úterý, května 30, 2006

Pas nebyl potřeba

Tak jsem se zase jednou zúčastnil závodu. Jednalo o Celní půlmaratón v Krčském lese. Celý závod jsem myslel na to, že se musím pořadatelů zeptat, proč se závod tak jmenuje, až jsem na to nakonec zapomněl. Pokud to někdo z vážených čtenářů ví, nechť to prosím napíše do komentáře.

Vyrazil jsem rovnou z práce s běhacím batohem. Dojel jsem metrem na Chodov a v duchu si vybavil Mountova slova: po modré k velkému altánu. U východu z metra byl veliký plakát s modrou turistickou značkou. Před ním hrála kapela kotlíkářů. Výborně, pořadatelé zajistili i muziku na trati. Okolo postávaly hostesky a rozdávaly tašky. Dostal jsem taky jednu, i když jsem jim říkal, že zatím nemám registraci. Modrá šipka na plakátu ukazovala do velkého altánu s nápisem nákupní centrum. Vstoupil jsem dovnitř a byl jsem překvapen velkým počtem startujících. Nechápal jsem, na co mají všichni vozíky, a proto jsem se zeptal pána v dobře padnoucím obleku. Považoval jsem ho za pořadatele a chtěl jsem jen vědět, kde si mohu vyzvednout své startovní číslo a zapsat se. Pán něco zamumlal do vysílačky a kde se vzali, tu se vzali, dva pánové v černém a vykopli mě z altánu ven. Chvíli jsem nechápal proč, a pak jsem si vzpomněl, že Mount říkal od dubu po modré. Jal jsem se tedy hledat dub. Kupodivu stál na kraji lesa a na sobě měl rovněž namalovanou modrou šipku.
Vkročil jsem do lesa. Od úst mi šla pára, ale hřálo mě vědomí, že v batohu čeká dlouhá moira. Ten pravý altán jsem našel už snadno. Z okýnka na mne mávala Ofélie a říkala smutnou zprávu, že Tučňák s kolektivem to nestihnou.
Byla to má první akce komorního rozsahu, a první návštěva tohoto kouzelného místa mezi Chodovem a Krčí. Pořadatelé byli velmi milí, a dodali celému podniku téměř rodinnou atmosféru.
Stačil jsem se sotva převléci a už jsem pospíchal na start. Ten byl od altánu vzdálen 550 metrů. Na startu se nás v první várce (běžely se dva běhy v 17:20 a v 18:00) sešlo jedenáct. Měl jsem skvěle naplánované tempo, které jsem měl rozepsané na papírku zalepeném proti vodě. Papírek zůstal v batohu v altánu. Pamatoval jsem si jen první zkrácené kolo. Volně mělo být za 11:45. Nebylo.
Ještě jsem si stihl třikrát převázat boty a už tu byl startovní povel. Do čela vybíhá tříčlenná skupinka v které nejsem. Záhy vytváříme s jedním chlapíkem v červeném triku dvojici, a zaujímáme čtvrté a páté místo. Přestože jsem si nedělal žádné iluze o svém výkonu na tomto závodě, běží se mi velmi dobře. Teplota podzimní, nad kterou by jásal Mirek K., vlhko, příjemný svěží lesní vzduch se hrne do plic. Překonáváme bez problému první stoupání a jen tak mě napadne, jaké to stoupání bude posedmé. Do cíle prvního kola dobíháme s parťákem za 11:20. Nadávám si do paka, zase běžím moc rychle. Teď ale počítám, že km byl za 4:49, což je v normě. Žádný úprk z kraje.
Druhé a třetí kolo jsem dělal parťákovi tahouna (4:42 a 4:41). V stoupání k cíli třetího okruhu jsme se vystřídali. Poprvé a bohužel i naposled. U altánu stál chlapík bez čísla a časoměřička mu řekla, ať běží s námi. Silám nového vodiče jsem už nestačil. Dal jsem si proto občerstvení a dvojici následoval z povzdálí. Občerstvení ve formě Endura jsem už potřeboval. Cítil jsem, že vadnu, a že potřebuji nějakou vzpruhu.
Silnější než Enduro byl však zážitek z konce čtvrtého kola. Postávali tam dva pánové v oblecích. Jeden v bílém, druhý v černém. Dostali mě, byla má první myšlenka. Teprve když jsem uslyšel známé neflákej se, došlo mi, s kým mám tu čest. To Keke s Tučňákem převlečení za traťové komisaře dodávali sílu znaveným běžcům. Za Kekeho hlášku: zvedej pořádně ty nohy, jsem ho v tu chvíli neměl rád. Ale je to dobrý a poctivý trenér. Tvrdý v boji, a velmi milý v osobním setkání. Tučňák si taky rýpnul: Koukej, vždyť já v těch lakovkách běžím rychleji než ty ! Díky vám pánové jsem čtvrté kolo zdolal v tempu 4:44 a páté 4:43.
Potom začalo být ouvej. Začínali mě předbíhat rychlejší běžci startující po nás, a parťáka z prvních třech kol jsem už ani nezahlédl. Běžel jsem tenhle závod naplno, a rychleji to už opravdu nešlo. Časoměřička hlásí dvě kola do konce, čas 1:10:09. To musí klapnout. Sice si nemůžu dovolit dát km za 5 minut, ale kolo za 14:36 také nemusím honit. Předposlední kolo už si velmi dobře pamatuji stoupání a divím se, proč je běžím pomaleji než první tři kola. Strašně se snažím a předposlední kolo vydřu za 14:51.
Pořadatelé jsou skvělí. Fandí nám, hlásí časy a já díky nim vím, že do mého limitu 1:40 mám na poslední kolo 15 minut. Za stoupáním v zatáčce si vzpomenu na Miloše. Najednou se mi běží lehce, jako by mě z Pelhřimova povzbuzoval. Sbírám poslední zbytky sil a snažím se o závěrečný finiš. Průměrný čas na km je zase na 4:41 a výsledný čas 1:39:40 mě naplňuje štěstím.
Parťák mi děkuje a gratuluje, a hlásí, že doběhl asi o minutu dříve. Převlékám se, a s batohem jdu fandit Ofélii, pro kterou je tento závod prvním půlmaratónem. Přidává se i Melounek, která se mezitím vynořila odkudsi z lesa. Ofélie dobíhá šťastná se slovy: Už jsem vytrvalkyně. Úplně září.
Za pár minut sedím v metru, zírám na ostatní s přihlouplým úsměvem, a jen vy víte proč.

