeči jej odreagovaly od jeho potíží.

Má krize přišla na 48.km po větě: "už je to kousek". Najednou jakoby mozek přestal pracovat a tělu se nechtělo dál běžet. V takové chvíli se naplno projeví výhoda parťáka a společného běhu. Ve chvíli, kdy by člověk samotný těžko odolával pokušení přejít do chůze, pomohl kamarád.

Můj zápisek z běhu není dlouhý. Když jsme dobíhali po 5ti hodinách na místo startu přišlo mi, jako by uběhla sotva půlhodina. A přeci si odnáším tolik zážitků. Pět hodin s prímovým a pohodovým člověkem, úchvatný východ slunce na soutoku Labe s Cidlinou a nádherně nepopsatelné okamžiky běhu okolo tiché řeky. Bylo to skvělé.

čtvrtek, listopadu 30, 2006

Ultra Nacht Lauf II.

Další z účastníků to nevydržel a sepsal své zážitky. Tentokrát Jirka:

Tak i já se připojím ke svým kolegům a popíšu své zážitky z běhu. Začátek už uvedl Witty a tak jej nebudu opakovat. Po startu nočního běhu vesele probíháme klidným tempem Milíčovským lesem a zjišťujeme, že čelovky krásně svítí a všichni jsme bezvadně vidět. V tuto chvíli se držíme pospolu. Po vyběhnutí z lesa se kocháme noční osvětlenou Prahou. Zejména Papaaya se toho pohledu nemůže nabažit a nechá si udělat výklad, kde je jaká čtvrť.

Přes Křeslice již míříme ven z Prahy. Na kruhovém objezdu v Křeslicích stojí Tučňák a kontroluje jak nám to jde. Tempo je pomalé a v podstatě nezbývá, než si běh užívat a povídat si se spoluběžci. V Pitkovicích míjíme hospodu, na které je uvedena otevírací doba do 07.00. Říkáme si, že ráno můžeme zajít na něco dobrého.

Krátce na to míjíme ceduli s označením konce hl.m. Prahy. V této chvíli právě dochází k rozložení sil, tzn. vytváříme dvojici s Papaayou a Radka běží s Wittym. A co víc, Radka s Wittym se nám začínají vzdalovat. Když probíháme Čestlice, tak už mají celkem slušný náskok.

Běžíme cca. 50 minut, nacházíme se ve tmě někde mezi dvěmi vesnicemi a ze tmy se proti nám vynoří muž. Ptá se nás, zda něco jede do Prahy. S Papaayou mu říkáme, že to nevíme, ale když poběží svým směrem je do hodiny u metra na Hájích. Docela nás to pobavilo. Jeho ne.

V obci Kuří na nás čeká Tučňák. Když dobíháme k autu, Radka z Wittym se už vzdalují. Plný dojmů z přehlídky bojových sportů Budo Show 2006, na které jsem byl odpoledne před začátkem běhu, přibíhám k Tučňákovi ve stylu Rockyho, poskakuji kolem a naznačuji údery rukou. Objednávám si u T. iontový nápoj na příští zastávku, dávám pokyny ke koncentraci. Ten vesele přikyvuje, je vidět, že má radost z toho, že pro nás může něco udělat. Moc se nezdržujeme a opět vybíháme.

Během chvíle kolem prosviští T. s autem, rozsvítí směrovky a mává na nás. Je tma, takže nevidím přesně co dělá s prsty, ale myslím, že to byl zdvižený palec a ne prostředníček :-)) Obdobným způsobem to v podstatě praktikuje po celou dobu běhu.

V Říčanech už na nás opět Tučňák čeká. Nápoj je skvěle připraven. Samozřejmě si neodpustím pár poskoků a úderů ve stylu boxera. To už se přidává i T., který zároveň vykřikuje: „Budo, budo.“ S Papaayou se shodujeme, že jsme plni sil. Pouze si vyslechneme od T. popis trasy a vyrážíme.

Dobrotivec Tučňák pro jistotu stojí na křižovatce a naznačuje směr jakým se máme vydat dál. Zde se musím přiznat, že zřejmě Papaayu brzdím. Vzal jsem si na běh sporttester a zjišťuji, že po občerstvení vždy zrychlujeme a tepovka stoupá. Proto opakovaně žadoním aby Pappaya zvolnil. Ten mé prosby vyslyší naprosto v pohodě, neboť on má zase pocit, že brzdí mě. (Klasická běžecká latina)

Chvílemi si děláme legraci, že zřejmě usneme, protože tepovka klesá na hodnoty mezi 120-130. Zdá se nám to dost nízko, ale běží se nám dobře. Mám obavu, aby mi čelovka vydržela svítit po celou dobu a tak ji na osvětlených úsecích ve vesnicích vypínám, jenže Pappaya tu svoji žhaví stále a nemá s ní problém.

Avšak zjistili jsme nebo si to jen myslíme, že ty čelovky možná mohou osvětlovat protijedoucí řidiče a tak se snažíme při jejich průjezdu sklánět hlavy dolu, aby šel hlavní proud světla na zem - snad to pomáhá.

No a teď něco k atmosféře při běhu. Zpočátku se Papaaya tvářil, že si povídat nechce a bude se pouze soustředit na svůj fyzický výkon. Nedávám mu pokoj a stále ho „obtěžuji“ svými dotazy. Jak ubíhá čas zjišťujeme, že si máme stále co říci, v podstatě valnou většinu běhu prokecáme. V mezerách mezi povídáním osvěžuji atmosféru songy, které zpívám a v závěru už jen broukám.

V hlavě se mi honí i motivační písně U.S. Army, kterými si vojáci zpestřují běh, ale ty nemám odvahu použít. V jednu chvíli kdy kolem projíždí T. a starostlivě zjišťuje zda nemáme nějaký problém, Papaaya zrovna povídá o zážitcích z maratónů, které absolvoval. Tak krásně se to poslouchalo, že chudáka T. jsme odbyli „Neobtěžuj povídáme si.“

Jeden úsek trati vedl po asfaltové silnici mezi lesy a odtud byl slyšet hluk, zřejmě divočák. To samozřejmě mělo za následek mírné zrychlení a zvýšení naší TF, ale jak jsme později zjistili ani T. který si nedaleko zřídil občerstvovací stanici, se na tomto místě necítil příjemně. Pro příště už stál jen na osvětlených místech ve vesnicích.

Cesta ubíhala příjemně a zlomovým okamžikem č. 1 pro mě osobně bylo zjevení rádiových sloupů u Českého Brodu. Kdo je zná tak zřejmě ví o čem mluvím. Jsou to vysoké, ale opravdu vysoké sloupy, ukotvené k zemi kovovými lany. Význam toho zařízení neznám, ale působí na mě magicky. Zkrátka tyto v noci krásně osvětlené sloupy se stali naším krátkodobým cílem, nejdříve byly strašně daleko ale s přibývajícími hodinami, byly stále blíž, až jsme se dopracovali k nim.

Únava se již začala projevovat a některé delší neosvětlené úseky mezi vesnicemi se zdály nekonečné. Skutečně není příjemné, když běžíte tmou a nikde ani světýlko, pouze kužel světla z vaší baterky osvětluje nejbližší okolí. Právě v úseku u zmiňovaných sloupů jsme museli vyběhnout i když jen krátkodobě, na hlavní komunikaci spojující Prahu s Kolínem.

Zde se nám s Papaayou běželo výtečně a mírně jsme zrychlili. Náhle před námi zastavilo vozidlo Policie ČR a oba příslušníci na nás nevěřícně zírali. Zjišťovali co to tady jako máme za manévry a nejvíce je dráždila moje vesta Policie. Když ale zjistili, že i já patřím k jejich firmě, tak nás po upozornění, že to není normální a že máme co nejrychleji zmizet, nechali dále běžet.

Nastal další zlomový moment. Po seběhu z hlavní komunikace na nás čekal T. s občerstvením, jako vždy skvěle připraven. Zde jsem již cítil v končetinách, že konec se neodvratně blíží. Pozitivní však bylo, že nám T. popřál ke zdolání maratónu. Také nám sdělil, že Radka s Wittym na nás mají již velmi slušný náskok. Společně s Papaayou jsme si stanovili psychologickou hranici - město Kouřim a tak jsme na ni začali útočit.

Pappaya mi cestou řekl, že mezi maratónem a 50tkou bude boj. Tak se stalo. Nevím čím to bylo, asi snad tím, že trať byla členitější, ale s každým krokem ubývaly síly. Na každé zastávce následoval dotaz jak daleko je to do Kouřimi a vzdálenost ne a ne klesat. Tedy ne tak rychle jako síly. Popravdě zde už mi tolik do zpěvu nebylo, jen jsem se párkrát Papaayi zeptal: Kouříš, protože já Kouřim rád ?

Na posledních stovkách metrů jsem už sotva pletl nohama a dost se mi stávalo, že jsem zavadil levou nohou o kotník na pravé noze a ještě nyní tam mám strup. Do smíchu zjevně nebylo ani Papaaovi a právě na jedné temné silnici mezi vesnicemi, když přijel Tučňák s autíčkem, vytopeným, plným jídla a tekutin, jsem se rozhodl. Dál už nebudu trpět a Kouřim je tak daleko..... Takže mě i Papaayu přibral T. do vozidla.

Po chvilce jízdy už jsem viděl Radku s Wittym jak drtí další kilometry, v duchu jsem si spílal, že dnes večer už nepůjdu v jejich stopách. Když jsem se ale snažil hýbat nohama, tak jsem musel uznat, že jsem se rozhodnul správně. Autem jsme byli v Kouřimi za krátkou dobu a čekali jsme na své běžecké kolegy, kterým už z Kouřimi vyběhl naproti další běžec - Ondřej.

Bohužel zde už mě únava dostala a poté co nás v Kouřimi po občerstvení běžci opět opustili jsem v autě usnul a to až do doby úplného ukončení celé akce. Ale zdálo se mi, že v době ukončení běhu Radka ani Witty nejeví známky zvláštního vyčerpání, já to vážné nechápu....

No rozhodně to byla bláznivá a úžasná akce, kde jsem se krásně a společensky vyžil. Takže tím děkuji všem běžcům a Tučňákovi. Původně jsem myslel, že nic nenapíšu, no a podívejte jak je to dlouhé, snad se to dá číst. Ahoj Jirka

středa, listopadu 29, 2006

Ultra Nacht Lauf z pohledu doprovodu

Tak jo, pokusím se taky popsat, co jsem zažil v noci ze soboty na neděli a která se mi vryla hodně hluboko do paměti. Jedním slovem, kterým shrnu celý text, může být např.:"skvělý!".

A přitom to začalo tak nenápadně: jeden den jsme nezávazně kecali s Wittym na gTalku a vypadlo z něj, že po ultrabězích za dne, chce zkusit i noc. Nevěnoval jsem tomu moc pozornosti, ale když tato myšlenka vypadla z Wittyho již podruhé, byl jsem až sám sebou překvapen, jak rychle jsem mu navrhnul, že ho rád doprovodím v roli řidiče.

Jak šel čas, Witty stanovil dostatečně dopředu datum a občas jsme s někým na toto téma prohodili pár slov. Výsledkem bylo, že když jsme se v sobotu večer sešli před naším barákem, výprava čítala 4 lidi a mě jakožto doprovod :)

Trasu jsem naplánoval já pod dojmem zkušeností, které jsem poctivě našlapal kolem Kostelce a Českého Brodu na silničce. Trasu jsem víceméně znal podrobně až do Kouřimi, dál už jsem profil jen odhadoval z mapy. Primárně jsem s chtěl vyhnout pobíhání po lesích kolem Říčan a Mukařova, kde jsou sice také klidné cesty, ale představa, že bych někde čekal na běžce v lese ve tmě mě nelákala. Trasu jsem tedy určil v tom smyslu, aby vždy po několika kilometrech byla vesnice jakožto bod, kde se dalo někde pod lampou zastavit, otevřít kufr a počkat s občerstvením na ultraběžce.

Pro mě samotného byla noc hodně zajímavá, řekl jsem si, že žádné překvapení ani nepříjemnost nesmí běžce rozptylovat a snažil jsem se vždy úsek, který byl před nimi projet a pak je případně upozornit, co je kde čeká. Na cestě bylo několik hodně nepříjemných stoupání a vždy v autě jsem trnul, jak se jim trasa poběží.

Ovšem čtveřice zvládala nástrahy trati naprosto v pohodě. Hned po několika kilometrech se rozdělili a až do konce běželi ve dvojicích. Ke konci už byl rozestup mezi nimi docela velký a v rámci toho, že jsem je nechtěl nechat někde zbytečně nechat žíznivé a hladové, jezdil jsem sem a tam a vždy se individuálně domluvil, kdy chtějí další občerstvení.

Pak to již fungovalo víceméně standardně: příjezd do vesnice, nalezení místa s lampou kde nebláznila domácí zvířata, otevření kufru a krátké čekání. Je to možná s podivem, ale při tomto systému jsem nikde nečekal více jak 10 minut.

Ostatně čas je v noci velmi relativní. Ani jsem se nenadál a už byly dvě hodiny pryč, tři, čtyři... Ládoval jsem do sebe kofein a krize na mě přišla až při zpáteční cestě domů ze Zásmuk kolem šesté hodiny.

A vlastní zážitky? Skoro nepopsatelné. Občas byly vidět čelovky již daleko před vesnicí a bylo zábavné sledovat, jak se kolébají do rytmu kroků. Illuminate bundy jsou fantastické (a to nechci dělat reklamu, jen konstatuju). Ve viditelnosti dokonce o třídu převyšují reflexní vestu Policie, kterou měl Jirka. Běžci jsou vidět zdaleka a velmi dobře.

To samé je s čelovkama, jejich světlo je zepředu krásně viditelné a pohyb po silnici je tudíž dost bezpečný. Několikrát jsem byl svědkem toho, že auta odbočovala min. 100-200 metrů před běžci a viditelně zpomalovala.

