neděle, února 26, 2006

Jaro začíná 4.2.

Může se to zdát zvláštní, ale letošní únor je pro mě nejlepším měsícem za celou historii mého běhání. Uběhl jsem ve slušném čase 36, tento týden byl znovu s 82 km rekordním. Navíc se k mému běhání připojila celá rodina. Synek začal chodit na atletiku, a dcera začala běhat na pohodu s manželkou a psem. Pro mě, člověka na jaře narozeného začíná jaro vždy o něco dříve. Kromě mé skvělé formy vládne i doma pravá běžecká pohoda, a děti se ani moc neperou.
Dnešní výběh měl být 1/2 maraton v závodním tempu. Pomalý dvoukilometrový rozklus naznačil, že závodní tempo rozhodně nehrozí. Půlku v závodním tempu si představuji "něco pod" 5 min /km a to nohy rozhodně nechtěly. Není se co divit. Tři rychlé běhy v týdnu nejsou opravdu to pravé. Skoro jsem začal koketovat s myšlenkou, že plán je špatný. Asi ne. Příští týden jsou v plánu běhy na pohodu, tak jak to asi má být. Musím tam akorát navíc napasovat neplánovanou sobotní desítku v Kbelích. Už se těším na společný slet tragédů, a malá korekce plánu za to stojí.
Ale zpět k výletu. Plán byl operativně změněn na 25 km volně. Poněkud přituhlo, proto jsem na tchibo mikinu navlékl pod bundu ještě triko, a nasadil rukavice. Ve Stromovce jsem proťal několik rojnic. Přišlo mi to jako hra "Král vysílá své vojsko". Trošku mě pozlobil kamenitý, asi 1,2 km dlouhý úsek, kde sice nebyl led ale zmrzlé bahno. Super trénink koordinace.
Na obrátce v Klecánkách bylo tempo 5:27. Konečně běh na pohodu, žádné honění. I když kromě nohou by to rychleji šlo. Cesta zpátky se zdá vždy kratší, proto i tempo bylo svižnější - 5:21. Pohoda mě neopustila až do konce a výsledných 24,8 za 2:14 završilo další skvělý týden.

pátek, února 24, 2006

Na vrcholu týdne

Stane se to každému. Prožijete něco, kdy vám chybí slova. Zážitek, který je umocněn sdílením s jiným člověkem. Prý za to můžou endorfiny, něco jako přírodní morfium.
Čekám na běžeckého partnera, pobíhám, protahuji se a opatrně zkouším puchýř na chodidle. Ptáci se začínají hádat o první žížaly. Tučňák vychází ze dveří, obdaruje mě úsměvem. Bude hezký den.
Začínáme velmi zvolna, odhaduji 5:30 - 6:00 min/ km. Shodujeme se na tom, že opravdu běháme zbytečně rychle, proto to dneska bude na pohodu. Po pár desítkách metrů o puchýři nevím a začínám si plně vychutnávat ranní svítání. Vycházející slunce štípe do očí, od úst vychází pára a vedle mne běží člověk, kterého jsem si velmi oblíbil. Co víc si lze přát.
Příjemné povídání je přerušeno vsuvkou "tady ten kopec běháme rychle". Sotva to Tučňák dořekl, mizí mi v zatáčce. Dotahuji a nahoře ho předbíhám. Stojí totiž u pekárny, kde si zavazuje tkaničku. Mává na mě sáčkem s pečivem, který si mezi tím stihl zakoupit.
Je zajímavé, že čím je zážitek příjemnější, tím uběhne rychleji. Než se stačím rozkoukat, kde vlastně jsme, už míjíme trafiku u cíle. A naše tempo na pohodu ? 11,98 km za 1:01 Asi to jinak neumíme, ale moc jsme se snažili.

čtvrtek, února 23, 2006

6 dní

Šest dní v kuse jsem ještě neběhal. Včera jsem si to uvědomil, když jsem s provětranou hlavou dobíhal k domovu. Na počet km to díky neděli nebyla žádná sláva (62,7), ale protože v tom byly 2 tempové běhy cítím se unavený a dnešní volno si tělo jistě zaslouží.