pondělí, května 29, 2006

Vůně kopřiv

Blíží se pátá hodina odpolední a po celodenní práci přišla zasloužená odměna. Vysvitlo slunko, proto navlékám své nové trenko-plavky. Plánuji delší výlet, a tak na cestu balím Enduro zbylé z PIMu. Ostrou hranou tuby si dělám v nových trenkách díru. Ještě si beru dvě trička, přeci jen zas takové teplo není, a vybíhám. Tentokrát směrem na vrch Svidník, a jako obyčejně, bez konkrétního dalšího cíle s tím, že pak se uvidí.
První tři km běžím po silnici. Provoz je takřka nulový a můžu si vychutnat tuhle část krajiny jinak než z auta. Vzpomínám na nádherný zážitek ze čtvrtečního podvečera. Dostavil jsem se v šest večer do Stromovky a zde jsem si užil s Milošem sedm koleček.
V opojení málem míjím odbočku k lesu na Svidník. Běžím po trase, kterou jsem téměř před rokem zdolával v opačném směru. Vidím věci, které jsem loni neviděl. Je to takový pohled z druhé strany. U statku pod lesem jsem si všiml jakéhosi pomníku. Sem se musím vydat znovu.
Se vstupem do lesa se však musím stále více soustředit na krok a dech. Znovu mi do mysli vyskakují slova Kekeho: kopec je přítel.
Pod vrcholem kopce se běh mění v rychlou chůzi. Ještě pár kroků a jsem tam. Na samé špičce vrchu Svidník je rozhledna. Je bohužel nepřístupná a pěkně to v ní hučí. Tipoval bych, že ji účelově využívají mobilní operátoři.
Dávám si pár doušků vody a pokračuji chůzí dál. Sestup je ještě příkřejší než výstup. Cestička je pěkně rozbahněná. Noha nikdy nezůstane na místě, kam jsem ji položil. Zákonitě muselo přijít nechtěné. Bác. Nepřekvapilo mě, že mi bahno vklouzlo pod trenky, ale kde se vzala ta voda ? Příčina je jednoduchá. To lahvička s vodou na běžeckém pásu nevydržela tlak mého těla. Zátka povolila a obsah lahvičky změnil své místo. Jak jsem vstával, podtlak v prázdném obalu způsobil zpětné nasátí mazlavé směsi do lahvičky. Tak tohle asi už pít nebudu.
Dostal jsem se pod kopec. Výborně. Prvních 7,5 km za 44 minut. Turistický ukazatel sděluje, že další přítel Choustník je vzdálen 17 km. Tak to raději příště. V hlavě vyvolávám mapu a plánuji, kde přibližně okruh zatočím.
Na lesní cestě stojí auto, a u něj vysoký chlapík. Už z dálky mě zdraví a mává na pozdrav. Moc mě to potěšilo a díky němu to pěkně rozbíhám. Dorážím do vesničky s deseti domy. Co dům, to skvost. Všude je čisto a upraveno. Roubené stavení by stálo za fotku, ale začíná pršet. Fotit budu tedy příště, až budu zdolávat dvojici přítelů. Za vesničkou stoupá cesta vzhůru, úvozem se dostávám k malému rybníku. Vzpomínám si, jak jsem si tu loni pěkně nabral do bot. Tradici jsem neporušil ani tentokrát. Je v těch místech nějak vlhko. Za rybníčkem stojí zbytky hospodářského dvora. Musela to být ohromná stavení, jen trám co drží zbytky zdiva má tloušťku snad 40 centimetrů. Překonávám krátké ostré stoupání a už vidím druhý rybník. Tentokrát je vypuštěný. I k němu se váže veselá vzpomínka. Loni jsem tu zabloudil a oběhl si jej kolem dokola, cestou necestou. Tam bylo komárů !
Ještě kousek lesem a už je tu další vesnička. Běžím okolo ovcí a vzájemně se pozorujeme. Nejsou tak plaché jako ty sousedovy. Říkám si, že jsou pěkně zmlsané, když nežerou kopřivy. Druhý hlas mi říká, vždyť ty je taky nežereš. S úsměvem nad touto myšlenkou stoupám do dalšího kopce. Cesta, která vede remízkem mezi loukami, je obklopena kopřivami. Skrápěné deštěm nádherně voní. Vůně mě provází asi dva kilometry, až k silnici.
Cestu na Choustník musím bohužel opustit. Nechtěl jsem jít víc jak 20 km, i tak to bude víc.
Poslední část výletu se po silnici snažím o tempo. V jednom kopci dokonce dobíhám pána tlačícího kolo. Ten, jak mě spatří, pádí na vrcholek, naskakuje, a ze skládačky dostane závratnou rychlost snad 25 km/hod. Z kopečka už na něj nemám, proto zvolňuji. Za chvilku už probíhám Černovicemi a poslední kilometrový úsek (pro změnu do kopce) zkouším, kolik dostanu z tepáku.
Moc se mi tenhle výlet líbil. Vzhledem k času na první sedmičce nebyl výsledný čas 2:15 na 24 km zas až tak špatný.