V noci je všude klid a ticho, které je rušeno pouze odjezdy z místních diskoték (pozor, potencionálně velmi nebezpečné!) či štěkotem psů. Jinak nic. Klid a mír. Člověk má možnost na chvíli se jakoby zastavit a na dost věcí si v klidu udělat názor. Ospalá světla lamp se žlutým nádechem osvětlují pásy silnic ve vesnicích a z celé akce dokáží vykouzlit nezapomenutelné okamžiky.

Pro mě osobně to byl jeden z nejsilnějších zážitků a to i přesto, že jsem tentokrát neběžel. (příště jdu!) Vzdávám holt všem, kteří běželi a kteří se té noci stali nočními ultravytrvalci.
Díky T.

pondělí, listopadu 27, 2006

Ultra Nacht Lauf I.

Pátrám v paměti, který okamžik vyznačím za zahájení celé akce. Snad den, kdy se šílený nápad zrodil v mé hlavě? Nebo snad čas startu 22:00? Nedokážu říct, neboť myšlenka a přípravy na běh byly v mé hlavě tématem několika dnů.

Pár dní před dnem D (25.11.2006) si s kamarády vyměňujeme maily a dolaďujeme vybavení. Trasu nám perfektně již připravil Tučňák. Řešíme, zda si vzít to či ono, a seznam utěšeně narůstá. Už to pomalu vypadá, že si budeme muset půjčit vozík na pojízdnou kuchyni. Nakonec jsme se dohodli na vybavení a naše výzbroj vypadala takto:

18 lt vody, 3 lt zelený čaj (dobrá voda), 2 lt cola, 2 termosky s čajem, 2 termosky s kávou, 8 nealko piv, 1 papiňák s polévkou, 1 kg nakrájených jablk, 6 banánů, 6 tyčinek corny, bochník chleba (1/3 s marmeládou a 2/3 se sýrem), balík slaných arašídů, 3 ks proteinových tyčinek, iso, gel, náplast, obinadlo, nůžky, indulona, hrnky, příbory a servírovací stolek.

Neděste se, snědli jsme z toho sotva pětinu…

Sobota 21:15
Na nádraží střed si do mého auta přisedá první člen(ka) našeho týmu Radka. Spolu s ní Rosťa, který ač odjíždí na maratón do Poruby, si nemůže nechat ujít tu příležitost vidět partu šílenců v akci.

Sobota 21:30
Dorážíme na místo startu. Zde již stojí pilíř našeho úspěchu Tučňák a další člen výpravy, nenapravitelný smíšek Jirka. Zkoušíme čelovky, převazujeme boty, skládáme vybavení v kufru našeho kombiku a čekáme na posledního kamaráda. Pár minut před startem doráží ve výborné náladě Papaaya.

Sobota 22:00
Tučnák s Rosťou s výkřikem "na Janovice" startují naší čtyřčlennou skupinku vpřed. První kilometr prověří naše čelovky, neboť Jirka nás vede z Jižního města lesem. Rozumným tempem jej záhy opouštíme a jsem rád se na tomto jediném krosovém úseku trati nikdo nezranil.

neděle, listopadu 26, 2006

Takový delší trénink

Krátce po páté hodině ranní si vzájemně gratulujeme. První společný ultra trénink vyšel na 100 %. Přálo nám počasí, nikdo nás nesrazil, čelovky svítily až do konce a k tomu jsme se i řádně nasmáli. Nikdo si nic neudělal a každý si ověřil, že běžet se dá i dál než 42,195 km.

Víc zatím neprozradím protože doufám, že náš věrný ochránce, doprovodce a zapisovatel v jedné osobě - Tučňák popíše celé noční dobrodružství..

sobota, listopadu 25, 2006

Za necelých 12 hodin ...

...vyráží skupinka podobně postižených sportovců z Jižního města vstříc nečekaným ultra zážitkům.

Ladíme poslední přípravy. Tučňák sehnal pojízdnou kuchyni a osvětlení během cesty je zajištěno vlastními i zapůjčenými svítilnami (jedna s dosahem 63 metrů!). Zbývá jen si popřát nashle v Uhlířských Janovicích.

V Kouřimi (55.km) se k nám přidá na poslední kilometry Ondřej, který kolem druhé hodiny ranní vybíhá z chaty (to aby nebyl zbytečně čerstvý).

Přikládám mapku trasy. V původně plánované délce 67 km je chyba. Poznáte o kolik? Vždyť je to ale vlastně jedno. Jsme limitováni jen ukončením akce do 6:00.

Držte nám palce :-)







neděle, listopadu 19, 2006

Zkušenosti s bundou illumiNITE

Přestože mám ve skříni již dvě běžecké bundy, podlehl jsem akci výhodného nákupu a zakoupil bundu illumiNITE model Switchback Invertor.

Co bylo příčinou mého počínání? V prvopočátku zkušenost z běhu na Třístoličník letos v srpnu. Vybíhali jsme ráno v šest hodin za drobného mrholení a znatelného chladu. Zatímco já se trápil v nefunkční větrovce značky Asics, mí běžečtí parťáci Franta s Milošem si lebedili v bundách illumiNITE; v těch co běželi letos v květnu do Brna. Druhý důvod nákupu bude ještě pochopitelnější: líbila se mi.

Ihned poté co bunda dorazila, vzal jsem si ji na trénink do Stromovky. Bylo sice po dešti, ale teplo, proto má první zkušenost byla, že bunda není na léto. Ještěže má odepínací rukávy.
Nezvykle působí na pánské bundě dámské zapínání zipu. Byl jsem ujištěn, že nejde o vadu, neboť se jedná o výrobek pro americký trh. Zipy zajišťující odepínání rukávů mi subjektivně připadají méně odolné. U dámské bundy stejného typu se tento zip při třetím běhu rozbil a rukáv upadl. Vše vyřešila pětiminutová výměna jezdce zipu.

Se zkracujícími se dny a s ubývající teplotou nastalo období Tchibo. Na ranní běh již bylo třeba nasadit elasťáky a na vrch jsem zkusil novou bundu. Zatím stále bez rukávů. Musím přiznat, že je těžké stanovit teplotu, od které je komfortní si rukávy nasadit. Prozatím to vyřešila dlouhá Moira.

Ten pravý test nastal až v jeden z posledních slunečných podzimních dní. Celý den jsem se zálibou pozoroval, jak ještě hřejivé paprsky slunce přímo vybízejí k vyběhnutí. Abych však nenarušil rodinou pohodu, naplánoval jsem svůj běh až k páté hodině odpolední. Zatáhlo se, a tak volba obléct bundu byla jasná.

Teplota byla asi 14 stupňů, proto jsem si pod bundu vzal jen lehké spodní prádlo s krátkým rukávem. Týden po maratónu jsem vyrazil volně nazdařbůh s tím, že se vrátím asi za dvě hodiny. Právě volné tempo hodně napomohlo faktu, že jsem se v bundě i při relativně vysoké teplotě nepotil.

Zanedlouho si při klusu mým zamilovaným lesem s borovicemi a modříny všímám velmi divné věci. Les hoří! Ne, naštěstí ne. To zářivě červená a žlutá barva osamělého listnáče vyvolává dojem neobvyklého jasu uprostřed tmavého houští. Začalo pršet.

Zatahuji si zip na bundě a jsem zvědav, jak dlouho vydržím v bundě suchý. Tedy jen ve zvlhlém triku od potu a nikoliv od studené vody. Bunda TCM od Tchiba mi vydržela suchá sotva pár minut …

Myšlenky na déšť vystřídá pohled na zvláštní trojici. Tažný kůň osedlaný dřevorubcem a okolo pobíhá pes. Pomalu je dobíhám. Kůň se plaší a pes jde po mě. Přecházím do chůze a celá skupina se opět dostává do svého houpavého klidného rytmu.

Kontroluji čas a velím si k návratu. I beztak poběžím pěkný kus zpátky již po tmě. Záměrně vybírám zpevněnou, i když delší cestu. Jen malý úsek na konci lesa musím jít, neboť povrch typu zlom-si-nohu je obtížný i za světla. Využívám chůze k občerstvení. Noha ujíždí a obsah lahve místo v ústech končí na bundě. Stále sucho!

Poslední kilometr mám po silnici. Snad něco pojede, abych si ověřil ty reflexní plochy. Hurá! První auto v zádech. Jakmile mi po nohou přejede první záblesk světlometů slyším, jak auto za mnou zpomaluje. Výborně! Zezadu jsem vidět.

Teď auto proti. Svítí dálkovými. Než stačím přimhouřit oči, řidič světla tlumí a dává blinkr. Výborně, i zepředu to funguje. Odhaduji tu vzdálenost alespoň na 200 metrů.

Dobíhám po více jak dvou hodinách naprosto spokojen. Povedl se mi skvělý běh, jsem v suchu, tělesná teplota akorát a hlavně s pocitem, že jsem v bezpečí. V bezpečí před normálními řidiči, kteří mě včas vidí.

Na druhý den se citelně ochladilo a svou sílu ukázal i severák. Zkusil jsem si vzít stejnou kombinaci oblečení jako předchozí den. Silný vítr dul až se stromy ohýbali, na kůži se mi však nedostal. Také poslední vlastnost bundy – větruodolnost mohu jen potvrdit.

Jednu vadu bundy jsem však objevil. Neochrání vás proti psům.

...

Uplynulo pár dní a běhů a já jsem považoval za vhodné bundu vyprat. Přestože mě Miloš i štítek varovali před teplotou praní, vložil jsem bundu do kýble s teplejší vodou, než bylo žádoucí. Výsledkem bylo zmizení reflexního potisku na několika místech... Bundu je totiž nutné prát v maximální teplotě třicet stupňů a nikoliv ve vodě, ve které člověk sotva udrží ruku.

Na stránkách dovozce je návod na správné praní a po mém upozornění bude vkládán i ke každé bundě. Jen doufám, že zbylý potisk vydrží šetrné praní a nezmizí jako pára nad čínskou polévkou.

pondělí, listopadu 13, 2006

Rozcvička

Kdesi jsem četl, že uběhnout maratón je pro ultraběžce jen takovou rozcvičkou. A právě takovou neplánovanou rozcvičkou se stal můj sobotní běh. Vůně ultra je omamná...

Hodinu po čase oběda koukám do mapy kam vyrazím. Hledám něco tak na tři hodiny. Okruh Mnich-Včelnička čítající necelých 30 km jsem běžel posledně. Prstem objíždím okruh vedoucí na západ: Mnich-Deštné-Mlýny. Říkám si, že toto kolečko bude jen o kousek kratší.

Nestihl jsem si v Praze koupit osvědčené Corny ani jinou známou tyčinku, proto beru zavděk Krusli a Delise zakoupené v místním krámku. Čtyři 0,2 lt lahvičky s vodou by měly stačit. Oděv je klasika. Spodek legíny Tchibo, vršek Moira a žlutá bunda illumiNITE (brzy si přečtete recenzi).

Třemi vztyčenými prsty ukazuji rodince, jak dlouho bude můj výlet trvat.
První část cesty na Mnich znám. Zjišťuji, že nemusím objevovat stále nové a nové cesty. Na té co znám mě okouzlí nejen hra barev, ale pokaždé objevím nějaký detail, který upoutá mou pozornost. Vždy se těším, až se za zatáčkou vyloupne nádraží a za vrcholkem spatřím věž kostelíka.

Běží se skvěle. Záměrně se brzdím, neboť nějak tuším, že mě čeká pěkných pár kilometrů.
Po 12 km ve vísce Nový Mnich opouštím žlutou značku i známou cestu. K mému překvapení není na ukazateli uveden další záchytný bod - Deštné.
Zdá se, že můj prstem obkroužený okruh v mapě a odhad vzdálenosti nebyl tak úplně přesný. Vydávám se po modré vstříc novým zážitkům.
K mým uším doléhá vzdálená střelba. No nazdar hon. Snad nechytnu pár broků do zadku. Jako laň snad nevypadám a ani tak neběhám. Spíš jako kanec, takový pomalejší, ale vytrvalý kus.

Dobíhám k dalšímu rozcestí a zjišťuji, že v Deštné budu mít už 18,5 km. Soukám do sebe první tyčinku Krusli a není nic moc. Nechutná mi a ani nemá nějaký výrazný povzbuzující efekt.
Cesta teď vede podél potoka po vyasfaltované stezce. Míjím lidičky na procházce s prckem, který sotva chodí. Jeho mamča mu říká: "podívej Lucinko, pan běží". Holčička je naprosto fascinována. Jde mi naproti a upřeně na mě hledí. Všichni se usmíváme a já cítím, že jsem jen tím že běžím, přinesl tomu malému tvorečkovi radost. Takový impuls vydá za sto tyčinek.

Sílu mi trochu ubírá pohled na kilometrovník v Deštné. Dalši bod - Mlýny je vzdálen 10 km. Dle hrubého odhadu odtamtud to bude dalších 10 do cíle. Deštné si mi ale jinak moc líbí. Městečko se dvěma kostelíky a supermarketem Coop má pěkné náměstí. Ještě pár milionů do úprav a může se stát turisticky atraktivním místem.

V Deštné se mění má barva z modré na červenou. Tedy ne mého obličeje ale mé stezky. Městečko opouštím po silnici směrem na sever. Za městem ukazuje červená do polí. Vydávám se tedy v naznačeném směru. Na vrcholku uprostřed pole se cesta stáčí vpravo. Nevypadá jako by tu byla léta, ale jiná tu není. Za deset minut dobíhám ke statku. Značka nikde. Bežím ještě kousek dál a hle, značka je tu. Párkrát si protírám oči, kontroluji barvy trávy, střech a asfaltu. Oči mám zdá se v pořádku, značka skutečně není červená.

Rozhlížím se a docházi mi, ze jsem v bludném kruhu. Jsem opět před Deštným na místě kde jsem byl před půl hodinou. Co teď?
Mám dvě možnosti. Dát se po cestě vpravo po které jsem chtěl jít. Znovu do Deštné a pak se pokusit opět netrefit bludný kruh. Čekal by mě minimálně maraton. Druhá varianta je také dlouhá ale jistější; běžet vlevo zpět po trase po které jsem sem přiběhl. Dnes volím levou. Veřím, že jednou budu mít tolik sil a dám se tam, kam mě táhne srdce; vpravo.