Živě se mi při zapisování tohoto osobního rekordu vybavily vzpomínky na mé začátky.
Začal jsem běhat koncem srpna 2004. Bydlím v centru Prahy a každý rok jsem s úctou a obdivem pozoroval unavené ale šťastné maratonce, kteří míjeli náš dům. Před dětmi jsem v roce 2002 prohlásil, že když můžou ostatní zaběhnout maraton, já můžu také. A sliby se mají dodržovat. Po dvou letech nastal ten správný čas, podpořený chronickou bolestí zad z kola. Jízdu na biku miluju, ale poslední rok už to bylo utrpení. Musel jsem změnit druh pohybu.
Motivace byla jasná. Vidina rodinky čekají v cíli maratonu.
První týdny se tělo učilo novému pohybu 2x týdně. Pilně jsem přitom studoval běžecké rady Miloše Škorpila a bylo pro mě nepředstavitelné, že někdo běhá obden, nebo i častěji. Jediné, co jsem pro běhání udělal bylo, že jsem si koupil kvalitní boty. Mizuna jsem nesehnal, tak jsem koupil Kayana. Chodil jsem většinou do lesa když mi zbyl čas. Na sobě tričko z kola, které dřelo, pití v ledvince. Žádné měření km ani času. Prostě jsem jen tak běhal.

Někdy v říjnu jsem se snažil začít trénovat podle plánu na PIM, podobného, jaký je dnes na serveru BEHEJ.COM S hrůzou jsem tehdy zjistil, že místo mého běhání 2x týdně to má být opačně - 2x týdně neběhat. Tehdy začal pro mě tvrdý trénink a musel jsem kolikrát zatnout zuby, abych vyběhl. Musím přiznat, že mnohokrát jsem si našel nějakou výmluvu a nešel. Ohromnou sílu jsem nacházel v článcích Miloše. Jedna z jeho vět, která se mi stále vybavuje: "Na 30.km musíte vedět proč běžíte" patřila mezi nejdůležitejší.

Před prvním maratonem v květnu 2005 jsem běžel jedinou dlouhou trasu asi 32 km. Myslel jsem, že je to můj konec. Totálně vyčerpaný jsem si navíc vyrobil zranění, (z nedostatku strečinku) a do maratonu už jsem jen volně vyklusával.

Možná jsem se dnes trochu vychýlil z tématu, ale snažil jsem se popsat, že běhání 6 dní za sebou nejde hned - mě to trvalo rok a půl.

A záda ? Po třech měsících běhání mě přestala bolet a mám klid dodnes.

úterý, února 21, 2006

O běhání v pohodě

Mám rozepsané dva příspěvky, ale dnešní zážitek je odsunul do pozadí. (Ostatně první z nich je spíše popisná reportáž a druhý o občasných trablích, takže nic veselého.)

Po včerejší, pro mě svižné patnáctce, jsem vyběhl na večerní odpočinkovou desítku. Volné proběhnutí bylo završeno velmi příjemným setkáním. Třetí kolečko ve Stromovce bylo za mnou a blížilo se mírné stoupání k planetáriu. Zleva přibíhal mladý pár, a já odbočil za nimi v závěsu asi deseti metrů. V hlavě mi to přecvaklo a najednou jsem si připadal jako při závodech. Dostihl jsem je až na vrcholu stoupání. Místo obvyklého pozdravu mě napadlo jim poděkovat, jak hezky mě do toho kopečku vytáhli a zda by mě nechtěli vytáhnout až nahoru k Ovenecké. Slečna málem upadla smíchy. Asi už toho měla dneska dost.
Prohodili jsme ještě pár milých slov a běželi si dál svou cestou. Pokud něco znásobuje mou radost z běhání, tak to jsou takovéto okamžiky. Sdílení zážitků s podobně naladěnými lidmi. Pár slov, které znásobí požitek z běhu, které nakopnou do dalších kilometrů. To je moje běhání v pohodě.

