Nesmek´s ses?

Bílá deka. Studená, jiskřivá, křupavá, panenská. Nejsem milovníkem zimních sportů, ale tentokrát jsem bílý poprašek netrpělivě vyhlížel. Ježíšek mi nadělil zimní pomůcku zvanou nesmeky a dosavadní průběh jara, pardon zimy, neumožnil ji vyzkoušet.

V předvečer prvního testu jsem obřadně vyndal staré boty, vyprané a připravené na zimní humus. Napadlo mě nasucho vyzkoušet jakpak se ta guma nasazuje. Není to jednoduché, zvláště pokud se to dělá poprvé. Nejdřív to nedrží a sklouzává, člověk se to bojí pořádně natáhnout. Nakonec jsem zvítězil a boty přespaly oblečené v gumě.

Ráno jsem … zaspal.

Blíží se mi konec ultra-pracovního období a to je ten správný čas pro běhací batoh odpočívající na dně skříně. Naládoval jsem jej vším potřebným a s heslem „třeba to běhání vyjde“ vyrazil za obživou. Vyšlo! A za světla. Před čtvrtou hodinou navlékám v Dolních Počernicích na botky gumovou ochranu.

První kroky vedou po vymydleném chodníku. Sníh udusaný, uválený, místy zledovatělý. Podvědomě z loňského smýkání opatrně našlapuji. Nic. Žádný prokluz, žádné mávaní rukama k ustátí těla. Při kontaktu s povrchem bota drží jak přilepená.

Radost z běhu vystřeluje strmě vzhůru. Vyhlížím další povrchy k testování. Prvním je prudký kopeček s vyjetou stopou. Vybíhám jej jako stroj (parní) na TF 159. Následuje hluboký sníh. Tady nespatřuji žádný rozdíl. Nohy se mi boří stejně jako kobyle, kterou později potkávám.

Každou chvíli kontroluji, zda se nesmeky nesmekly z bot. Nic. Drží na svém místě jak se sluší. Nebráni-li mi v pohybu hlubší sníh, hravě udržuji své vytrvalecké tempo. K tomu slunce chystající se ke spánku, jedním slovem nádhera. Moc se těším do svého milovaného Vidrholce.

Široká lesní cesta, z které mi před rokem mrzl úsměv na rtech, vypadá stejně jako loni. Uprostřed pár centimetrů tlustá sněhová duchna, na okrajích zledovatělé vyhlazené koleje. Loni jsem tu běhal středem. Teď zkouším opatrně led. Fantazie. Tempo jak při maratónu.

Sluníčko už se mi schovalo a proto si krátím cestu zpět přes louku. Abych neničil stopu běžkařům, volím vedlejší pěšinku, po které už někdo šel. Po 100 metrech zjišťuji, že to byl kůň. Třicet čísel sněhu, tepovka jak při sprintu a já skáču jak kobyla. Je snad něco hezčího?

Pár poznatků negativních také mám. Mám ty jednodušší nesmeky, které nemají celistvou podrážku. A právě v dírách mezi špunty s hřeby se mi vytvořily ledové koule, které jsem musel po deseti km vyklepat, protože dál by to byl běh na podpatcích. Potom jsem nesmek špatně nasadil, ztratil a musel se pro něj asi dvěstě metrů za šera vrátit zpět. Přední část mi nedržela na špičce a sklouzla mi k nártu. Na funkčnost to však nemělo vliv.

Už mám rád běhání na ledu a sněhu. Zkuste si ten pocit lehce proběhnout okolo klouzajících chodců a utéct běžkařům.

Dvakrát mi nestačí

Po dnešním proběhnutí jsem si opět naplno uvědomil svou závislost. Nemůžu bez toho být. Sice se možná již trapně vymlouvám na práci, která mi v běhání zabránila, ale jinak to nejde. Neběhat se pak podepisuje na všem ostatním. Na těle i na duchu.

První běh tohoto týdne se odehrál ve čtvrtek. Zatímco rozumní lidé s příchodem orkánu zalézali do sklepů, partička „postižených“ se vydala do Stromovky na pravidelný trénink. Tak jsem zvědav, kolik nás dnes přijde; zněla první věta Jardy Mirka Požára u haly neoblíbeného pražského klubu. Zatímco se Jarda Mirek převlékal sám v teple šaten, já, přidržující se dopravní značky a dělajíce větrného kohoutka, jsem vyhlížel další účastníky.