Mířím tedy zpět a vychutnávám si pohled z opačné strany. Na louce ve stráni si pamatuji, že jsem přeskakoval strouhu. Z této strany není značka vidět. Okamžitě se mi vybaví představa běhu s Milošem. To bychom doběhli do Jindřichova Hradce.

Cestou po neznačené pěšině pátrám, kde může jen značení být. Možná v houští vzdáleném asi 300 metrů. A skutečně. Na mladém stromku je namalované. Ještě tak dva tři roky, stromek povyroste a značka bude vidět i zespoda od odbočky.

V nohách mám 28 km a slábnu. Váhám s vybalením Delisy, ale mám ještě dost vody na zapití, proto to risknu. V klidu za chůze pojím a popiju. Po deseti minutách se síly vracejí a tělo běží jako stroj. Nádhera. Soumrak již padá k zemi, to mě nutí si běh ještě malinko prodloužit. Posledním kouskem lesa probíhám už za tmy po místní asfaltce.

Napočítal jsem 39 km v čase 3:53. Jsem unaven, spokojen a natěšen na UNL za 14 dní. Btw: máme ještě jedno místo.

čtvrtek, listopadu 09, 2006

Lepší termín

Na základě výborné připomínky, že na noční běh se lze lépe připravit v sobotu než ve všední den a po dohodě s již zúčastněnými, posouvám start UltraNachtLauf na 25.11.

Praštěnej nebo šílenej? Zřejmě obojí …

Otvírám oči přesně v okamžiku, kdy se lehký spánek začíná měnit v hluboký. Je 3:33. Z postele mě vyhání večerní káva, kterou jsem si záměrně naordinoval. Ten čas pro začátek přípravy na ranní běh není až tak zvláštní, kdybych ovšem neuléhal ve dvě ráno.

S blížícím se termínem nočního ultra běhu mě stále více a více to noční běhání láká. Třetí hodinu už může za ráno považovat jen praštěnej člověk jako jsem já. Provádím rychlou přípravu a řeším hlavně pití. Cítím, že dvě hodiny běhu ráno bez vody nevydržím. Ledvinku zavrhuji, neboť mi její zip lehce zevnitř rozedřel mou krásnou žlutou bundu. Zkouším vložit do kapsy na zádech půllitrovou láhev. Pasuje přesně. Sice mi bude šplouchat, ale má mi šplouchat na zádech nebo v hlavě – to už vyjde nastejno.

Zkouším venkovní teplotu. Nejdříve vystrčím dva prsty, pak šest a nakonec všech dvaadvacet. Teplo, větrno, svěže. Výborně. Moira zůstává ve skříni.

Ve 3:58 konečně stojím před domem. Kupodivu velmi svěží. První dva kilometry utíkají za necelých jedenáct minut a sám sebe se ptám, jak je to možné. Asi jsem nabuzen endorfiny. Můj přítel měsíc, kterému jsem večer děkoval, že mi posvítí na cestu, šel asi spát. Naštěstí záblesky sem tam vyskytujících se pouličních lamp mi ukazují kde je cesta a kde křoví.

Vybírám si cesty které znám. Docela zajímavé pocity zažívám u vodáckého kanálu v Tróji. První co mě napadne: škoda, že nemám plavky. Když ale běžím proti proudu cítím velkou sílu vody kterou musím překonávat až je to nepříjemné. Po obrátce u mostu Barikádníků běží zase voda se mnou. Velmi zvláštní.

Skočím se ještě proběhnout k útulku a vracím se zpět. Dobíhám na minutu přesně za dvě hodiny zpět. Budím synka, že půjdeme na plavání, ale ten je totálně tuhý. Pěkně ho ta dnešní noc zmohla.

Tak co přidáte se ještě někdo 24.11.? Už běžíme dva..

úterý, listopadu 07, 2006

Jsem zvíře

Ano, jsem zvíře. Řadím se po boku medvěda, kuny a našeho psa k zimním spáčům. Pozoruji naší psovou jak se teď na podzim bezmezně cpe a s hrůzou pozoruji, že se chovám stejně. Jen díky běhání a občasnému vymáhání v bazénu nevypadám jako ona. Chovám se v těchto dnech přirozeně jako zvíře, které využívá plody přírody k přežití nastávající zimy.

A jak pokračuje moje ultra-rozhodnutí? Je pevné. Začínám opět své ranní běhy provozovat v nekřesťanskou dobu a pomalu prodlužuji nejen své víkendové běhy, ale i ty ranní. Posledně jsem při dvou-a-půl hodinovém běhu otestoval sojovou tyčinku z dílny firmy Nutrend.

Dean tvrdí, že pokud při dlouhém běhu pozře bílkoviny, proběhne rychleji následná regenerace. Zřejmě to funguje i na mě. Ani jsem neměl problém s trávením, jen jsem musel tyčinku (63 gr) rozdělit na vícekrát. Jak jsem si již ověřil na oběhu republiky, při pomalém běhu můžu v rozumném množství sníst téměř cokoliv co znám.

Zítra se budu snažit dělat člověka a dát ráno (pro někoho ještě v noci) aspoň dvacku.

čtvrtek, listopadu 02, 2006

Rozhodnutí

Mnoho mých příspěvků zůstalo nedopsáno v šuplíku. Důvody jsou především časové. Byli jste tak ochuzeni o články „Začalo období Tchibo“, „Kouzelný víkend u Berouna“ aneb "Miloš říkal..." a ještě jeden bez nadpisu.

Tento příspěvek odkládám již týden. Týká se mého rozhodnutí zúčastnit se dubnového běhu z Pece do Pece za tři dny. Z Pece pod Čerchovem do Pece pod Sněžkou. Vzdálenost je 350 km. Jedná se o akci kamarádů – Miloše, Martina, Franty a Mirka. K nim se přidá Štefan a já.

Když mi Miloš o tomto běhu říkal v Račicích, byl jsem nalomen. Zlomila mě kniha, kterou jsem sice dočetl s rozpaky, ale vybral jsem si z ní své. Zajímalo mě, jak se na takovou akci trénuje. „To si dáš jeden den v měsíci běh na celý den“ říkal Miloš.

Začínám v noci z 24.11. na 25.11. Vybíhám po 22 hodině z Jižního města s doprovodným vozidlem, které bude řídit člověk, který je hluboko usazen v mém srdci. Na plánu je běh kolem 60ti km, přesnou trasu ještě upřesním. Akci však zruším, bude-li méně jak 10 pod nulou.

Přidáte se někdo?

pondělí, září 18, 2006

Trenérem bez svěřenců

Píšu tento článek s pětidenním zpožděním. Jistě jste si všimli, že mé příspěvky nejsou tak časté jako dříve. Důvod je nasnadě. Již pár týdnů mi můj čas ukrajuje práce pro behej.com. Práce radostná, ale časově náročná. Co práce obnáší popsal výstižně Tragéd, a já se k tomu už nebudu veřejně vyjadřovat.

Tak honem do čtvrteční Stromovky. Neplánoval jsem ji. Plánoval jsem práci, která se vždy kolem patnáctého protahuje do pozdních hodin. Zaplavilo mě štěstí, když jsem práci dokončil v pět a v mysli se mi rozprostřela vidina parku u Vltavy.

K planetáriu jsem dorazil pár minut před šestou neočekávaje žádnou účast. Mýlka. Na místě se nás sešlo asi osm. Kam dneska poběžíme vyřešil Jarda, kterého od Stožce soukromě přezdívám „požár“ (nezlobíš se, viď ?). Prohlásil: „Když tu není Miloš, bude trenérem Witty“. To byla taková pocta, že mi úplně ztvrdly nohy.

První můj návrh „půjdeme k řece a pak nahoru“ se setkal jen s protáhlými obličeji. Druhý návrh „tak co dvě maratónské kolečka ?“ už prošel. Dali jsme nejdříve jedno krátké - zahřívací, co kdyby se ještě někdo přidal.

Na začátku maratónského kolečka nastala menší strkanice, protože Jarda Požár se snažil znevážit mou trenérskou roli a zavelel vlevo. Vypadalo to jak taneční zábava, při níž skupinka pár vteřin poskakovala za mnou, a chvilku za Jardou. Nakonec zvítězilo slovo trenéra, a mohli jsme se vydat na slíbený okruh.

Na třetím km jsem byl nucen si ulevit, a mí svěřenci mi utekli. Naštěstí jsem dostihl ženu Jardy, se kterou jsme si báječně popovídali o kolech. Jako správný trenér jsem dohlédl na to, aby svěřenci uběhli celou trasu. My jsme si ji zkrátili a zpět k planetáriu doběhli jako první.

Trénování se mi moc líbilo. Svěřenci běhali kolečka jak o závod, a trenér si jen vyklusával. Těšte se na příště. A kdybych to náhodou nestihl, najdete mě u Suchý dásně. Vy si dejte si 29 km do Řeže a zpět.

úterý, září 12, 2006

Tělo, mysl a sport II.

Setkání s knihou, o které jsem psal před třemi týdny, přišlo tehdy v pravý čas. I jí přičítám to, že jsem předběhl sám sebe.
V knize je popsána technika, jak při aerobní zátěži dýchat nosem. Proč ale vlastně podstupovat dýchání nosem, když se to zdá tak nepohodlné ? Má to dva hlavní důvody. Prvním je fakt, že své sliznice daleko méně vysušujete. Dýchání nosem dokáže zachovat po delší dobu rovnováhu tekutin v těle. Ověřil jsem si to po návratu z maratónu domů, kdy jsem šel normálně na malou.
Druhým důvodem, daleko důležitějším je o poznání lepší práce těla s kyslíkem. Při nádechu nosem, se vzduch dostane do spodních sklípků plic, kam se při nádechu ústy vzduch nedostane. A právě toto je místo, kde dochází k nejintenzivnějšímu okysličování krve.
Neméně důležitým je i výdech nosem. Když si zkusíte prudce vydechnout ústy, břicho se vypoulí a v plicích stále zůstává CO2. Vydechnete-li však prudce nosem, břicho je donuceno se zatáhnout, a plíce zbavíte všech škodlivin.
Naučit se dýchat nosem trvá asi tři týdny. Zpočátku máte pocit dušení, které odvrátíte snížením zátěže. Výsledek však stojí za to.
Nevýhodou je, že se při dýchání nosem nedá kecat s kamarády.

Dnes jsem chtěl psát ale o něčem jiném. Po delší době jsme v kompletní rodinné sestavě i s paní psovou vyrazili běhat. A byl to pěkný pohled. Vytvořili jsme dvě skupinky, ženskou a mužskou část. Mužská část běžela po trase maratónu ve Stromovce, dámská skupina se ztratila. Mám hrozně rád tyhle běhy po maratónu. Jen tak, pro zábavu, bez plánu, pobíhat dokud se chce, než definitivně soumrak zahalí park.

Musím znovu poděkovat tomu, kdo má největší podíl na mé radosti z běhání. Dal hodně nejen mě ale i mnoha dalším lidem. Nejsou to jen skvělé rady, ale hlavně jeho skromný a přátelský přístup ke všem, kteří o to stojí. Nesmírně si ho vážím. Děkuju Miloši.

sobota, září 09, 2006

pondělí, září 04, 2006

Jak tohle dopadne ?

Týden před maratónem v Kladně běhám na můj vkus až dost. Držím se stále sice plánu Luboshe, ale tu a tam se vyskytne jaksi běh mimo. Například čtvrtek: v plánu bylo volno a v pátek: 6 km relax. A skutečnost ? Šest kilometrů to mám jen do Stromovky a zpět. Na čtvrtečním tréninku ve Stromovce s Milošem se Rosťa ve třetím kole utrhl a z volného pobíhání se stal závod. Deset km v tempu 4:45. Jakmile okolí zrychlí, neumím jen tak mávnout rukou a říct si, že to dneska nemám v plánu. Z páteční šestky byla dvanáctka.

Nedělní plánovaná devatenáctka proběhla s Milošem a Radkem. Jak už asi tušíte žádná oddychovka. Radek po druhém kilometru říkal, že raději o běhu píše, než jej provozuje. Na otázku tempa odvětil Miloš že běží podle nás. Běžel jsem s nimi jen kousek, 15 km v tempu maratónu.

Ptám se tedy sebe, jak tohle dopadne. Rozumní lidé odpočívají a já běhám. Na druhou stranu si nosím v hlavě myšlenku úspěchu. Tu podpořil i Miloš. Nejprve mi po Stožci jen tak mezi řečí řekl: „to dáš“, a na moje objemnější běhání pronesl: „jako když najdeš“. Takže uvidíme. Už mám titulek pro další článek – reportáž z Kladna: Nejen Pelhřimov je město rekordů …

sobota, srpna 26, 2006

Měření rychlosti

Vše klaplo na sto procent. Dokončená půlroční práce, skvělá domluva s Radkem a má nálada těšící se na nový zážitek. Má první hodinovka.
Podrobil jsem se měření rychlosti. Nikoliv na radaru městské policie, ale na běžeckém oválu nedaleko Staré Boleslavi. Už příjezd na místo sliboval, že se mi tam bude líbit. Uprostřed lesa stojí atletický stadion s pěknou tartanovou drahou. Pocit lesního prostředí umocňovaly zaječí bobky ve čtvrté dráze.
Mám štěstí na závody. Výborný servis organizátorů, kapela hrající do kroku po dobu celého běhu, skvělý komentář, ideální počasí, sešlost milých lidí. No řekněte, copak lze běhání nemilovat ? Člověk rychle zapomene na to, že po výstřelu vyrazí jak kanec z bukvic, přestože ví, že se mu to vrátí. Zapomene i na bezohledné chování běžce číslo 18.
Zbudou jen ty krásné zážitky. Radost ze setkání s TD, se kterým bych nejraději celou hodinu provyprávěl nejen o jeho psí rodince. Radost z toho, jak mě Radek hecoval, abych šel s ním do ostrého závěru. Radost z toho, že slečna, která mě už potřetí předběhla se na mě po skončení usměje. Radost se svého výsledku.
Na startu jsem v debatě s ostatními jen tak plácnul číslo 13 a třičtvrtě. Síla myšlenky je veliká. Výsledných 13700 metrů mě naplnilo štěstím. Příště řeknu pod 14 nejdu.
Moc děkuju Radkovi a Jitce za přepravu, podporu a Jitce navíc za pečlivé zaznamenávání časů.