středa, května 24, 2006

Be a good parent--and run!

„Be a good parent--and run! Kids want to be like their parents and copy what they do--that means parents need to set the example by getting involved in physical activities. By concentrating on the positive aspects of exercise, like family participation and fun, exercising may lead to healthy lifestyles later in life."
Rady editorky z Runner´s World ve mně vyvolaly filozofickou úvahu. Vždyť to co píše je přeci jasné. Alespoň nám ze starého kontinentu. Děti velmi rády napodobují rodiče už od útlého věku. Trochu mi to připomíná cedulky „pozor ta káva je horká“. Rčení to zas někdo objevil Ameriku, tady dostává smysl. Proč ale o tom vlastně píšu ? Zmínil jsem se několikrát o mém synkovi, kterého nenechalo lhostejným mé běhání a začal sám, dobrovolně, a velmi rád, chodit na atletiku. Dělá mi velkou radost. Třeba tím, že v sobotu si sám od sebe šel trénovat stovku na včerejší závod.
Měl jsem včera nějakou práci doma, ale velmi rád jsem ji přerušil a vyrazil s Jeníkem na závody. Setkává se zde několik klubů z celé Prahy a děti soutěží v několika disciplínách: od běhu na 60 metrů až po výšku. Závody probíhají v několika kolech tak, aby děti prošli všemi závody. Včera nás čekala koule a běh na 150 m. Jeníka sice trochu tahala achilovka, ale moc chtěl jít, protože se těšil hlavně na kouli.
Na mítinku, které se konal na stadionu v Jeseniově ulici, mě fascinovaly dvě věci. První byl běh na 800 metrů. Někteří závodníci si počínali jako ostřílení mazáci. Udávali tempo, kontrolovali si protivníky, a šetřili síly na závěrečný finiš. Líto mi bylo jednoho závodníka, který finišoval už jedno kolo před koncem a chudák se utavil. Druhým zážitkem byl skok vysoký. Nejlepší závodník, který zdaleka nepatřil mezi nejvyšší zdolal na druhý pokus výšku 150 cm. Závodník druhý v pořadí měl bohužel k této výšce mentální blok a svůj boj nevyhrál. I přesto jeho výkon 145 cm byl úžasný.
Jeník si hodil 5,75 m a 150 m zdolal za 24,5 sec. Říkal, že raději nešel kvůli achilovce úplně naplno a dobře udělal.
Fotka je z mobilu, proto omluvte její sníženou kvalitu.
Já už jsem se těšil na svůj delší tempo běh. Vybíhal jsem až ve čtvrt na osm, a po pravdě řečeno, tělo by se raději už vidělo na gauči, než u Vltavy. Bohužel jsem už dvakrát ráno zaspal a běh jsem proto musel odsunout na večer. Zvolil jsem rychlou trať podél řeky směrem na Řež a za pěkného chladného počasí jsem se nakonec slušně rozeběhl. Bylo z toho 18 km, a závěrečné 3 se mi běželo výborně v tempu 4:40. Ráno jsem se cítil jako po závodě, ale to uvnitř těla, to neuchopitelné, jásá. Nádherný pocit umocnila Milošova slova, které si dovoluji tady citovat: "S během je to jako s vaší duší, čím více se mu věnujete, tím hlouběji se dostáváte a tím více vám vrací."