neděle, února 19, 2006

Nefalšovaným tragédem

Manželka projevila přání proběhnout se v Klánovickém lese. Cosi mi říkalo, že to tam nemusí být leduprosté, jako je to v našem okolí, nicméně vyrazili jsme. Zatímco páteční příprava od otevření očí do opuštění bytu trvala 14 minut, dnes jsem si dal na čas. Sice oblečení byla jen polovina, ale od navléknutí první ponožky po zaklapnutí dveří uběhlo 42 minut. Zvláštní. Ono to s dnešním během bylo, jak dále uvidíte, velmi podobné. Naše psová se jako obvykle nemohla dočkat, tak v autě vyváděla, jako bychom ji vezli na porážku.
Cesta, až na oslintané okna, ohluchlé uši od neustálého štěkání, proběhla klidně. Při pokusu o zastavení vozidla na okraji Újezda už bylo jasno. Přijeli jsme do Grónska. Vzpoměl jsem si na běhání na stejném místě za stejných podmínek asi před měsícem, a těšil jsem se na velkou legraci. Manželka, nic zlého netuše, udělala první krok a ... první pád. Ten led je nyní daleko horší. Když řádně mrzlo lepil a dalo se na něm udržet. Teď nikoliv.
Po pár metrech tanců jsme zvolili cestu hop a skok lesem, pařez, větev, potok. Kde se vzal, tu se vzal - kanec. Ještě jsem ho zblízka naživo neviděl. Nebyl však čas si ho řádně prohlédnout. Asi byl zmaten stejně jako my (taky nás nikdy neviděl) a tak vyrazil naším směrem. Běžecké tempo výrazně zrychlilo. Vše zachránila naše labradorka, která ho považovala za většího pejska a nabídla mu míček ke hře. Kanec evidentně zmaten odběhl hledat bukvice.
Poskakování příjemně ubíhalo. Jedinou vadou bylo, že plán dnešní třicítky se rozplynul jak pára nad hrncem. Ale i s takovýmto neplánovaným výpadkem jsem dal tento týden 50 km.
Vede-li někdo kroniku pravých tragédích výkonů, bude můj dnešní "běh" jistě mezi první desítkou. 4 km za 35 minut.

sobota, února 18, 2006

Mám o kolečko víc

a nesouvisí to s minulým příspěvkem.
Za stejný čas jako ve středu, jsem dal ve Stromovce o kolečko víc. Led nula, jen voda, proto jsem mohl bez obav z válení se po zemi zaběhnout čtyři tempová kolečka. Byl to další ze zážitkových běhů. Sluníčko, teplo, o jednu vrstvu oděvu méně, boty plné vody, kličkování mezi nebežci, kteří uhýbají přesně do vašeho směru.
Už jsem se radoval z časů 7:36 na kolečko, než jsem si zde ověřil, že to moje kolečko nemá 1900 nýbrž jen 1740 m. Má radost je taková hořkosladká. Žádné 4 min/km, ale jen 4:22. Budu muset to tempo zařazovat častěji. Čtyřka je můj cíl na tři a snad někdy časem i na 10 km. Stále nostalgicky vzpomínám na dvanáctiminutovku a 3250 m. Před dvaceti lety...
Hlavu vzhůru a do boje !! Zítřejší plánovaná třicítka už klepe na dveře.

pátek, února 17, 2006

Radost již od rána

Samou nedočkavostí na dnešní společné vyvětrání s Tučňákem jsem se probudil už ve 4:30. Chtěl jsem vstávat v 5 hodin, abych stihl obvyklé ranní úkony a byl včas na startu. Ještě jsem na chvilinku usnul ...
A máme 5:30. Sakra (a daleko horší slova) to jsem chtěl odcházet z domu. Nastalo zběsilé pobíhaní po bytě. Co dřív. Obléknout. Spodní Moira, spodní Tchibo, sakra, mám to naruby. Znovu. Spodní Moira, spodní Tchibo, pro změnu šňůrkou dozadu. A drahocenné minuty zvolna ubíhají. Horní Tchibo, bunda, zip nejde. Nervák. Vidina Tučňáka postávajícího na startu, z nudy chytajícího žáby, mě přiměla k ještě lepším výkonům. Batoh. Ne, tenhle ne. Zavázat boty. Uzel. Moc pěkné. Přesto v 5:44 vybíhám k autu.
Sakra ukradli mi auto. Néé, já ho zaparkoval jinde. Přišla SMS: "Zapoměl sis doma věci na běhání". Manželku můj úprk evidentně pobavil.
Zelená, červená, zelená, policejní hlídka. Pane řidiči po magistrále se nejezdí 1xx !!! Na mě čeká Tučňák. Aha, tak to raději jeďte.
Neuvěřitelné, na startu jsem přesně - patnáct minut před. Začínám se rozcvičovat, popobíhám sem a tam. Čas startu, Tučňák vychází z houštiny. Ukazuje mi cosi zeleného a slizkého. "Hele, co jsme měli na schodech !" Ještě že to nejí.
Vybíháme podle naplánového itineráře. První zatáčka, smyk. Á, to bude dnes veselo. Smyk střídá několik temp v hluboké louži. Mě bylo divné, proč si dnes vzal Tučňák na běhání kanady.
Asi na druhém km Tučňák zrychluje. "Pojď rychle, musíme k metru" Ptám se "proč ?" a nechápavě zařazuji druhý a třetí dech a snažím se Tučňáka dostihnout. U metra postává kamelot s posledním výstiskem jakéhosi deníku. "Ber !" zní povel zleva. Natahuji ruku - a paní co dělala, že dobíhá autobus mě předběhla a výtisku se zmocnila. "A teď mám zkažený celý den !" odvětil smutně Tučňák. Zkusíme to na jiné stanici metra. Poté, co jsme oběhli asi osm stanic, zjistili jsme, že výtisk na Opatově byl skutečně poslední.
Ale teď vážně. Tučňák je veselá kopa, a běhání s ním mě fakt baví. Sice říká, že to není jeho tempo, ale mám pocit, že kdyby zrychlil na dvojnásobek, tak bude ještě v pohodě konverzovat. Nabije mě chutí na běhání na další dny. Km a čas nejsou přitom vůbec důležité. DÍKY