A vítězem se stává ...

Odpověď na malou anketu z předhozího příspěvku naleznete na fotografii. Nejde ani klokana, ani o tučňáka, ani o ptakopyska, jak se někteří domnívali.
Jedná se o tříměsíční štěně ladradorského retrievera, které jsme před nedávnem hlídali. Na fotce z našeho soukromého psího hotelu je druhé zprava.

čtvrtek, srpna 24, 2006

Tělo, mysl a sport

Namísto spánku usedám po desáté večerní ke knize Johna Douillarda s názvem v titulku článku. Je to další kniha, s báječnou předmluvou Martiny Navrátilové, která mě utvrzuje v tom, že pravda je jen jedna. Pravda o dýchání nosem, soustředění se na běh, splynutí mysli s tělem. Rady uvedené v této knize lze shrnout do čtvrté dohody starých Toltéků. Dělejte vše, jak nejlépe umíte.
Občas se zamýšlím nad tím, proč jiní běhají s CD-playerem nebo MP3 a mě to nic neříká. V knize je vysvětleno, že chybou je svou mysl při běhání rozptylovat. Pokud tělo dělá něco jiného než mysl, nepodáte nikdy pěkný výkon, běh vás bude méně bavit a dokonce hrozí i zranění.
Mysl se ráno probouzí ve čtyři. Tělo říká: proč proboha ? Po upadnutí znovu do spánkového komatu se svorně probouzejí o páté. Čeká nás krátký relax běh, pro který volíme ranní Letnou. Po delší době zjišťuji, že se mi tento park odcizil. Nemá tak pěkné prostředí jako Stromovka a energeticky působí, jako když běžím po ulici. Zkouším se nerozptylovat zbytečnými blbostmi a při dýchání nosem rozpouštím své myšlenky do nohou. Prostě běžím. Je to fajn, neprovází mě žádné chmury, jen volnost. Jde to opravdu lépe, jak snadné. A k tomuto pocitu není potřeba mít za sebou 30 km. V knize se píše, že správný pohyb omlazuje. Cítím to tak.
K některým myšlenkám z knihy se ještě vrátím. Mám pro vás malou tipovací soutěž. Předesílám, že Tučňák je z hlasování vyloučen. Poznáte, co je na obrázku ?

neděle, srpna 20, 2006

Svět je malý a o náhody v něm není nouze

Replika z jedné z her Žižkovského divadla Járy Cimrmana mi vždy vyvolá úsměv na tváři. Sám nevím proč, protože věřím něčemu jinému. Věřím, že setkání a události v mém životě nejsou náhodné. Vždy, když mě na fóru, nebo i jinde, zaujal nějaký člověk, dopadlo to tak, že jsme se spolu seznámili a to většinou velmi blízce. Mám za to, že podobné typy lidí, a s podobným náhledem na svět, se přitahují. Lehce tím navazuji na setkání z minulého týdne na Šumavě.
Můj sobotní běh proběhl právě s dalším takovým člověkem, se kterým máme společnou řeč. Prokecali jsme více jak dvě hodiny a já získal nové poznatky, jak se posunout zas o kousek dál. Probírali jsme působení potravin na člověka, zejména zhlediska jejich zdroje, a doby konzumace. Běh měl mít podle Miloše maximální délku 25 km, podle trenéra Luboshe 32. Vyřešil jsem to šalamounsky. S Radkem jsem běžel 25 a k tomu na místo srazu a zpět dalších 6. Přestože jsme zvolili lehkou trasu volným tempem do Řeže, shodli jsme se ve své únavě z tohoto běhu.
Tento týden začínám snižovat objemy. Potrénuju trochu rychlosti na sobotní hodinovce v Čelákovicích a pak už budu jen odpočívat. Při běhu, samozřejmě.
Na závěr se musím podělit o potěšení, které jsem si dnes způsobil. Ridery začínají mít už naběhané své kilometry, a proto jsem řešil jejich výměnu. Dnes se mi je díky odkazu z fóra podařilo zakoupit naproti hotelové škole ve Vršovicích. Mají tam ještě osmičky ve slevě za 2290 Kč, ale už jen ve velikosti 7.

pondělí, srpna 14, 2006

Tak chutná život aneb na Zlaté stezce – II. část

Odcházíme do místní útulné tělocvičny základní školy, kde později přenocujeme. Po očistě a jednom ionťáku v hospodě „Kameňák“ se scházíme u vyhlášení výsledků před úřadem. Na každého se dostalo. Vítězové kromě zalepených obálek obdrželi krásné knihy a my pod bednou, respektive pod schody, jsme dostali plnohodnotné mapy, info materiály o okolí a jako bonus tričko od Miloše z maratónského víkendu.

Snad všichni byli spokojeni a zbloudilci si vyprávěli o krásách Haidmühle. Následoval, jak jinak, přesun do restaurace se pstruhem ve štítu. Dagmar, nevěsta z PIMu zařídila, že jsme mohli do salonku pro hotelové hosty. Zaplnili jsme více jak jeho polovinu a milé setkání nadšených lidiček pokračovalo až do večerních hodin. Vyprávění střídají běžecké zážitky a všichni se výborně bavíme. Po třetím pivku začíná být pořádně veselo. Miloš si objednává sladké palačinky s nivou a Jarda ho trumfuje svou objednávkou na zmrzlinový požár.


Nakonec ve vší slušnosti opouštíme tento dům radosti a vydáváme se volně na večerní procházku. Zvolna se setmělo a dorážíme do tělocvičny. Ráno v sedm je naplánován běh na Třístoličník a tak hurá do spacáku.

Neděle 13.8.

Vstávám jako první a rovnám své ztuhlé tělo. Únava ze závodu ještě nestačila přijít, tak si věřím, že naplánovanou třicítku zvládnu. Za chvilku vstává Miloš a Franta. Přesně v 7:03 vybíháme ve třech od školy proti směru včerejšího závodu. Beru si bundu, protože je celkem chladno a v 1300 metrech bude asi ještě frišněji. Dobrá zpráva je, že neprší. Celou cestu nás doprovází Jitka na kole. Chvilku jede s námi, pak dopředu a kousek dál na nás čeká.
Začínáme volně a pomalu se blížíme k hranici. Těsně před ní zaháním ošklivou myšlenku, že jsem unaven a že bych se otočil. Fuj, to se nedělá.
Máme v nohách prvních 6 km a začínáme stoupat. V Haidmühle se napojujeme na cestu, kterou znám ze soboty. Miloš zařadí rychlost a jede. Nutí mě to podat lepší výkon, než kdybych běžel sám. Držím se v závěsu tu kratším, tu delším. Občas Miloš zpomalí a mám šanci běžet vedle něj. Někdo prohlásil, že běh s Milošem je za tisíc rad. Stoprocentně to potvrzuju.
Běžíme lesem po cestě s velmi příjemným povrchem. Občas se cesta narovnává i klesá, tak zbude čas i na odpočinek a povídání si a sdílení pocitů. Dobíháme k vrcholové silnici. Čeká nás pět kilometrů nakloněné roviny. Miloš, jakoby povzbuzen, že teď už bude jen stoupání zrychluje. Daří se mi držet jeho energetického víru a užívám si opojení vlhkého ranního vzduchu. Když trochu zvolní, dobíhám ho a říkám mu, že první asi nepoběžím, na to nemám síly. A bum. Slova se mi vymstila a najednou jsem odpadl. Dočasný výpadek maskuji malou potřebou, ale rozeběhnout se, mi jde dost těžce. Po třech km opouštíme silnici a odbočujeme na kamzičí stezku. Nejdříve si myslím, že mě šálí zrak, když vidím, že v dáli stojí Jitka a u ní Franta. Franta běžel za mnou, a najednou na něj ztrácím 300 metrů. Napadne mě, že se už asi vrací z vrcholku. Musím se smát. Miloš má jinou myšlenku. Franta umí levitovat. Ve skutečnosti to bylo tak, že Franta nás při náběhu na silnici už neviděl, ale zato viděl o kilometr kratší cestu, kterou jsme my přehlédli. Poslední stovky metrů je to už chodecká záležitost. Miloš nás nabudí vidinou krásného rozhledu z vrcholku. Je to tak. Na vrcholku je krásná hustá mlha.


A také pěkná zima a proto se po pár minutách, které trávíme focením a občerstvením, vracíme. Jdeme dolů po silnici, abychom si na kamzičí stezce nezlomili nohy. Prodlužujeme si cestu o tři km, ale aspoň máme nohy celé. Miloš opět udává tempo a my s Frantou za ním pěkně vlajeme. Dobíháme k odbočce do lesa a na ukazateli objevujeme směr k vodopádům. Běžíme zpátky jinudy. Nacházíme vodopády, které nyní vypadají přátelsky, ale za jarního tání to musí být pěkný hukot.


Pokračujeme k Haidmühle z druhé strany po tzv.Wasserrad. Míjíme mlýnské kolo na místě bývalého mlýna a zvolna sbíháme do městečka. Napojujeme se na trasu včerejšího závodu a valíme posledních 7 km. Na hranicích je připravena k odjezdu kouřivá mašinka. Po chvilce běhu z lesa slyšíme houkání a Miloš sprintuje na fotogenické místo. Má pěkný záběr, ne jako moje fotka z mobilu se šmouhou.

Ubíhají poslední kilometry a začínám se těšit na konec. Posledních pár set metrů. Mám toho plný brejle a chystám se, že klukům řeknu, že kopeček k tělocvičně už dojdu. Miloš se otáčí a říká: „Ten kopeček už jen vyjdeme, aby nám neztuhly nohy“.
Byl to snad nejlepší běh mého života. Sám bych to takhle zatím neuběhl. Kluci děkuju vám.

Umyli jsme se, sklidili tělocvičnu a zamířili k našemu oblíbenému pstruhovi na oběd. Protože za pár hodin odjíždíme, jen lehce pojíme a popijeme. Pak se vydáváme na krásný asi 4 km výlet na vrch Stožec, pod kterým je dřevěná kaple. Nejdříve se ze Stožce rozhlédneme do kraje na protější Třístoličník (vpravo)

a potom strávíme hodinku v rozjímání při venkovní mši u kaple. Poutní kaple P.Marie byla vybudována před 215 lety a obnovena v letech 1987-1990.

Řada okamžiků z víkendu se nedá popsat, musí se prožít. Strávil jsem jej s lidmi, kteří mi jsou blízcí. Po oba dny panovala dobrá nálada a atmosféra, která vás nabije do dalších dní. Žádné dohadování, jen souznění, žádné povyšování, jen dobře míněné rady zkušenějších, laskavý humor a pocit, že život chutná sladce.

Tak chutná život aneb na Zlaté stezce – I. část

Organizace klape na 100 %. Můj synek, velmi dobrý spáč, se probouzí přesně tak, že 12.8. v plánovaných 7:00 vyjíždíme od domu směr Šumava. V 7:08 zastavujeme u pumpy na Strakonické, a nabíráme právě příchozího Zbyňka. Ten se mi ozval den předem, jestli máme volné místo. Bylo, a tak se počet závodníků směřujících na Zlatou Stezku zvedl v našem autě na dvojnásobek.
Cesta ubíhá velmi příjemně a i s malým kufrováním u Strážného dorážíme do Stožce ještě před začátkem prezentace za mírného deště. Objevují se první známé tváře, které ve Stožci nocovaly od pátku. Další účastníci dorážejí autem, na kolech i na koloběžce, a závodní pole utěšeně narůstá. Postáváme u obecního úřadu, před kterým je vyznačen cíl a pozorujeme, jak déšť značení smývá. Po půl dvanácté se závodní pole přesunuje automobily a dodávkami na start, který je asi ve 4 km vzdálených Českých Žlebech. Můj nápad doběhnout si tak jako rozklus, mi Miloš rychle vymluvil, neboť bych musel překonat 100 výškových metrů. Takže bych se spíš vyflusal než vyklusal.
Běžkyně, kterou jsem vezl autem na start namalovala čerta na zeď. Prý je trať daleko náročnější než v Domažlicích. Jak se později ukázalo, nebyla to pravda.
Dvoučlenná policejní hlídka nám kontroluje pasy a zastavuje dopravu v samotném centru Českých žlebů. Už asi deset minut neprojelo ani jedno auto, tak to nebyl žádný problém. Řadíme se ke startovní čáře a málokomu se chce do první linie.
A už je tu start.
Vybíháme po žluté značce směr hranice. Trať začíná více jak kilometrovým stoupáním. Myslím, že dobře odhaduji své tempo a držím zadní pozice. Prší už jen velmi jemně, a voda je spíše osvěžující než otravující. Vybíhám první kopeček a zvuků supící parní lokomotivy předbíhám Tomáše. V klesání doháním Ondřeje, se kterým urazíme společně velký kus cesty. Přidává se ke mě, pouštíme naše těla z kopce a kecáme. Ne, fakt to není divný. Závod na patnáct a my přitom kecáme. Na kecání mi dochází dech na dalším stoupání, které je už na německé straně. Ještě se mi Ondřej stačí svěřit, že nemá rád kopce, a mizí mi. Když už jde do tuhého, udělám pár kroků abych srovnal dech. Za vrcholem stoupání Ondřeje zase doháním a valíme to spolu. Další část cesty mám výpadek. Opravdu nevím kudy se běželo, nevím ani zda do kopce nebo z kopce. Vzpomínám si až na okamžik, kdy opouštíme další vesničku. Ondřej se v závěsu, před sebou vidím v dálce bílé trenky a přichází běžecká extáze. Nalevo od místní hladké okresky je louka, stromy a nádherný výhled na české lesy. Přichází myšlenka: jsem doma – mezi svými.
Aniž bych o to nějak zvlášť usiloval, bílé trenky se mi přibližují. Blížím se k městečku Haidmühle a sleduji před sebou tři postavy. Aspoň vím, kam běžet, protože značení je ze silnice již dávno umyto a živý ukazatel směru nikde není. Má pérka provětrává další kopeček okolo kostelíka a v zatáčce myslím, že mám vidiny. Dobíhám Radka. Radek je jeden z mých běžeckých vzorů. Sleduju jeho růst a mám radost jak mu to běhá pořád lépe a lépe. Lépe než mě. Ale i tom je běh. Mě to dneska sedne, jemu asi moc ne. V další zatáčce Radek dokonce zastavuje. Na můj otazník v očích říká: „Tohle není ta správná cesta.“ Dávám se do smíchu. Cesta po které jdeme prý vede na Třístoličník, a tam tudy se dnes opravdu neběží. Navrhuji, že bychom si mohli to městečko aspoň pořádně prohlédnout. Kostelík jsme už viděli … Radek tuší kde je správná cesta a proto se vracíme. Bílé trenky mizí v kopci a nejsou na doslech. Chudáci se asi pěkně proběhnou. Cestou zpět potkáváme další dva zbloudilce. Vracíme se k hospodě, kde už stojí živý navigátor. Proti přibíhají další závodníci a tak chvilku vytváříme docela slušný balík. Po pár set metrech se s Ondřejem trháme a znovu předbíhám Tomáše. Zase zahlédnu bílé trenky, který, jak jsem se později dozvěděl, když nás viděl že se vracíme, to vzal s parťákem dolů po sjezdovce.
Opět přebíháme hranice a snažím se policistům mávat zmačkaným papírovým startovním číslem, které jsem předtím málem ztratil. Zbývá už jen 5 kilometrů. Na dohled mám parťáka bílých trenek. Snažíme se ho s Ondřejem stahovat, ale pro něj je to už moc. Ukrajuji metry tratě lesem podél železniční atrakce pro turisty s kouřivou mašinkou. Náhle registruji orientační bod, který znám. Při rozklusu jsme se u něj otáčeli a tak vím, že zbývá už jen 1,5 km do cíle. Letím. Dotahuju běžce před sebou a ještě pětset metrů před cílem si může prohlížet moje záda. Je to boj. Slyším za sebou jak finišuje. Posledních pár metrů. Vidím že je rychlejší a proto do cíle házím svoje startovní číslo. Nepomohlo to – byl lepší.