pondělí, května 22, 2006

V novém

Mám moc rád tohle období po maratónu. Plavu si na vlně krásných doznívajících zážitků maratónského běžce, běhám si jen tak pro zábavu, a dělám si radost odměnami.
Páteční proběhnutí s pětkou na Jižním městě patřilo mezi ty běhy, které dávají smysl. Pět veselých a rozjařených lidiček skotačí pěšinkou podél potoka. Tentokrát tempo, a dost svižné, udává Melounek. Přitom nás stíhá bavit veselými historkami ze svého běhání. Mezi nejzábavnější příhodu patří ta, jak na ni při běhu obézní paní postávající před nemocnicí vyhrkla „Co blbeš ?“.
Odpoledne jsem si udělal radost. Pořídil jsem si v Myslíkově ulici nové trenky. Sice nemají kapsu, ale vypadám v nich už konečně jako běžec a ne jako pán, co si odskočil proběhnout z plovárny. Úplně svádí k rychlosti.
V sobotu odpoledne za velmi příjemného počasí jsem v nových gatích vyběhl do lesa ke Kamenici. Neplánoval jsem nic, jen jsem si řekl – tak na hodinku. Nejprve mírným rozklusem přes pole. Je zasetá řepka a trenky už nejsou modré ale žluté. Za šest minut jsem v lese. Volím rychlou lesní cestu a uvažuji, zda za půl hodiny doběhnu až lesnímu táboru. Je mi nádherně. Svěží vzduch po dešti, vůně z čerstvě prořezaného smrkového porostu a štěbetání ptáků mě provází až k táboru. Doběhl jsem tam za necelou půl hodinu. Tak lehce se mi už dlouho neběželo.
Od tábora mířím zpět po lesní asfaltce. Tempo nezvyšuji, protože je přede mnou přítel kopec. Těsně pod vrcholem slyším za sebou podezřelý zvuk. Je to bohužel auto. Snažím se mu utéct, ale stodvacítka je silnější. Na vrcholku naštěstí odbočuje vpravo, a tak dál můžu vychutnávat lesní parfémy. Vracím se zpátky a přemýšlím, co mě tento týden čeká. Musím podruhé reklamovat tepák Tchibo – pro změnu přestal přijímat. Asi jsem koupil pondělní výrobek.
Ale to už jsem na kraji lesa a vydávám se přes pole zase zpět. Cestou se ještě domlouvám se sousedem, že si vezme trávu pro ovečky. Pokochám se naposledy pohledem do kraje a vklouzávám do zasloužené sprchy.

čtvrtek, května 18, 2006

Pokračování ? ANO

Nastal ten správný čas k malému zamyšlení o mé běhací budoucnosti.
Většinu běhacího času trávím nikoliv na závodech, ale při tréninku. Proto mé snažení řádně si užívat bude zaměřeno na společné běhy s vámi a na osamělé dlouhé běhy. Závody, včetně toho královského, si nechám jako třešničku. Budu se snažit zdolat 3:30, ale nejdřív musím naučit hlavu, aby dávala tělu správné pokyny.
Do prázdnin mám jasno ve dvou běhacích akcích. První je velký výlet 50-60 km na Vysočině. Výletem mám na mysli velmi mírné tempo 8-9 km/hod. Ten by se měl uskutečnit 17.6., a předběžnou účast potvrdil Papaaya. Druhou akcí, po výletu spíše společenskou, bude následující týden Běh olympijského dne 21.6. MOžná přibude i nějaká další, ale to nechávám otevřené.
O prázdnínách bude běhání a možná i nějaké zajištěné lezení. Na podzim se chci zúčastnit maratónu v Kladně a rád bych znovu navštívil Drážďany.

středa, května 17, 2006

17 z 222 km do Brna

Mírně upravený reportík je tady.

Na startu ve 14 hodin v Hájích:


Poslední instrukce nad mapou řidiči Láďovi:

Druhá zastávka v Mukařově:

Rozloučení s doprovodem Mirka K. a mě v Mukařově:

pondělí, května 15, 2006

Repete

Dneska jsem si dal znovu posledních dvanáct kilometrů PIMu. Autem. Jel jsem domů po Strakonické a říkal jsi, tak tady jsem běžel. Ale kdy vlastně ? To už je dávno. Uplynulo 30 hodin a mě to přišlo jako věčnost. Vůbec jsem ta místa nepoznával. Tenhle úsek jsem si fakt neužil. Lehké zklamání ze sebe sama ale pomalu mizí, a zůstávají jen hezké vzpomínky.
Jako třeba tato připomínající předávání hostií:

neděle, května 14, 2006

Vidíte snad nějaký rozdíl ?