středa, února 15, 2006

Doslova a do písmene

jsem na sobě poznal další z dobře míněných rad Miloše. Doporučuje při regeneračním běhu nepoužívat stopky. Bohužel jsem si toto ponaučení přečetl až po.. Zachoval jsem se jako správný tragéd, když se po dlouhém nedělním běhu z plánované regenerační osmičky stala jedenáctka ve velmi svižném tempu 4:57. Běžecký zážitek.
Ale ty následky. Další den ráno jsem zaspal a probudil se ve stavu jako bych byl 10 minut po maratonu a ne po osvěžujícím spánku.
Následující trénink měl být svižný, ale tělo už si samo řeklo: "rychle neběžím". Tak z toho byla volná jedenáctka za 1:03.
To nejdůležitější bych málem zapoměl. Ve 4:55 ve Stromovce zpíval pták. Sice jenom jeden, a možná to byla jen ostraha PKOJF, ale pro mě je tu JARO. HURÁ

neděle, února 12, 2006

Týden snů, rovinka není kopec

aneb jak Mirek K. říká, teď už běháme normálně

Nabuzen pátečním společným výběhem s
Tučňákem a Kekem, a pln dojmů z jejich sobotního běhu, jsem dnes vyběhl na plánovanou pětatřicítku. Vyměřil jsem ji z domu k vlakové zastávce v Řeži s tím, že musím přidat jedno kolečko ve Stromovce. Ráno jsem vyvenčil přítelkyni a po zralé úvaze oddálil běh na jedenáctou hodinu.
Zmrazky začaly tát, tělo už se po sobotní pauze taky celkem vzpamatovalo a tak úvodní tempo na pátem km 4:55 bylo velmi příjemné. Mile mne překvapilo, kolik běžců a běžkyň se tou dobou ve Stromovce hemžilo. Nebyl tam někdo z vás, ctěných čtenářů ?
Po zahřívacím kole jsem odbočil na lávku do Troje a pokračoval pohodovou cestou podél Vltavy směr moře. Tělo si chtělo běžet, tak jsem jej nechal. Po kopečcích z minulého týdne to byl docela relax.
Navykl jsem si dělat pauzy na občerstvení každých 30 minut a striktně jsem je dodržoval i tentokrát. Rozdíl byl v tom, že Enduro jsem zkusil už po hodině, i když bylo tílko v pohodě. Byl to pokus, který stoprocentně vyšel. Sice mi trvalo chvilku déle, než jsem tu hmotu polknul, výsledkem však bylo, že krize se v podstatě nedostavila.
Za dvě hodiny bylo v nohách bezmála 24 km a mě přepadla euforie. Na zpáteční cestě ve Stromovky jsem si dal překážkový běh - vylezlo sluníčko a s ním i početné procházkychtivé skupinky typu rojnice. Asi budu sebou nosit zvonek. Závěrečný zběsilý kopec do Ovenecké si vynutil poslední picí zastávku.
Nakonec z toho bylo 36 km za 3:05 + 8 minut na občerstvení. Když jsem si letošní nejdelší běh zapisoval do deníku všiml jsem si, že jsem se překoukl v plánu. Nemělo být 35 ale 30. Co se dá dělat, že bych se těch 5 km vrátil pozpátku ?
Lepší tečku za týdnem snů jsem si nemohl přát. Naběháno 75 km.

Pro znalce jednoho nepublikovatelného vtipu: A to je teprv únor !