čtvrtek, srpna 10, 2006

V bačkorách

Dnes jsem vyběhl v bačkorách. Po delší době, po kterou jsem obouval pouze Ridery, vzal jsem si na volný běh do Stromovky osiřelá Kayana. Kvůli práci jsem opět vyrážel z Kobylis a po prvních pár krocích jsem si připadal jak v bačkorách. Tak moc jsem si zvykl na dravé Ridery, že rozdíl v došlapu, kdy jsem se propadl jak do peřiny, byl zásadní. Měl být dnes volný běh, tak jsem si myslel, že jsem zvolil dobře. Dobře jsem však nezvolil stravu. Sice byly k obědu špagety, ale bylo jich moc. Po pár dnech, kdy jsem záměrně udržoval tělo ve stavu nenajedení, jsem se nacpal oblíbenou lahůdkou.
Do Stromovky na sraz jsem dorazil jako poslední. Někdo položil otázku, jestli to bude dnes opravdu volně, jak jsem psal na fóru. Miloš se jen usmál a mě bylo rázem jasné, že něco chystá. Opustili jsme Stromovku k řece a v duchu jsem typoval, který že z kopečků nás dneska čeká. Byl modrý. Respektive po modré značce ke starobinci do Bohnic. Měl jsem v sobě hromadu špaget, za sebou úprk za skupinkou po nucené zastávce, na nohou bačkory, tak mi to moc nešlapalo. K tomu mě pobavil Mount, když mi oznámil, že mu budu dělat v Kladně vodiče.
Je tedy na místě abych pohovořil o svém tréninku a plnění plánu. Plán od Luboshe celkem úspěšně plním. Dneska mě dokonce pochválil. Občas na mě padne únava, a přehodím si dny volna, ale daří se mi běhat pětkrát týdně. Za červen jsem napočítal 336 a za červenec 354 km. I když se může zdát, že jsem žrout kilometrů, snažím se tréninky zkvalitnit běháním v kopečkách a dodržováním předepsaných tempových běhů. Takže abych to shrnul. Cíl mám, víru také, trénink tvrdý, tak už zbývá jen špetka běžeckého štěstí. Třeba takového, které mě potkalo v Klánovicích.
Běžím si, připadám si jako jeden z urostlých stromů a pozoruji hnědého psa. Vylezl z křoví, přešel nerušeně cestu a zastavil se asi deset metrů od cesty na pasece. Kouknu na něj a on na mě. Jéé, to není pes, ale srnka. Tak na sebe jen tak civíme. Já si běžím, ona kouká, a na moje volání ať běží se mnou nereaguje. Byla to krásná laň. Koukali jsme si vzájemně do hnědých očí a cítili jsme oba jak je ten život krásný.
Tento týden zkusím zase závodit – v trhání malin na Zlaté stezce. Zbude-li čas, podám report. Mějte se fajn, moji milí čtenáři.

čtvrtek, července 27, 2006

Orgie

Jak jinak lze nazvat dnešní setkání běhu-milujících lidiček v pražské Stromovce. Miloš mi v úterý soukromě prozradil, že dnešní společný trénink zamíří do kopečků nad údolí Vltavy. Na setkání jsem dorazil tentokrát z opačné strany – z Kobylis. Náležitě rozehřán po téměř pěti km. Ačkoliv teploty v metropoli lze nazvat kremačními, sešlo se nás ve čtvrteční podvečer požehnaný počet čítající 9 běhacích nadšenců. Chvilku, po kterou jsme čekali na opozdilce, jsme strávili v milém družném rozhovoru.
Běhání je úžasné pojítko mezi lidmi. Přestože se někteří vidí poprvé, ihned si padají kolem krku a zapojují se do vzájemných debat.
Vybíháme krátce po šesté tentokrát pryč ze Stromovky k řece. Zděšené výkřiky kolemstojících „oni běží“ ani nevnímáme. Potkáváme skupinku ragbistů, kteří běží naopak do Stromovky na svůj trénink. Přebíháme lávku. Podél řeky je fajn, voda skutečně zpříjemňuje vzduch, a ani se nenadějeme, a jsme u psince. Jedna z dam konstatuje, že už ji konečně po šesti kilometrech není zima. Je čas sundat si Moiru. Dva z nás míří stejnou cestou zpět a ostatní ochutnávají Milošův kopeček. V čele s Mirkem míříme po asfaltu k hospicu v Bohnicích. Koukáme, že běžíme sami, protože ostatní běží lesem podél plotu. Připojujeme se za ně. Po výživném stoupání mizí Miloš v hustém porostu za plotem. Poslušně jako husy se vydáváme za ním. Zpět ! Ozve se vpředu. To nebyla ta správná díra. Volám zurück ! (to kdyby někdo nerozuměl). Protože jsem byl poslední, běžím nyní jako první podél plotu. Prodírám se další dírou a zezadu slyším: Zase to není ta správná díra ! A už jsem zase poslední.
Konečně nacházíme tu správnou díru. Běžíme po bikrosové trati. Pozor ! Achtung ! Sotva zastavím své tělo před zrádným vlnitým plechem zakrývajícím jámu. Dostáváme se na vrcholek. Vbíháme do prostoru ohraničeného dřevěnými kůly. Užíváme si rozhledu na údolí Vltavy a protější svahy Suchdola. Poskakuji okolo jak malé dítě. Miluju běhání.
Je ale čas běžet dál, a proto se vydáváme za humny paneláků v Tróji zpět. Miloš nás protahuje lesem k prudkému seběhu úvozem. Zanedlouho se ocitáme zase u lávky. Za lávkou potkáváme naše známé ragbisty mířící zpět. Již ne tak veselé.
Naše setkání zakončujeme po 12 km u ionťáku u Marolda (kdo to zase navrhl ?). Tři desítky ve mě jen zasyčí. Miloš nás baví svými historkami z běhání, které úžasně popsal ve své knize 7+1 krok k (nejen) manažerské kondici. Tu knihu mám a je skvělá.
Život je krásný. Znásobená čirá radost ze společného běhu s přáteli dává mému životu něco, co se nedá popsat. Jen prožít.

Příští týden budu mimo internet. Ctěný čtenář, který se těší na další zápisky, nechť laskavě posečká. Děkuji vám.

neděle, července 23, 2006

Cisterna

Přehnal jsem to s vodou. Ubíhají poslední kilometry mé dnešní štreky a já mám stále přes litr vody v zásobníku. Z vaku s vodou, vměstnaného do ledvinky, vytahuji kabel a upouštím. Připadám si jako cisterna, za kterou se po kropení táhne dlouhá linka. V dálce spatřuji chodce, a protože mé počínání vypadá jako vypouštění jiné tekutiny, nechávám toho.

Z pracovních důvodů, za které si můžu jen sám, je pro mě toho léto poněkud náročné. Čeká mě jeden z dlouhých tréninkových běhů a chybí mi na něj čas. Ačkoliv je neděle, vstávám ve 4:50 abych stihl být v rozumnou dobu v práci. S heslem vody není nikdy dost připravuji kromě běžeckého pásu s 0,8 lt i novinku. Vak na vodu o objemu 1,5 lt cpu do ledvinky. Jednak se mi sníží těžiště, ale hlavně budu mít větraná záda a ta nebudou vypadat jak po lynčování.
Trasa je jasná, protože běžím z domova – krásy severní Prahy. Počítám s tím, že si ji cestou zpátky malinko zpestřím výběhem kopečka do Tróji.
Po mini snídani (chléb s marmeládou – jak jinak) vyrážím lehce po čtvrt na šest a pěkně mi šplouchá. Dvojkombinace dobře sedí, tělo si lebedí, a tak se valím vpřed pohodovým tempem. Vidím vycházet slunce a užívám si klidu spícího okolí. Vzhůru jsou snad jen zvířátka. Trasa po které běžím má obrovskou letní výhodu. Ráno a část dopoledne leží ve stínu a tím, že kopíruje řeku, je vzduch prosycen svěží jemnou vlhkostí. U jezu v Klecánkách váhám, zda se nemám pustit do zelené značce do kopce, ale na experimenty dnes bohužel nemám čas. Láká mě zkusit zase jinou, dosud nepoznanou cestu. Příště.
Asi od osmého km se stále míjíme se starším cyklistou. Úseky rovinaté jede rychleji, v úsecích hrbolatých předbíhám já jeho. Zdá se mi, že je také kochač. Na chvilku se někde ztratí, a za pár minut opět slyším šustění jeho plášťů. Milý doprovod.
Neubráním se myšlence na můj první dlouhý běh. Možná, že už se opakuji, ale první zážitek zůstane neopakovatelným. Když jsem si tenkrát poprvé sáhnul na zeď, myslel jsem, že si zavolám doprovod k odvozu, ale také jsem věděl že maraton do šesti hodin nějak zvládnu.
Cestou zpátky odbočuji po dřevěných stupních do Tróji, přičemž o běhu už nemůže být řeč. Nahoře jsem zpozoroval výhodu výstupu. Změnou pohybu se tělo protáhlo a porovnalo a zvýšením TF jako by přibylo sil. Když jsem doběhl poslední, 35.km dokázal jsem si představit, že jich bude ještě 7. I čas celkem šel: 3:12.

středa, července 19, 2006

Hledá se vodič

Pěkně mě Lubosh prohání. Dnešní 4 + 10 v tempu + 4 nebyla žádná procházka růžovým sadem. Vstal jsem o něco později, než jsem chtěl a vybíhal až asi v 5:20. Na konci rozklusu jsem se ohlédl, zda není nikdo v okolí a zařadil pár cviků z běžecké abecedy. To se veverky nasmály. Vypadal jsem jako bych měl každou chvíli upadnout.
Ostrý start vyšel na začátek nového mostu na Císařský ostrov. Začínám dupat. Bohužel je to jen dupání až se koně plaší a žádný pořádný běh. Ach to ráno. Běhá se sice skvěle, ale ty tempíčka mi po ránu nejdou. Přebíhám lávku a zařazuji se za běžce ve žlutém tričku, který přiběhl od kanálu (myslím samozřejmě vodního). Těším se jak navážu hovor, ale jaksi to nejde. Přestože chlap běží způsobem, jako by měl dnes relaxační běh (znáte Tučňáka, že), začíná se mi vzdalovat. Využívám jeho vodičství a snažím se ho držet. Pak se snažím ho aspoň neztratit z očí. Za zoo zahybá do kopce, a já se táhnu k útulku jak supící lokomotiva. Dobíhám k otočce, polévám se vodou a snažím se tragédit zpět. Kousek za obrátkou potkávám žlutého vodiče, který mezítím stihl dát odbočkou 2 kopce a 150 schodů. Vesele na mě mává, zatímco já lokomotiva sotva vypustím páru.
Kdyby náhodou ten příjemný chlapík četl můj blog, nechť se prosím ozve. Rád bych znovu využil jeho rychlé služby a prohodil i pár slov.