2005:

2006:

A je to !

Nebudu vás dlouho napínat. Můj cíl pokořen nebyl. Můžu si za to jedině sám, a pár následujících řádek vás provede závodem, ve kterém bylo všechno. Radost i utrpení, smích i strhaný obličej.

Start
Ráno jsem se sotva vykopal z postele před sedmou hodinou. Bylo to dost pozdě, a momentální pocit říkal, že o páteční euforii se rozhodně nejedná. Provedl jsem základní maratónské úkony. Obléknout, navonět, zalepit bradavky a rozebrat situaci na trati s podpůrným týmem. Mám trágédí celkem dlouhé kraťasy a minulé zkušenosti mi říkaly, že mazání stehen řešit nemusím. Na nohy jsem navlékl vyzkoušenou ochranu moira plyš, a na svetr tričko sponzora. Napatlal jsem na pleš krém. Žena konstatovala, že jsem hlava pomazaná.
Na sraz ke Prašné bráně jsme dorazili ve čtvrt na devět. Velmi početný team tragédů se velmi dobře bavil. Byla tam spousta známých i neznámých tváří, a seznámil jsem se s dalšími sympaťáky. Miloš zavelel ke společné fotografii a poté se balík nadšenců vydal na seřadiště. Velmi mě překvapilo, že v Celetné skoro nikdo nebyl. Keke chtěl jít pořád dopředu, ale neposlechli jsme ho. Chyba. Zase jako při půlce jsme se první kilometry prodírali mezi lidmi, kteří běželi pomaleji.
Buch. Asi start. Přes minutu jdeme volnou chůzí. Pomalu se rozbíháme a start míjím v čase 2:13 a od té chvíle běžím sám.

Tlačenka
Ne ne, to opravdu nejím. Tlačenka je na trati až na Klárov. Úzký Karlův most a ještě užší Valdštějnská ulice jsou hodně nepříjemné. Trenér Keke se má poslouchat. Proto je první km za 5:40 a druhý za 5:13. Na nábřeží Edv.Beneše se pole konečně roztahuje do šířky. Můj vysněný čas se v podobě vodiče Miloše začíná vzdalovat. Miloš, pravděpodobně aby dohnal ztrátu zřetelně zrychluje. Snažím se ztrátu taky stahovat, ale nedojde mi, že zatímco pro Miloše je ostřejší běh jen takové zpestření, mě to utaví. Na tom jsem ale přišel, až když mi mával za otočkou na jeho 32.km.

Za hlupáka
Místo, abych si nasadil svých 5 min/km, pokračuji ve stahování ztráty. 3 km v tempu 4:57. První známá tvář – Pubi fandí na Libeňském mostě. To mě nakoplo a na Sokolovskou do Karlína vbíhám v tempu 4:52. Cestou pobaveně sleduji nejen pány zavlažující okolní keře ale i dámu, která v sedě na bobku trhá trávu. Na co asi ?
Nadšeně přibíhám na 10.km, kde čeká synek s tubou Endura. Malá nucená přestávka na odlehčení a běžím radostně dál. Nyní se divím, že mi v hlavě nezačalo blikat varovné světlo. Desítka je sice RT 50:52, ale když odečtu čas strávený v zácpě a při uvolňování, blíží se tempo k 4:54. To nebylo dobře.
Od hotelu Hilton míříme do tunelu Husákovo ticho. Hotový zážitek. Tam, kde sviští auta i osmdesátkou, dnes tiše šustí boty odvalující se z asfaltu. Kopeček nahoru, dolu, nahoru a u pošty Na Františku se vítám s další částí rodinky. Naše psová je totálně zmatená z počtu běžících a místo vítání táhne dceru pryč.