úterý, února 07, 2006

Zimní potěšení osamělého běžce

/* převzato z blogu Běžícího Tučňáka */

Strávil jsem prodloužený víkend na Vysočině. Již sobotní klima a můj
plán napovídal, že nastanou běžecké orgie. Počasí bylo takové, že snad začnu mít zimu rád. Přijatelný mráz, sluníčko, modrá obloha, proplužené cesty s jemným popraškem čerstvého sněhu. Jedinou, ne nepodstatnou vadou byl následek pátečního pádu. Zatímco ruka byla v pohodě, bolela žebra. A to při každém nadechnutí. I tak jsem byl rozhodnut vyběhnout. Buď to rozdýchám, nebo ne.
Sobota začala lehkou osmičkou. Trasa, přestože krátká mi dala zabrat. Jeden km dokopec, žebra se roztáhla do pracovní polohy a dále nebolela J, rovinka, 2 km zkopec a zpátky (přesně 7,8 za 42:10). Byla to však jen malá rozcvička před mou letošní první třicítkou.

Pro nedělní běžeckou partii jsem zvolil trasu tam a zpátky. Přesněji přes les směr Kamenice nad Lipou. Má to svou výhodu – nelze vzdát. Nelze ubrat kolečko, což osamělého běžce leckdy svádí, ani trať nejde zkrátit. Na plánu bylo, že poběžím 1,5 hodiny a tam, kam doběhnu, se otočím, a poběžím zpět. Jednoduché, ale účelné.
Vybíhám přesně v poledne. Sluníčko a blankytně modrá obloha mě nutí přivírat oči. První km za sebou, žebra na provozní velikosti, vše jak má být. Zkouším protáhnutou odbočku do lesa, ale bohužel končí u hromady hnoje. Vracím se na silnici a po čerstvém poprašku zdolávám dalších cca 6 km se 100 m převýšením. Za 40 minut běhu mě minula pouze 2 auta.
Druhá možnost odbočit do lesa byla příznivější. Upravená cesta, se stopou od auta, mě nalákala do přítmí smrčiny. Byla to dobrá cesta pro všechny. Pro pěší, běžce i běžkaře.
Kóta 700 m/m na dohled. Čas 0:50 a přišla první krize. Naštěstí cesta hned začíná klesat o 100 výškových metrů na délce asi 2,5 km, tak krize rychle pominula. Otázka, která mě napadla, jak mi na tomto úseku bude, až půjdu zpátky. Jak se ukázalo později – velmi patřičná otázka.
Před posledním stoupáním jsem se potěšil přírodní památkou Huťský potok. Ve sněhové peřině zakrývající koryto uvězněné v ledu jsem tiše pozoroval stopy lesních obyvatelů. V takových chvílích mám rád zimu.
Ale bylo nutné přestat s kocháním a nabrat sílu na poslední kopec. Blížil se čas 1:34, který jsem si stanovil pro otočku. K té došlo kousek za Novou vsí asi 2 km před Kamenicí. Zde jsem „pojedl“ vyzkoušené Enduro, vyprázdnil další lahvičku s vodou, a vyrazil zpět.
Čas 1:50 znamenal pro mě nástup druhé krize. Byla daleko horší, neboť přišla na nejméně vhodném místě. Na začátku stoupání na kótu 700 z druhé strany. Přede mnou bylo 100 výškových metrů s vytuhlým tělem.
Jsem rád, že jsem na tomto místě nezastavil. Stanovil jsem si předem zastávky po 30 minutách, tak tělo nemělo nárok. Muselo se ještě 10 minut trápit, než dostalo zaslouženou dávku vody a zbytek Endura. Nakopnutí se však nedostavilo, proto bylo zdolání kóty dost náročné. Posledních 100 m už jsem šel.
Další 3 km byl odpočinek z kopce. Před posledním stoupáním (2:35) jsem váhal, zda požít další Enduro. Odolal jsem a tak jsem na 2 km kopci dělal indiána.
Závěrečné stovky metrů se odvíjely v duchu velkého závodu. Doběhnu do 3 hodin ? Na check pointu jsem ztrácel 26 vteřin. Od kravína kříží cestu neukázněný divák. Ztrácím drahocenné 3 vteřiny. Cedule obce, zbývají dvě minuty do limitu. Čelo pole finišuje do cíle. Čas 2:59:00 cíl – kaplička na dohled, 2:59:39 cíl stále na dohled. 3:00:08 CÍL
Ale abych byl k sobě upřímný. Při zastávkách jsem stopky zastavoval, takže těch 29,5 km bylo asi za 3:10.
Běžecké čtyřdenní orgie byly zakončeny výklusem tempem šneka 9 km za 49:10. Za čtyři dny 58 km. Mám zimu rád.