úterý, července 18, 2006

Držím se

Občas mám pocit, že horko mi rozpouští mozek v jednolitou hmotu, která pak při práci vykazuje samý error. Naštěstí je tu běhání, které tu hmotu promíchá, a usadí ji tam, kam patří, a na pár hodin jsem zase ve statusu ok. Koukám na plán od Luboshe a musím konstatovat, že se mi jej daří celkem dodržovat. Jsem nyní akorát posunut o jeden den, proto nedělních 29 km v tempu maratonu proběhlo včera.
Když jsem v půl šesté večer vbíhal do Klánovického lesa napadl mě hned titulek do blogu „Na místě nejmilejším“. Je to tak. Pobíhal jsem v Praze na hodně místech, ale sem se vracím nejraději. Nejen pro svěží lesní vzduch, pro duši lahodící barvy a pro hmyz běžcům se vyhýbající ale zejména pro sílu tohoto lesa. Na žádném jiném místě se mi neběhá tak lehce a příjemně. Včera bych to mohl jistě svést na čistý organismus, který pojedl jen trochu müsli a kus borůvkového koláče.
Vybíhám na plánované putování Vidrholcem k Úvalům. Žádná ranní ztuhlost, jen lehké pokládání kroků. Pozoruji prosvítající paprsky slunce chýlícího se za obzor a v duchu si přehrávám běh těmito místy po zimě. Dnes je to jiné. Z bahna zbyly jen malé ostrůvky, které lze snadno přeskočit. Trasu si různě zpestřuji kličkováním mezi stromy a výběhem na malý kopeček. Po otočce běžím kam mě nohy nesou. Rozhodně to není cesta kterou znám, ale je stále lesem a je velmi příjemná. Povrch tvoří zpevněný upěchovaný jemný štěrk, něco na způsob nových cest v zadní části Stromovky, nebo jako jsou upravené polní a lesní cesty v Rakousku. Záhy se ocitám za humny několika domů, ale nevím kde. Stáčím trasu po okraji lesa pěšinkou zpět a ta mě dovede na cestu, kterou znám z jiného zimního běhu. Je to jedna z přímic, která prohází celým lesem. Tato vede okolo výcvikového střediska psů MP. Poslední dva km před křížením silnice jsou značené, a mohu si tak ověřit, že držím tempo na 5:05. U školy předbíhám dva cyklisty (už dále nejeli) a nořím se do části lesa blíže k Běchovicím. Po zelené a dále po neznačené cestě dobíhám k autu, abych po 16 km doplnil nápoje. Tentokrát se ani moc nepoleju a pádím do druhého kola. Po čtyřech km cítím, že den skoro bez jídla také není to pravé na běhání, ale kupodivu držím stejný čas i na otočce u Úval. Kroužím stejnou osmičku za humny a u psí stanice už cítím, že doběhnout v tempu nebude sranda. Však také tep ukazuje hodnoty o 15 vyšší než při ranním běhu podobným tempem. Ze zamyšlení mě vytrhují dva koloušci, kteří se v lese chovají jako děti. Skotačí z místa na místo, a nic nedbají rady rodičů, že před den je lépe být schovaný. Jsou to snad jen půlmetrová mimina. Na rovince kontroluji tempo, a daří se mi jej i když s vypětím držet. Zatímco v prvním kole jsem si pohrával s myšlenkou, že kola budou dvě celá, druhé musím krátit. Přesto se mi podařilo zdolat plánovaných 29 km za 2:31. Pokud se mi tento týden podaří plán dodržet, bude konto zase tříciferné. Držte mi palce.

čtvrtek, července 13, 2006

Samozřejmě

Samozřejmě že jsem běžec jako každý druhý, a mám i své dny. Jen o nich nepíšu. Na to, že je to chyba, mě upozornila má blízká duše. Ne každý běh je ideální, a někdy je to docela trápení. Tak jako včera.

Měli jsem s Tučňákem domluven večerní běh, ale protože to záviselo jen na mé práci, chtěl jsem si naběhat ráno do zásoby. Bohužel jsem v předvečer běhu, už poněkolikáté, zopakoval základní chybu a pojedl bílkoviny. Ráno se mi nechtělo vstávat, a vykopat se ve 4 ráno z postele nebylo vůbec snadné. Venku bylo vedro jako v poledne a donutit své ztuhlé tělo alespoň k volnému běhu nebylo jednoduché. Z mých chmurných myšlenek mě vyrušilo jen šplouchání vlnek odrážejících se od boků malé loďky. Loďky přívozu Pohoří, o které jsem si myslel že už je zcizena. Není. Na noc ji schovávají, ale kam jsem zatím nezjistil.
Přes veškerou snahu jsem nepřesáhl rychlost 11 km/hod. Voda ze mne sršela na všechny strany a naběhaných 22,5 km po rovině mě stálo více sil než Domažlický půlmaratón. Místo toho, abych po doběhu zvesela odešel do práce, byl mou jedinou myšlenkou spánek. Za ten den jsem vypil 7 litrů vody.

Tak jak se střídá den a noc, střídají se i mé běžecké zážitky. Dnešní běh ve Stromovce nám Miloš zpestřil okruhem přes Tróju. Myslel jsem si, že znám dobře místa podél řeky, ale mýlil jsem se. Miloš nám ukázal nádherné zákoutí – stoupání vlhkým lesem po dřevěných schodech směrem k Bohnicím. Opět jsem ucítil, kde jsou mé slabiny. Zatímco čelo skupinky se veselo bavilo, já ve stoupání sotva popadal dech. Okruh asi 10 km okolo Trojské vinice plus jedno kolečko ve Stromovce jsme zakončili v občerstvení u Marolda. Bylo fantastické sedět u chmelového nápoje s lidmi, s kterými si máte co říct a se kterými je vám dobře. Na běhání mám rád nejen okamžiky kdy jsem sám jen s okolní krajinou, ale i okamžiky, kdy můžu sdílet své zážitky s ostatními.

Zase končím pozitivně. Tak se na mě nezlobte. Prostě to tak cítím. Pokud někoho štvu tím, že mě to baví, tak vězte, že ne vždy se mí běží snadno. Jsem samozřejmě jen obyčejný člověk.

pondělí, července 10, 2006

Na startu v Domažlicích

Před startem u kašny v Domažlicích na náměstí:



(c) Rosťa

Nádherná medaile za 2. místo:



(c) Rosťa

neděle, července 09, 2006

Běh na pivo

Sedím s Luboshem u třetího piva na náměstí ve Furth im Waldu. Teplota je velmi příjemná tak akorát pro posezení u orosené sklenice ve chládku zahrádky místní restaurace. Bavíme se povídáním o všem možném, a náš hlasitý smích zapadá do ospalé atmosféry nádherného příhraničního městečka. Dnes je ve městě přeci jen více vzruchu než obvykle. Však máme za sebou ½ maratón, který nebyl rozhodně snadný. Zatímco já jsem s časem spokojen, Luboshovi se závod prý nepovedl. Nic ale nebrání naší shodě, že tento běh na pivo nám dává odpověď na to, proč. Proč se dnes několik bláznů v počasí, které lze nazvat sotva jinak než koupacím, vydalo zdolat kopečky z Domažlic do Furthu. Z našeho hovoru nás vyrušuje vyhlášení výsledků všech účastníků. Škoda že neproběhlo i vyhlášení týmů. Díky dvou tragédům na bedně bychom jistě uspěli.

Neděle 9.7.2006, krátce po osmé ranní.

Bez větších problémů se vzájemně nalézáme a vyrážíme ve čtyřech z Prahy. Cesta rychle ubíhá díky mírnému provozu ale hlavně díky skvělému řidiči Rosťovi. Dovezl nás bezpečně a pohodlně tam i zpět. Přesně hodinu před startem se zapisujeme v Domažlické radnici. Místnost na převlečení je v zasedací místnosti, kde se Lubosh staví za mikrofon a ihned se ujímá slova. K předstartovní pohodě se přidávají další dva tragédi, Mirek a Jarda, kteří dorazili po vlastní ose.
Mírný rozklus chci zakončit osvěžením v místní kašně, ale poté, co v ní spatřím kus nedojedeného čehosi, od záměru ustupuji. Tak nějak mlhavě si vzpomínám, že jsem dnes ještě nejedl, a proto do sebe sunu trochu Endura. Naši němečtí běžečtí přátelé již dorazili busem z Furthu, a závod může být odstartován. S rozumem se řadím mezi poslední a dle mého pocitu volně vybíhám.
Volně ? To snad není možné. První km za 4:27 a to běžím skoro poslední. Snažím se zpomalit, ale prostě mi to nejde. Tak běžím dál a neřeším to.
Cesta opouští Domažlice po nově vyasfaltované cyklistické stezce. Zatím po rovině. Užívám si (pro mě) svižného běhu a pokukuji po okolí. Říkám si, ty Čechy jsou tak krásné. Kolem čtvrtého kilometru opouštíme stezku a běžíme kousek po silnici lemované mohutnými duby. Veliké překvapení nás čeká na pátém. Podle propozic mělo být občerstvení na 10. a 18. km, ale pořadatelé se vytáhli a přichystali jej už na 5tém a potom na 9tém a 18tém kilometru. Nevytáhli se však kamarádi s popisem trasy. Prý má jedno stoupání na osmém km v délce asi jednoho kilometru, a pak už to v podstatě klesá do cíle. Nikoliv.
První, nejmírnější stoupání začíná kousek právě za odbočkou do lesa na pátém kilometru. Pak už si vybavuji jen kopec, kopec a zase kopec. První nebyl tak hrozný. Trval necelý kilometr a po něm ihned následoval sešup k rekrační oblasti Babylon. Chválím v duchu ty, co mi poradili běhat v Mizunech. Zcela bez obav z chybného došlapu to z kopce pouštím a dokonce předbíhám pár běžců. Událost pro mě dříve nemyslitelná. Před devátým kilomtrem přebíháme hlavní silnici, kde dopravu řídí sličná policistka. I když se moc hezky usmívá, tak na seznámení není čas a rychle k dalšímu občerstvení. Toto občerstvení stále na české straně je již v německé režii. Přestože zřetelně volám wasser, dostávám iont. Asi neumím řádně vyslovovat to ostré ß. Naštěstí je nápoj velmi slabý a osvěžující. Po krátké rovince přichází další přítel. Zpomaluji, ale pořád běžím. Pořád to totiž není ten pravý. Ten následuje po dalších asi třech kilometrech. Píšu asi, protože značení 13tého km mě velmi pobavilo. Měl jsem ho za 3:53 ! Vzpomněl jsem si na Papaayu na Konopišťské desítce. Běží, běží a najednou kouká že nějak pomalu. Přidá a z dalšího km je osobák. Tak tady to bylo kolem 13. podobné.
Konečně přichází ten správný kopec. Kopec, co běžet se nedá, a Ti co jej běží okolo mě to dlouho nevydrží. Dle mých hodinek a ukazatelů trvá tohle trápení tři kilometry. Čas 8:44 mezi 15. a 16.km hovoří za vše.
Začínáme klesat. Připojuje se k nám trať desítky. Povzbuzuje mě, že prý od hranic už je to jen z kopce. Není. Na hranicích vybíháme z lesa, a povzbuzující německá policie dává najevo, že ona je tu pro lidi. Jak milé. Dostávám opět wasser alá iont a za zatáčkou nemůžu uvěřit tomu, že mě čeká ještě jeden kopeček. Hurá, vyběhl jsem ho. Poslední dva kilometry jsou už opravdu jen z kopce a daří se zrychlit ke 4 min/km.
Dobíhám sám mimo skupinku a slyším že dobíhá závodních z Čech, Petr …, no raději ani nechtějte vědět, jak mi jméno zkomolil. Řadím se do fronty na wasser a opět odcházím s iontem. Zkouším to podruhé a podařilo se. Vodu má paní z TC Furth v termosce. Párkrát mi dolévá, a nakonec souhlasí s tím, že si budu dolévat sám.
Po chvilce tápání nalézáme autobus s našimi věcmi, které mezitím dorazily z Domažlic. V místním sportovním centru na nás čeká sprcha a na náměstí zasloužené pivo.

Mám krásný žlutý diplom. Byl jsem 12. ve své kategorii s časem 1:44:50. Z dvanácti účastníků. Byl to povedený den, kdy pivo chutná lépe.

pátek, července 07, 2006

Žlutá nezklamala

S končícím týdnem musím konstatovat, že jsem toho moc neběhal. Projevila se únava z naběhaných 375 km v uplynulých čtyřech týdnech, nevyspaní po mariášovém dýchánku, a sílu mi nedodaly ani přesuny za rodinkou na Vysočinu a zpět.
Trochu se uklidňuji myšlenkou, že zvolnění v tréninku před půlkou v Domažlicích se docela hodí. Tělo si odpočalo a těší se na zítřejší relax běh před závodem.
Jediný můj běh tohoto týdne se odehrál podél úzkokolejky Jindřichův Hradec – Obrataň. Samozřejmě že ne podél celé trati, to by byl pěkný ultra běh. To někdy příště, však má své místo v mém žebříčku bláznivých nápadů.
Nechal jsem se zlákat žlutou turistickou značkou, která vede lesem po pěkném asfaltu. Snažil jsem se nacvičit krok podle knihy, ale výsledkem bylo, že jsem běžel stále pomaleji a pomaleji. Tělo přes veškeré snahy odmítalo spolupracovat, a proto přišla na řadu má oblíbená zábava při běhání. Kochání se a očumování okolní krajiny. Ukolébán okolními vysokými stromy jsem se zanedlouho ocitl u idylického nádraží Chválkov:



Zabrán do úvah, zda obyvatele nádražní budovy živí provoz železniční tratě, nebo výnosy z kolem pobíhajících slepic odbočuji na měkkou cestu. Z měkké lesní cesty se zanedlouho stává kamenitá, poté polní a nakonec neprostupná pěšina. Žlutá značka zůstala věrná své pověsti nejtvrdšího krosu. Důkaz o tom, že si nevymýšlím vidíte na fotografii - všimněte si značky na stromě vlevo:



Po opuštění křoví se mi otvírá pohled na vesničku stejného jména jako má železniční zastávka. Žlutá značka mi kdesi mizí a já svůj dnešní výběh otáčím zpět u velmi zajímavého pomníku. Hledal jsem všude možně, poptával se, ale záhadu nápisu jsem nerozluštil. Nevíte někdo, k jaké události se vztahuje a co to znamená ?