Pěkná půlka
Odbočuji do Revoluční a přemýšlím, zda na náměstí Republiky poběžíme po chodníku. Je tam totiž velká díra do země, do které se sypou peníze. Zábrany byly pro dnešek odstraněny, a tak bez potíží míříme po silnici na pěší zónu. Diváků je tady spoustu a dobře mě to tlačí dopředu. Začínám se těšit na dalšího člena mého fan klubu. Je jím kamarádka Jana, která opět nezklamala. Na závod se vybavila krabicí s napsaným startovním číslem a mým jménem. Její hlasité povzbuzování u Mánesa přehluší i píšťalky pořadatelů. Blížím se k Palackému mostu a nevěřím svým očím. Na silnici je napsáno něco jako tragéde bojuj ! Fantastické. Nevím kdo to vymyslel (asi Radek se ženou), rozhodně si zaslouží zapsání do tragédí síně slávy. Tenhle úžasný nápad vydal za tisíc diváků. To už je tu Výtoň, a brácha, který se pro změnu vybavil reflexní vestou. Pár úsměvů do objektivu a řítím se dál. Koukám jak je to s tempem. Špatný. Už pět km 4:52. Sice pěkně dotahuju ztrátu, ale začínám konečně používat hlavu. Trochu zvolňuji. Po obrátce pod Nuselským mostem míříme zpět na Výtoň. Mezitím dorazila Jana od Mánesa, vybojovala strategické místo u zábrany v zatáčce a vesele mává krabicí. Cestou do Podolí si říkám, že pole se po 18.km pěkně roztáhlo, a je vlastně dobře, že jsme navštívili Libeň a Karlín, které trať oproti loňsku natáhly. Když míjím měřící zařízení na půlku v protisměru, registruji Radku, která si běží pro svůj osobák. Na půlce má skvělých 1:38. Je přede mnou o sedm minut. Před otočkou vidím v protisměru Miloše, a na půlku dobíhám v čase 1:45:46. Druhá desítka v tempu 4:56.

Už se blíží
Po Podolském nábřeží běžím opět – jak jinak – na Výtoň. Jana stojí u bráchy v družném rozhovoru (v životě se neviděli). Jana mává krabicí a brácha pořizuje několik stylových momentek. Zase se usmívám jak debil. Před Palackým mostem čeká synek s dalším Endurem a objednaným běžeckým pásem s vodou. Po loňském výpadku občerstvení mezi 20 – 27,5 km jsme nechtěl riskovat dehydrataci. Zdálo se mi ale menší horko a i nějak jsem vycítil, že vody nebude třeba. Vzal jsem si jen tyčinku a pádil přes most na Smíchov. Na 25.km držím tempo 5 min/km, ale cítím, že ne již na dlouho. Lehce zpomaluji a konečně pár km běžím se stejnými lidmi. V hlavě už si rovnám, že 3:30 nebude. Nevadí, mám se o co snažit příště. Velmi nemile mě překvapila skutečnost, že Strakonická ulice je od Barrandovského mostu v protisměru otevřená pro auta. Nekonečná kolona škytajících aut poskakuje vpřed a my dýcháme ne zrovna čerstvý vzduch. Není mi jasné, proč loni mohla být silnice uzavřena, a letos ne. Naštěstí se neběželo až na soutok Berounky s Vltavou, ale jen ke koníčkům. Běžím 5:09 až do 33. km. V protisměru mě povzbuzuje Tučňák, Papaaya, bohužel Kekeho nevidím.

33
Běží se mi v pohodě, nohy nebolí, orthopedické problémy zůstaly doma. Začalo mě píchat v břiše pod žebrem. Jak to ? Nic jsem nesnědl, dýchám zhluboka. Nejde to. U občerstvení zahajuji chůzi. Bolí to, dýchám zhluboka, zatínám břišní svaly. Aha. Tak tady je chyba. Břišní svaly jsem neposílil. Tempo se blíží k 6 min/km, aby na 37. km dosáhlo 6:26. U občerstvení cítím v zádech vítr. Najednou to přefičí Tučňák. Volá něco jako „pojď a nepij tolik“ a je pryč. Ještě jeden km trápení a začínám se pozvolna rozbíhat.


Konečný úsměv
Na Janáčkově nábřeží na 40.km už zase běžím v pohodě, lehce přes 5 min/km. Jana stojí na domluveném místě. Myslel jsem, že umřu smíchy. Nevím jak to udělala, ale stojí ve skupince asi pěti dam. Mává krabicí a společně s dámami skandují moje jméno v několika světových řečech. Na mostě míjím nápis tragéd to nevzdává a sbírám skryté rezervy k závěrečnému finiši. U Národního divadla si ještě poskočím v rytmy samby. Zlatí bubeníci. Podaří se mi předběhnout několik lidí, kteří mě minuli při mém výpadku. V Pařížské ulici zdvihám ruce, davy šílí. Nestíhám se usmívat do všech fotoaparátů. JE TO TAM !!!

Několik čísel
Mám diplom, na kterém je 925. místo za 3:44:04, v kategorii 144. RT 3:41:51 znamená mírné zlepšení času z podzimu o 4:10. Potěšilo mě pořadí mezi muži podle jednotlivých checkpointů. Na 10. 1141., na půlce 984., na 33,5 km 855., v cíli 861. Takže jsem to nakonec neutavil tolik co jiní. Budu sílit břicho a meto 3:30 těš se na zdolání příště. To už budu mít tragédí triko, a to je přeci začarované na rekordy.