pátek, února 03, 2006

Test filtru

/* převzato z blogu Běžícího Tučňáka */

V pondělí jsem měl svůj den - bez běhání, tak jsem si to neběhání ještě před sebou zdůvodnil. V úterý už nikoliv. Ráno ve 3:44 mě sice z postele vyhnala potřeba, jiná však než běhací, a teplá peřina volala: Haló tady jsem, nechoď ven, je tam zima a SMOG ! Jdi odpoledne, bude lépe. Podlehl jsem. Běhací baťoh to odpoledne vyřeší. Nevyřešil. Plánovaná práce se protáhla tak, že se baťoh jen povozil po Praze.

Jak říká kamarád: "Můžeš vomáčkovat jak chceš, důležitá je skutečnost"

Ve středu už mi běhání chybělo tak, že bych běhal i v chemičce. Což se mi splnilo. Ono se v posledních dnech o Praze ani nic jiného říci nedá.
Nastal čas vyzkoušet po vzoru jiných tragédů dýchací masku. V obvyklých 4:40 opatrně vykukuji z domu zahalen do šátku. Blíží se dvě postavy v tmavých kabátech. Že by další běžci ? Kdepak, ptali se, kde že je tu ta banka. Tak jsem raději vyrazil.
Až za most (400 m) to bylo fajn. Pak se šátek sesunul. Nasadil jsem, sesunul se, nasadil jsem, sesunul se, atd. Už vím, proč chodí lidi na plastiku. Aby jim držel šátek na nose. Ale za ty prachy ? To přeci musí jít vyřešit jinak. Nakonec se s hlavou mírně zakloněnou na obličeji udržel.
Musím uznat, že rozdíl vdechovaného vzduchu přes "filtr" a bez něj byl zásadní. V těch chvilkách, kdy se šátek sesunul jsem cítil kde co. Od špatně spáleného uhlí až po ... Ani nechtějte vědět co to připomínalo.
Jako správný člen Tragéd teamu mám šátek z bavlny. Po zadýchání neprodyšný. Fuj.
Chybami se člověk učí, tak jsem dneska zakoupil šátek nový, prodyšný. Těšte se na zítřejší test.

Dnes bylo na plánu 12 km se změnami tempa. Ač ranní běžec, zvolil jsem dnes odpolední běh. Párkrát do měsíce se to podaří. Trasa byla jasná - Hostavice. Ledu zbavené asfaltové kolečko má 2360 m.

Šátek, co jsem zakoupil není šátek. Vypadá to jako návlek na stehno. Roura, co má na koncích gumičky. Když jsem ho přetáhl přes hlavu vysvitlo sluníčko. Dívám se na oblohu, ale není tam. Že by v 15:30 rozsvítili pouliční lampy ? Nikoliv. Šátek - nešátek je totiž reflexně oranžový až mě to oslnilo. Jeho hlavní výhoda byla hned patrná. Držel dokonale na správném místě i po 400 metrech.
První dvě kola, jakkoliv jsem se pokoušel o změny tempa, docházelo ke změnám rychlosti pouze na zbytcích ledu. Důvod, proč to tak bylo, pěkně popsala Melounek
tady. Tělo si samo řeklo, že 5 kol ano, ale hezky volně. Tak jo.
Dnešní výběh probíhal bez výrazných momentů. Až na jeden. Před otočkou a pravoúhlým náběhem na můstek přes potok byl schovaný led. Třikrát jsem si zatancoval, počtvrté se vyhnul. Popáté tygr. Patřím k těžším "atletům", tak to stálo za to. Chvilku jsem si tam poležel, vyjmenoval několik nehezkých slov, ale něco mi řeklo: VSTAŇ nebo zmrzneš. Pravá ruka, která dostala přímý zásah se jaksi nechtěla ohýbat, ale nebolela - moc. Zkusil jsem dál běžet alá Žofrey. Ruka si tak plandala podél těla ale po půl kilometru se začala i ohýbat.
Nakonec jsem doběhl šťastně 11,8 km za 1:01:18.

Nějak se mi z toho vytratil ten návlek. To asi proto, že fungoval, aniž bych se s ním zlobil. Prodyšný, nepadá, a asi jsem i dobře vidět - lidi se dokonce otáčeli.
Výsledek testu: když už vás svrbí chodidla od neběhání kvůli chladu nebo smogu - dobrý, výrobce profeet.de, cena nic moc 400