„O půdo česká, posvěcenajší lidu potem slzami a krví. Vrah cizák uchvátil Tě v spáry svoje a děti Tvoje vyhnal z české vlasti. Však české děti rozrazily pouta. Tak vláda věcí vrátila se v národ a půda dána opět v ruce lidu. Buď požehnána půdo matko.“

neděle, července 02, 2006

Prostě běhám

Další úspěšný, co běhání se týče, týden za mnou, a mě po dnešním volném běhu přepadají filozofické úvahy.
Nebojte se, nebudu vás trápit úvahami proč běhám a jak je to krásný. Na toto téma bylo již mnohé řečeno, a lze to i vyčíst z některých mých příspěvků tady nebo na fóru. Napadá mě poslední dobou něco jiného. Jak je úžasné, že vůbec můžu běhat. Mám vše, co člověk může jen mít. Zrak, zdravé tělo, všechny končetiny. To co nám připadá samozřejmé, řadě lidí chybí. Na to si vzpomenu vždy, když mi hlavou proudí nějaké nesmysly. Mnoho lidí také nemůže běhat ne proto, že by byli chromí, ale proto, že se jim jejich síly stačí sotva na jejich obživu. Nemůžu samozřejmě zapomenout také na ty, kteří poznali krásu větru ve vlasech, ale dočasné potíže jim běhání znemožnily.
Ohromně si vážím toho, že můžu běhat. Má víra v „něco“ nad námi je stejná, jakou zastává Miloš Š. nebo Jirka K. Já to nazývám vírou v zákon zachování energie. Jednoduchý fyzikální zákon, o kterém nás ve škole učili, že platí za všech okolností. Já tomu věřím úplně. Žádná energie se nemůže ztratit, jen se přemění do jiné formy. A ani u lidské energie to nemůže být jinak …
Chtěl bych poděkovat za to, že můžu běhat. Nedokážu nazvat to, čemu či komu mám poděkovat, protože to přesahuje hranice mého chápání. Tak jen prostě: DĚKUJU. A všem ostatním, kteří nemohou, se budu snažit předat alespoň zlomek z pocitů, které mě při běhání provázejí. Snad jim pomohou zmírnit jejich bolest a utrpení.

Nakonec smutná zpráva pro ty, co očekávali reportáž z výletu. Žádná není. Trávím již třetí víkend v Praze a bude tomu tak ještě dva následující. Příští neděli si jen odskočím do Domažlic, na opěvovaný mezinárodní ½ maratón.
Dnes jsem se cestou do práce trochu zaběhl, a objevil další civilizací zapomenutý úsek mezi Vysočany a Hrdlořezy. Běhat se dá téměř všude:

pátek, června 30, 2006

I voda je přítel

Běhám bezmála dva roky a dospívám ke zjištění, že běžec má jen samé přátele. Kopec, skálu, sníh, léto i vodu.
Zprvu se mi zdálo, že mí běhací kamarádi zaváhali poté, co vyhlédli z okna. Je to přesně ten okamžik, kdy člověk stojí na hranici, a zvažuje, na čí stranu se dát. Zda zvolí pohodlí vyhřátého pelíšku, nebo obuje své milované běžecké boty, otevře dveře od domu, a vítr mu vmete do tváře hrst vody. Zvolili jsme druhou variantu a nelitovali jsme.
Stačí jen pár metrů, a stáváme se součástí živlu. Usmíváme se myšlence, že existuje jen špatné oblečení. Máme ho.
Čvachtá mi v botách ozývá se zleva a mě prdí boty slyším zprava, z toho jak voda proudí mezi prsty u nohou nahoru a dolu. Směju se jako blázen a snažím se symbolicky vyhnout další louži. Obíhám ji zleva po chodníku v křoví. Pár kroků, a z ještě hlubší louže mám opláchnutá lýtka. Vydávám neurčitý výkřik (jak ho slyšeli ostatní viz předposlední odstavec).
Sluníčko sice nevidíme, ale voda nám ho rozlila po celém těle. Shodujeme se, že při běhání nám nevadí žádné počasí. Snad jenom led je trochu nepříjemný.
Tučňák si akorát stěžuje na to, že ho zebe ruka. Až v cíli dnešního přátelského setkání zjišťuje příčinu. Utáhl si moc řemínek u hodinek a zpomalil si tím krevní oběh.
V autě nacházím psí deku, do které se balím a vyrážím do dalšího pěkně zahájeného dne.

čtvrtek, června 29, 2006

Ticho

Uháním svojí oblíbenou ranní trasou podél řeky a v hlavě se mi honí myšlenka: trenér bude mít ze mě radost. Běžím opravdu volně a vychutnávám si všudepřítomné ticho. Vybíhal jsem dříve než obvykle už před pátou hodinou, protože v plánu bylo 16 km a nechtěl jsem se vracet do ranní špičky. Opustil jsem peřeje pod Trójou a dostávám se do míst, kde se řeka jen tak líně povaluje. Nad ní se vznáší jemný opar. Nejprve si myslím, že se jedná o kouř. Na jedné straně Vltavy zatopili a kouř se přes vodu line do Sedleckého údolí na druhé straně. Poté, co zjistím, že je to opravdu jen mlha proudící svým přirozeným směrem, mám velkou radost. Vzduch je po tropických dnech a následném dešti jako nový. Vychutnávám si každý doušek a zaposlouchávám se do zvuků řeky. Tu startuje kachna, támhle vyskočila ryba. Do toho se mísí pravidelné plácání mých bot. Potkávám běžce a s úsměvem se zdravíme. Nádherný den.
Otáčím se u útulku, kde v dodávce suplující funkci MHD pospává řidič. Jako by se zastavil čas. I psi z kotců jen leží a nenamáhají se štěkáním. Jediné zvuky vydávám já a tím plaším kočku, která se právě chystala ulovit si snídani. Míjí mě první cyklisté spěchající do práce a ve Stromovce naposledy vnímám proubouzející se přírodu.
Poslední úsek přes most k domovu s provozem mi už nemůže náladu zkazit. A náladu nezkazím ani trenérovi (17 km za 1:34)

neděle, června 25, 2006

Nap(i)lno

Skočil jsem naplno do prvního týdne nového tréninkového plánu, jehož výsledkem bude pokoření času 3:30. Plán, který na první pohled vypadá nevině, skrývá jednu zásadní vlastnost. Nedává mi šanci se při běhu flákat a pokukovat po okolí kde co lítá.
Například dnešních 22 km volně. Volně podle pokynu trenéra znamená běh při TF 73-83 % maxima, (63-76 % podle metodiky Miloše). Rozmezí je široké jednak z důvodu, že s přibývajícími km a zachováním rychlosti tep roste, a jednak proto, že horní hranice platí pro posledních 8 km.
Protože poslední týdny běhám už jen zrána, mám zpočátku docela problém se na požadovanou TF dostat. Nutí mě to k vyšší rychlosti, a po rozklusu se dostávám i na čas 4:40/km. Po dalším km se tep i rychlost ustálí, ale i tak běžím v dolním pásmu pod 5 minut. Tak dopadla sobotní volná dvanáctka (58:55 při TF 75 % max / 67 % M)
A jak jsem zvládnul dnešních 22 km ? Podobně. První půlku s TF 76 % max a druhou s TF 80 % max (67 resp. 72 % M) celkem za rovných 1:50. V druhé půlce se mi TF začala zvyšovat sama aniž bych zrychloval. Bylo mi vysvětleno, že je přirozený úkaz a pak za to může vedro. Přestože jsem dnes vyběhl už téměř nahý, termoregulace těla si pomáhala zrychleným dechem a tepem.
Moje pocity po týdenních 75,6 km (včetně rozklusů a výklusů) se dají shrnout do čtyřech slov. Chce se mi spát.

středa, června 21, 2006

Konečně léto

První letní den jsem oslavil skvělým závodem.
Dlouho dopředu řada běhacích kamarádů avizovala svou účast. Je škoda, že se nemohli zúčastnit ranění, přeju jim z celého srdce mnoho sil na zdolání potíží a brzký návrat do běžeckých bot.
Na startu mi trochu zatrnulo, když se za mými zády v prezenční místnosti ozvalo „Ale tohle jsem ti do plánu nepsal !!“ Musel jsem na místě Luboshovi slíbit, že poběžím podle plánu 5x600 s mezivýklusem. No, moc se mi dodržet slib při závodě nedařilo.

Dorazil jsem s Johnym777 na pátou hodinu odpolední, a bylo proto dost času na milé hovory a další seznámení. Kdyby byl závod v tu chvíli zrušen, tak už jen kvůli setkání s ostatními stálo za to přijít. Hodinka, kterou jsme prokecali a prokroužili na oválu, byla pryč a blížil se start.
(c) Hanka - kamarádka Melounka

Pět minut před startem se mě Pubi ptal, jak poběžím, nevěděl jsem přesně, a řekl jsem mu, že bych rád za 45. To jsem ještě netušil, jak blízko budu od svého přání. Měl jsem říct 43 – třeba by to vyšlo.

Padl výstřel a mě zase hráblo. Nechal jsem tělo běžet a výsledkem byly první dva km po 4:21. Ještě ke všemu je trať mírně do kopce. Hlavou mi proběhla známá písnička: „běžíš moc rychle“. Vědomě se snažím ubrat a daří se mi třetí km srazit na 4:36. V té době ještě se spoluběžci vtipkujeme. Přestávám se soustředit a další km zase „pálím“ za 4:24. To už jsme za první otočkou, běžíme z kopce a na mysl mi vyskakuje jediné slovo, které jsem slyšel od všech, kterým jsem dnes sdělil, že mám závod na 10 km. BLÁZEN. Bylo nás tam přes 200 stejných bláznů. Přestože kropím bruslařskou dráhu na Landronce potem, dýchám jako bych měl vydechnout naposled, jsem šťastný. Šťastný, že běžím, šťastný, že patřím mezi podobně postižené, šťastný, že jsem nad sebou zvítězil. Otáčíme se před 5. km (22:13) opět do kopečka proti sluníčku.
(c) Hanka - kamarádka Melounka

Tak takhle chutná běžet pouští. Slunce pere do obličeje, stéblo se nepohne, a oděv se dá ždímat. Kolik km bych dokázal v téhle 33st. sauně uběhnout ? Asi už moc ne, protože zpomaluji a ani se nemusím přemlouvat. (4:39, 4:38) Zakletý 7.km na poslední otočce ukazuje své zoubky. Vybavuji si radu Miloše: „zvolni, srovnej si to v hlavě a pak pokračuj“ Rovnám si hlavně dech, který mi chybí. Na 8. km (4:51) mě poprvé někdo dobíhá a hledám důvod, proč se ho držet. TRIČKO !!! Ano, můžu mít tričko, které je unikátní. Je jich údajně jen 150. Zařazuji se tedy jako druhý vagónek a nechám se vláčet až do cíle. Při mém pokusu o finiš na tartanu mi soupeři mizí, a tak dobíhám osamocen. Můžu si ale vychutnat okamžik, kdy moderátor hlásí mé jméno a můj klub Tragéd team. Team, který je podle moderátora novým fenoménem české atletiky. Jsem na svůj team hrdý.
V cíli dostávám od synka diplom (jak k té funkci jenom přišel ?) a na tričko si ani nevzpomenu. Mířím k vodě a slyším volání: „tričko !“ Tak přeci, cíle jsou od toho, aby se plnily.
Musím se přiznat, že ačkoliv nemám desítku rád, tahle se mi líbila. Netrápil jsem se tak jako v Kbelích. Sice mám čas skoro o minutu horší, ale netrápí mě to. Byla to úžasná akce.

neděle, června 18, 2006

Stejný scénář na 4 fáze

Týden se s týdnem sešel, a mě místo pobíhání po lese čekala práce. Práce nacházející se poblíž cyklistické jedničky (trasy centrum - Kyje) lákala ke spojení příjemného s užitečným.
Probouzím se v sobotu v obvyklé 4:40 do deštivého rána. O svém záměru vyběhnout neváhám, neboť jak je známo pro běh neexistuje špatné počasí, jen nevhodné oblečení. Na cestu vybíhám přesně jako před týdnem v 7:15. Je sice po dešti, ale o vzduchu se nedá tvrdit, že je svěží. Je tropický.
První část po nábřeží řeky a Karlínem běžím pomalu. U tunelu pro otrlé,

za kterým už čeká jen a jen zeleň, cítím formu. Tunel se mi daří bez újmy proběhnout a bez nutnosti přejít v chůzi se dostávám až na vrch Vítkov. Z Vítkova mířím přes Balkán do Višňovky. Cesta je celkem náročná, obodoval bych ji trojkou - žádná oddychovka, ale zase ne extrém. Další částí pro otrlé a nevhodnou pro osamělé běžkyně je oblast okolo Spojovací. V místním lesíku člověk narazí na ledacos a proto se mu v nedělním běhu raději vyhýbám.
Z Višňovky sbíhám

do údolí Rokytky, podél níž běžím až ke Kyjskému rybníku. U něj opouštím cyklostezku a proplétám se mezi rodinnými domky směrem na Štěrboholy. Čeká mě nepříjemný úsek ulicí Nedokončenou, ale vzhledem k tomu, že je sobotní ráno, míjí mě jenom čtyři auta. Ve Štěrboholech objevuji idylickou scenérii. I taková je Praha.

Každý jste zažil různé reakce neběžčů, ale chcete-li způsobit opravdový rozruch, proběhněte se přes parkoviště nákupního centra. Dobrá zábava.
Jsem na místě. Tachometr na kole mi posledně naměřil 17 km, ale vzhledem k dosaženému času odhaduji skutečnou vzdálenost o kilometr kratší.
Dal jsem popsanou trasu za dva dny dvakrát tam a zpět. V sobotu jsem cítil formu, tak jsem se nestyděl cestou zpátky natáhnout krok. V neděli jsem poslechl hlas těla a běžel pomaleji. Časy byly 1:24, 1:18, 1:29 a 1:20

Končím s hraním, zapisuju si do deníčku naběhaných 206,5 km za dva týdny a pod dohledem trenéra začínám nový útok na 3:30.

sobota, června 17, 2006

Triko Tragéd Teamu

Na jeden půlden jsem se zařadil mezi ty šťastlivce, kteří se mohou pyšnit pravým trikem Tragéd Teamu. Bylo nádherné, celý půlden mi leželo na stole a těšil jsem se z jeho barvy a střihu. Potom jsem si jej vyzkoušel a ... bylo mi malé. Bohužel měnit nelze, protože jsou vyráběna přesně podle objednávek, a já jsem si ho malé už objednal. Prostě jsem tragéd. Nakonec skončilo v dobrých rukou a udělalo ještě větší radost, než jsem měl z něj já:

čtvrtek, června 15, 2006

4:44

Konečně se mi zase daří běhat ráno. Jednak je to z důvodů pracovních, a jednak proto, že se v čase uvedeném v titulku pravidelně již déle jak týden probouzím. O ranním běhání bylo toho napsáno hodně, ale právě v těchto dnech si jej mohu pořádně vychutnat.
Vstávám za světla, chladný, vlhký a svěží vzduch se mi dere do plic, vycházející slunce dává naději pěkného dne. Jediné zvuky, které slyším je dovádějící ptactvo a chrapot z druhého patra. Tělo sice není tak podajné, jako odpoledne, ale přesto je ochotné běžet kilometr za čas uvedený v titulku.
Den je zahájen o poznání radostněji. V úterý jsem vyzkoušel i ranní pivní ionťák - to bylo veselé dopoledne.