pátek, května 12, 2006

Magická trojka

Přestože nepovažuji číslo 3 za mé osobní číslo, asi se přidá k mé oblíbené čtyřce. Vstával jsem dnes ve 4:33 naprosto svěží, ačkoliv už tuto noc jsem zažil předstartovní horečku. Každou chvíli jsem byl vzhůru, oči jak tenisáky, a dokonce jsem si pohrával s myšlenkou nočního běhu. To bylo 2:34.
Podle plánu z behej.com jsem zařadil 3+3+1 (zase ta trojka). Rozklusová trojka byla volná s pocity flákání. Můj naměřený okruh na Letné 2750 m jsem uběhl za 13:40. Rozklus v plánovaném tempu maratonu ? Tak to je bomba. Druhé kolo mělo být při TF 151. Tepák se však nechtěl probudit, stále ukazoval nulu, proto jsem jen mírně zrychlil. Bylo z toho 12:52 - téměr tempo mé půlky. Levou nohu vím že mám, ale běh rozhodně nebyl nepříjemný. Rychle jsem zahnal myšlenky na neúspěch a zařadil mentální program: Běžím s Milošem na 3:30. Na 30tém km se ho ptám: "Můžu ?" "Běž !" zní odpověď. Tak běžím. A mé magické číslo 1334 zaručující čas 3:34 pomáhá ke zdolání hranice.
Blížím se k domovu. Je 5:29 a vzpomínám na team z JM, který za hodinku vyběhne. Kolik jich asi dnes bude ? Když kolem sedmé vyrážím do práce, vidím na mostě skupinku 2 x 3 prokazatelně zahraničních závodníků. Jejich volnému rozklusovému tempu sotva stačím autem, ale mám pocit, že je občas fajn bydlet v centru dění. Začal jsem si to pořádně užívat už 52 hodin předem.

středa, května 10, 2006

Více než jindy

mám respekt z blížícího se maratónu. V neděli jsem nechal nohu v klidu a v pondělí jsem se proběhl lehce po lese. Je pravda, že v porovnání s pátkem se noha chovala daleko lépe, ale stoprocentní stav to není.
Opět stojím před rozhodnutím jak na to. Před rokem jsem měl jediný cíl. Uběhnout. Na podzim jsem měl cíl pod 4 hodiny a doplatil jsem na své velké oči z momentálního nabití na startu. Teď opravdu nevím. Za předchozí čtyři měsíce jsem naběhal snad tolik, co loni za osm. Hlava říká, že jsem připraven na 3:30, a tomu odpovídala i pražská půlka. Bohužel hlava také ví o potížích s nohou a trochu se bojí.
Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím asi to zkusím. Tempo na 3:30 není nijak závratné, a dám-li pozor na kočičí hlavy, dopadne to dobře. Pamatuji si, jak atmosféra hromadného závodu mě nejen nabudí, ale dá i zapomenout na drobné bolístky.
Čekají mě do PIMu ještě tři krátké běhy, a už se těším, jak si v neděli řeknu: JDU NA TO !

sobota, května 06, 2006

Víkendové odlehčení

Je sobota, nádherný slunečný den, a já sedím v práci. Nestěžuju si, jen konstatuji. Zajímavé na tom je, že po roce jsem do práce dorazil na kole. Samotná jízda mne velmi mile překvapila. Nejen že jsem cestou zvládl několik ostrých stoupání způsobem, jako bych měl za sebou už letos nalítáno 1000 km, ale zejména to, že mi dělalo velký problém se vůbec zadýchat. Kolo ani sebe jsem nešetřil, a 17 km na biku cestou necestou jsem zdolal za 55 minut. Mám z toho dobrý pocit, protože běhací trénink udělal ze mě sportovce. Jednu chvíli jsem začal uvažovat i o nějakém duatlonu.
Původně jsem chtěl sem běžet, ale mé táhnoucí se obtíže s levou šlapkou nejsou stále dořešeny. Začal jsem užívat enzymy a kostivalovou mast. Po delším rozklusu jsem si ve čtvrtek ve Stromovce dovolil i velmi svižné 3,88 km v čase 16:56, ale v pátek jsem to při společném výklusu s Tučňákem a jeho partou z JM těžce rozklusával.
Dnes mě tedy čeká ještě jednou 17 km na kole zpět a zítra uvidím. Nemám v plánu žádné honění, a myslím, že pohodový běh z minulé neděle bych mohl v kratší podobě zopakovat.
Zbývá už jen 191 hodin do PIMu. Moc se těším.

čtvrtek, května 04, 2006

Švihadlo

Neděste se. Nebudu referovat o mých pokusech zvýšit výkonost skákáním přes toto sebevražedné sportovní náčiní. Zážitek byl daleko příjemnější.
Včera, v půl třetí mi zavolal synek, že by rád šel na koncert. Vidina vyklusání se rozplynula jak pára nad hrncem, ale nejen během je živ člověk. Švihadlo mám rád. Je to pohodové reggae, a mezi jejich texty které nepotřebují komentáře patří: "Dobrou náladu mám...", "V duši pohodu, já potřebuju mít ...","Optimista" ale i nepřekonatelný "Zelený list". Prostě pohodová muzika pro pohodové maratónské běžce.
Zážitek byl umocněn tím, že Akropole byla zaplněna asi jen z třetiny, a vzduch tak byl dýchatelný. Výklus jsem nahradil pošlapováním v rytmu a strávil velmi příjemný večer zase jednou jinak než v běžeckých botách.

úterý, května 02, 2006

Uf to ráno

Pracovní povinnosti mě přiměly vstát dříve. Honem kraťasy, co nahoru ? Jdu na pavlač – moira bude stačit. Že je venku 8 se dozvídám až o hodinu později z rádia. Dát v pět ráno osmičku naplno bude těžké. Rozklus je ve znamení rovnání ztuhlých údů. Na startu okruhu se mi chce spát. To bude nářez. Pár cviků, roztažení, a vpřed.
Běh nic moc. TF ne a ne nahoru, nohy jsou líné. Snažím se chvilku běžet hlavou, ale nevydrží mi to dlouho. První kolo bída. O 50 vteřin pomalejší než ve čtvrtek. Druhé se mi subjektivně zdá lepší, čas byl však ještě horší. Proti čtvrtku jsem horší o 4,7 %. Můžu si to zdůvodnit jak chci. Šel jsem spát o půlnoci, strava všelijaká, ale na výmluvy se nehraje.
Jedno pozitivum ale ranní běh měl. Je mi bezvadně. Po těle i po duši. A těch 5 % je v toleranci.

pondělí, května 01, 2006

Na zelenou

Vyčkal jsem, až přestane sněžit a vyběhl na novou trasu po zelené turistické značce. Podle mapy měla část cesty probíhat po rovině, potom měl následovat malý kopec a obrátka v obci Moraveč. Pohodová cesta. Jako obvykle bylo vše jinak.
Lesní cesta se po proběhnutí Vackovem mírně zvedá. Stoupání čítá 3,5 km. Nemilé bylo, že na tuto lesní cestu vyrazil traktor. Řidič se patrně rozhodl, že v místě nakládky dřeva cestu zlikviduje. Podařilo se. Na jednu stranu jsem byl rád, že tudy nejedu na kole, na druhou ale stejně nebylo kam šlápnout. Nu co, nebude to poprvé, co větší část cesty vykonám na vlhko. Popoběhl jsem pár set metrů na pevnější cestu a i přes nekomfortní obutí se mi začínala trasa líbit. Smíšený les, rybníčky, malá smrčina, prostě nádhera. Musel jsem trochu přidat, protože jsem se přistihl, jak se kochám a flákám, místo abych pořádně běžel.
Najednou mě překvapilo rekrační středisko. Uprostřed pustiny, pěkný kamenný dům, okolo chatky, vypadá to na pohodovou dovolenou. Byl jsem však rád, že tam nikdo nebyl. Užíval jsem si ticha a klidu. Cesta pokračovala bahništěm chvilku po rovině, dolu, nahoru, opravdu pěkný kros. Občas jsem si říkal, tudy se mi zpátky nebude moc chtít – bahno, cesta po které snad nikdo deset let nešel. To jsem ale netušil, co mě čeká.
Za lesem byla šipka směrem do pole. Cesta nikde. Jen pole. Vylezl jsem na strom a v dáli uviděl světýlko. Nebylo to světýlko, byla to značka na stromě u silnice. Ve směru šipky – přes pole. Tak jsem si zahrál na traktor. Občas jsem se musel podívat, jestli mám boty ještě na nohou. Hurá půl kilometru, a je tu silnice. Ano, šipka ukazuje směrem odkud jsem přiběhl.
Nikdy jsem neběžel po silnici tak rád jako dnes. Blížím se k obrátce a nevěřím svým očím. Nad vsí s pár domy se táhne modrá roura. Že by tobogán ? Ne, to je hloupost. Přibíhám k obrátce – autobusové zastávce. 10,5 km za 59 minut. No jo, to je to moje kochání.
Vyrážím zpět a vrtá mi hlavou, že obec s 200 obyvateli přeci nebude mít tobogán. Nedalo mi to a odbočil jsem – zase do pole – směrem k tobogánu. Ano !! Je tam. Je dlouhý 35 metrů. Říkám si, když se chce, jde všechno. Paní starostka má můj obdiv. Konečně zase někde jsou lidi na prvním místě.
Dost bylo úvah a hurá zpátky. S úsměvem míjím odbočku do polí a pokračuji po silnici. Za 4 km projela 4 auta. Nacházím odbočku, která mě zpátky zavede na zelenou. Zavedla, ale cesta byla poněkud delší. Proto se zpáteční cesta o chloupek protáhla. Dvě hodiny, to není čas k chlubení, ale byl to moc hezký výlet.