Někteří z vás, se mě ptají, jaké mám další plány. Tímto týdnem završuji odbobí "hraní si" po maratónu. Období, kdy jsem se nedržel žádného plánu, běhal jen tak, a střihnul jsem si pár zajímavých akcí. Protože o tomto víkendu pracuji, zkusím uskutečnit další bláznivý nápad. Do práce i zpět běžet (jedna cesta 17 km). Od pondělí začínám trénovat podle nového plánu, který mi sestavil Lubosh. Začíná pěkně: pondělí - volno. Mým cílem je zrychlit maraton. Mimo plán, pokud to tělo a trenér dovolí, si udělám další výlet, tentokrát na přítele zvaného Javořice (837 m.n.m.)

neděle, června 11, 2006

Kufrování s velbloudem

Sobota 10.6.2006 4:40

Poprvé otvírám oči a zjišťuji, že přestože venku panuje ideální běžecké počasí, mé tělo ještě není připraveno vstát. Zkouším to o hodinu později a daří se. Zdálo by se, že startu v 7:00 nic nebrání. Ale ouha. Přepis plánované trasy z mapy na pomocný papírek mi zabere více času, než jsem čekal. Provádím obvyklé předmaratonské úkony, a na hromádku připravuji věci pro doprovodný tým, které bych mohl potřebovat. Náhradní oblečení, indulonu a na zbytku se domluvíme později telefonicky. Potichu opouštím spící chalupu.

7:15

Na minutu přesně ve čtvrt na osm vyrážím. První část vede přes pole k lesu. Od čtvrtka mám připravenu mantru: „Pomalu, běž pomalu“, ale není ji třeba. Prodírání skoro metr a půl vysokou řepkou mě nutí více jít než běžet.
Konečně v lese.

Tempo hlídám tak, aby TF nešla přes 55 %. V prvním stoupání na známou kótu 710 (Bohutín) se mi to nedaří, tak zpomaluji a dávám si limit 70 %.
Na kótě 710 u chatového tábora potkávám prvního člověka. Má zimní bundu a když mě vidí, málem mu vypadne cigareta z úst. Bodeť by ne. Teplotu odhaduji na 12 stupňů, a já mám na sobě trenko-plavky, lehké tričko a z ramene mi kouká divná hadička.
Vzal jsem si sebou velbloudí vak s vodou. Díky mé rychlosti mezi 8-10 km/hod celou cestu pěkně seděl a nezpůsobil jedinou oděrku.
Sbíhám po pěkné lesní cestě a vyhlížím odbočku, která mě zavede do neznáma. Nacházím ji a koukám, že v mém směru je dřevěný ukazatel s nápisem k prameni Kamenice. Záhy se však objevuje další rozcestník, který ukazuje už mimo můj plánovaný směr. Nevadí, mám cíl pro příště.

Silnice

Daří se mi hlídat tempo a do Těmic (7.km) dobíhám za 47 minut s průměrnou TF 58 %. Hlásím svou polohu kamarádovi, od kterého vzápětí přicházejí povzbudivá slova. V tu chvíli vím, že neběžím sám. Běží se mnou virtuálně člověk, kterého mám hodně rád a který mi upřímně přeje zdar. Moc mu za to děkuju.
Cesta z Těmic do Božejova a dále do Libkovy Lhoty je jedinou částí (11 km), kterou jsem naplánoval po silnici. Bylo to z jednoduchého důvodu – jiná cesta mým směrem nevede. Je to okreska s provozem 1 auto na 4 km. Pohodová cesta, která mi dovoluje kochat se okolní krajinou
Na tomto úseku mi začíná pomalu svítat, co mě dneska vlastně čeká. Vybíhám na horizont (asi 30 výškových metrů) abych spatřil, že cesta k protějšímu kopci je pěkná, ale vede přes ves, která leží zase o 30-50 metrů nížeji. Trochu jsem to předpokládal, ale že je rovina ve zdejším kraji slovo neznámé, jsem nečekal.
Opatrně sbíhám každý kopec a stále se snažím držet TF, kterou mi poradil Miloš. Vytahuju mobil, abych vyfotil krajinku a zjišťuji, že mi od něj přišla milá zpráva. Píšu mu, že mi je pěkná zima a v duchu si představuji, že běžím v mikině.


Božejov

Teprve kduž jsem přepisoval údaje z mapy, došlo mi, že poběžím místem, kam jsem jako –náctiletý jezdil na tábor. Koketoval jsem s myšlenkou odbočit k mlýnu, u které byl tábor. Měl jsem za sebou 15 km a v čase 1:38 malou rezervu. Rozhodl jsem se ale odbočku minout. Do Božejova to nemám daleko, a dnes by mi mohly ty dva kilometry nakonec chybět ke zdolání trasy.

První kufr

Zvolna se přesunuji k Libkově Lhotě, kde má být zámek. V obci radostně sbíhám kopec, a najednou si uvědomím, že stále nevidím značku, po které mám běžet dále. Nezbývá mi tedy nic jiného, než se vydat pěkně zpět do kopce. Na vršku u kostela nacházím žlutou značku a následuji ji opačným směrem mezi domky. Za chvilku míjím zámek a už vidím krajinu do které mě značka zavede.

Zpočátku vypadá cesta pohodlně.

Záhy začíná přituhovat a terén se stává neběžitelným. Nejdřív výživné stoupání, okamžitě následuje klesání mezi kořeny a kameny. Dole se cesta narovnává a můžu se zase v klidu rozběhnout. Začínám se tedy kochat. Měkké jehličí tlumí každý krok. Asi 5 minut se takto kochám a najednou mi připadá, že mi něco chybí. Značka. Otáčím se zpět a znovu si vychutnávám cestu po jehličí. Značku nacházím přemazanou hnědou barvou. Šipka ukazuje na cestu vedoucí na druhou stranu potoka přesně k jakési chatě. Na druhé straně potoka značku po chvíli zase nacházím. Kroutím hlavou nad tím, proč někdo značky ničí, když je sám nemaloval a málem si vypíchnu oko o čouhající větev.
Cesta vede úzkou pěšinkou odvahy, nebo chcete-li antirevmatickým zábalem. Tentokrát jsem vůni kopřiv nevnímal a přál si, abych už měl tenhle úsek za sebou. Přes louku vede cesta do kopce k silnici a na okamžik si můžu oddechnout. Kvůli sledování cesty a vynakládanému úsilí nemám ani čas na jiné myšlenky. Silnice si však dlouho neužiju a zase hurá do lesa. Pamatuji si z kola, že nejméně sjízdná byla vždy cesta označená žlutou turistickou značkou. Pravidlo platí i pro tuto cestu.
Soustředěním na to, kam šlápnu, cesta rychle ubíhá a já se ocitám v Zajíčkově u nádraží jako z pohádky.

Průměrná TF se stále drží na 58 % a za sebou mám už 26 km. Na následující fotografii jsem ve skutečnosti již viděl rozhlednu. Bohužel na fotce vidět není, tak si tam alespoň představte.


Křemešník

Čekalo mě posledních 6,5 km. Zase seběh dolů, a pak už pozvolné stoupání pod Křemešník. Poslední kilometr má převýšení 80 metrů a ke konci je to jen pro chodce. Obíhám kostelík

a chvátám k rozhledně. Průměrná TF na posledních 6ti km se mi zvýšila na 70 %. Pokukuji po parkovišti, zda tam neuvidím náš familywagen. V duchu jsem si představoval, jak si doprovodný tým krátí volné chvilky v přilehlém hotelu. Bohužel auto nevidím. Přibíhám k rozhledně. Mladík prodávající vstupenky, běží do pokladny a pro urychlení ho žádám, aby si sám z mého batohu vytáhl peníze. S penězi v rukou spěchám po ocelových schodech. Pod vrcholem si vystojím malou frontu prcků a jsem tam. V čase 3:57 stojím ve výšce 805 metrů nad mořem a myslím, že tam snad zmrznu.


Pospíchám tedy zase dolů „do tepla“. Telefonickým dotazem zjišťuji, že polovina doprovodného týmu je stále v posteli (bylo 11:15 !), a že nedorazí.
Nezbylo mi tedy, než se občerstvit sám. Hotel Křemešník je velmi pěkný. Tak pěkný, že mi je nepříjemné sednout si v propocených hadrech na polstrovanou židli a dát si alespoň polévku. Venku se pro zimu sedět nedá, protože mi mě museli potom od stolku odsekat. Dávám si tedy uvnitř na stojáka jednu Plzeň a venku ji zajídám jediným kouskem jídla co mám – banánem.

Popíjením, pojídáním a protahováním jsem se zdržel 25 minut. Křemešník je i moje rozcestí a měním žlutou za červenou. Panečku, to je jiná. Sestupuji k pohodlné cestě a z mírného svahu běžím nad 10 km/hod. Běžím asi deset minut, a ocitám se na místě, na kterém jsem opravdu nechtěl být. Na místě, ze kterého jsem na Křemešník vystoupal. Červená značka v čudu. Vracet se ale rozhodně nebudu, a dát si výstup znovu mě také neláká. Zkouším tedy jednu z cest, určitě někam vede. Běží se mi pěkně, a na rozcestí vidím auto a paní nabírající vodu ze studánky. Můj dotaz, kudy na Pelhřimov, ji zpočátku vyděsil. Asi mě přeslechla, a myslela si, že chci aby mě tam hodila autem. Druhý pokus vychází, otázce rozumí a ukazuje do lesa. Pěkně poděkuji a vybíhám, do kolikátého už, kopce. Za pár minut uskakuji z lesní cesty, protože slyším za sebou troubení. To byla ta paní od studánky, volá, že to nebylo do tohohle kopce, ale do toho druhého. Opět pěkně poděkuji, vracím se, a vydávám se naznačenou cestou. Skutečně, po pár minutách se ke mně červená značka přidává a já se snažím ji neopustit.

Libuji si, jak pěkná cesta to je, i lépe značená. Les, louka, les, prostě nádhera.

Opojení mě přechází ve chvíli, kdy na louce přesně ve středu fotky, se mé nové krásné, bílé Ridery mění v ošklivé, hnědé a zapáchající křusky. Začalo se trochu oteplovat, tak mám alespoň chlazení od spodu.

Město rekordů

Poslední kopec a sbíhám po louce podél lesa k Pelhřimovu. Na kraji města je v nádherném prostředí hřbitov. Napadá mě, že až to na mě přijde, tak si sem doběhnu lehnout, je tu moc hezky. Když vidím, že náměstí je zase dole, a já zákonitě zase poběžím do kopce, je mi to už jedno.
Dobíhám na náměstí, kde se koná Den rekordů. Mám v nohách maraton v tragédím čase 5:34 Procházím okolo stánku s pivem, a znalý výčepní už mi jedno podává. Zapíjím gel, chvilku postávám, převazuju boty a obdivuju věž, na které Miloš překonal 7110 metrů.

Posílám kamarádovi zprávu: UltraPelhřimov.
Měním červenou značku za modrou a asi po deseti minutách vybíhám – do kopce. Začínám cítim únavu. Nebolí mě nic, ale výpadek doprovodu je znát na chybějící energii. Prokousávám se k padesátce a kopečky už raději chodím. Hejlovský mlýn, který jsem si chtěl vyfotit (49,5 km) je zdevastován necitelnou přestavbou. Mírné zklamání mi nahrazuje pohled na zámek v Proseči, využitý účelově jako domov důchodců.


Tichá síla

Další kopec a už scházím k Nové Cerekvi. U cesty je křížek. Luštím, co je na něm napsáno: „Pochválen buď pán Ježíš Kristus“ To jo, svatá pravda říkám si, a v tu samou chvíli slyším zevnitř sebe: „Abys mohl létat, musíš se nejdřív plazit“.
V Cerekvi mám natočeno 54 km a odesílám zprávu, že se blíží konec. Cítím to. Doposud jsem se kochal krajinou, ale dlouho už to nepůjde. Tento běh je především výletem, a nehodlám to měnit.


Opouštím modrou značku, a mimo plán pokračuji z bezpečnostních důvodů dále po silnici. Jsem unaven, a nechci riskovat chybné šlápnutí. Nová Cerekev se zdá být silným energetickým místem, které mě povzbudilo a tak dávám další tři kilometry za 18 minut. Byly poslední. Došla mi voda a červené světýlko v hlavě blikalo, že je to akorát. Celkem 57 km za brutto čas 7:34.
Jdu ještě dva kilometry pěšky a doprovodné vozidlo si mě pak odváží do cíle.



V chalupě jsem si dal dva rohlíky s marmeládou, jeden se solí, dvě piva, litr vody, a bylo mi tak, že bych mohl běžet znovu. Běžel jsem celou cestu pomalu, a to mi pomohlo k tomu, že necítím žádný problém ani únavu. Nic nebolí, nic netahá, a dnešní 13 km „výklus“ je toho důkazem. Budete si asi ťukat na čelo, ale mě se dneska běželo nádherně. Nemusel jsem hlídat značky, kam šlápnu, prostě jsem mohl lítat. Jako na půlce.