V 18.03 nikde nikdo a proto jsme se s Jardou Mirkem vydali do Stromovky. Jůů, tady to nefouká! Konečně jsme se i slyšeli a klesali na ovál ke Šlechtovce. Můj slabší zrak odhalil, že proti nám … no to snad ne, nějací blázni za vichřice běží! On to Miloš, Rosťa, Evžen a Petr (nemýlím-li se). Chvilinku jsme počkali a dorazil ještě Radek s dalším Petrem.

První kolečko nám bylo hej. Obvyklé povídání, pokřikovaní na fotbalisty neoblíbeného klubu. A najednou fuííí. Jakoby někdo tlačil na pravou stranu. Vítr si s námi chvilku pohrával, ale nedostal nás. To by se běhaly stovky!
Miloš nás odvelel na kopečkové kolečko okolo Ruského vyslanectví. Když jsme se vrátili do parku, tři jsme odbočili na malou potřebu. Prásk! Těsně vedle močícího Rosti padla větev velikosti mého stehna. Nu co, vždyť se nic nestalo, tak jsme běželi dál.

Čím dál častěji jsme ty větve přeskakovali. Na konci druhého kola jsme viděli už i padlý strom. Byl nejvyšší čas park opustit. Díky bohu za hezkých 17 km ve zdraví.

Dnes jsem při zpáteční cestě Stromovkou viděl, že ten padlý strom měl bratříčky. Všichni pěkně leželi ve směru větru. Jsem potěšen, ze příroda má řád.

A to dnešní běhání? Také něco přes 17 km. Zpočátku (prvních 8 km) jsem si připadal jako bych neběžel dva měsíce. Vložil jsem do trasy kopeček okolo Zoo (100 m převýšení) a hned bylo lépe. Neustále se mi potvrzuje to, co už vím. Je mi po běhu lépe na těle, lépe mi to myslí (i když rozdíl navenek asi není vidět) a hlavně mám bezva náladu. Běhat je dar.

fotky z běhu Tří králů

fotky jsou k článku na behej.com

mezi Okoří a Zákolany:

v hospodě na Okoři:

hřbitůvek Budeč:

TV hvězdou

Překvapení čekalo na příchozí ve čtvrtek ve Stromovce. Jen co se dostavil Miloš, objevil se i početný tříčlenný TV štáb, který natáčí s Milošem jeden z dílů pořadu „V kondici". Aspoň že jsem byl oholen. Dostali jsme za úkol simulovat běh – 24 hodinovku. Pobíhali jsme na dvacetimetrovém úseku tam a zpět jako křečci. Jsem náramně zvědav, co z toho v polovině února vyjde.

Na dnešní natáčení jsem se dostavil v jiné bundě. Prý to nevadí, protože se ultramaratonci během závodu běžně převlékají. Oholen jsem nebyl, to proto aby záběry dostaly punc pravdivosti. Co však nehrálo byl počet a složení běžců. Zatímco ve čtvrtek byly mezi námi i dvě ženy, tentokrát je vystřídali muži, kterých bylo o pár víc. Třeba bude moderátor pořadu tvrdit, že šlo o štafetu dva za jednoho :-).

Vybíhali jsme v 8.30 ze Stromovky za štábem do Klecánek. Devět kilometrů jsme zmákli za 46 minut a štáb nikde. Čtvrt hodiny jsme pobíhali tam a zpátky abychom nevychladli. Štáb se dostavil už jen dvoučlenný a opět jsme dostali za úkol drtit úsek tam a zpátky. Tentokrát třicetimetrový.

Někteří vytáhli hřeben, zrcátko a pudr. Mount si oblékl bundu a Radek si ji zase sundal. Jen Rosťa stále vesele vyprávěl jako by ani neregistroval přítomnost kamery. Běhali jsme tam a zpět a mě to přišlo náramně vtipný. Na čele jsme se všichni vystřídali, tak jako v opravdovém závodě. Došlo i na přeskoky kamery, když byl pořizován detailní záběr na chlupaté nohy.

Když jsme se vyblbli dosytosti, vyrazili jsme zpět. Miloš nás propustil, protože štáb ho měl odvézt do fitka a natočit ještě na běhátku. Už vykoupaného a nakrmeného, mířícího za prací mě zastihl telefon Miloše. „Mám hlad a běžím zpátky po svých…".

My tři králové běžíme k vám

V neděli vyjde na behej.com článek, ve kterém popisuji jaké to je běhat s Martinem a Milošem na Tři krále. Téměř na celý měsíc to bude asi můj jediný dlouhý běh. Důvodem není naštěstí zranění ani nechuť, ale práce. Až do 25. ledna jsem nepřetržitě man at work. Vyhledávám časové skulinky a nepohrdnu ani plaváním.

To běhání mě stejně baví nejvíc. Ve vodě je mým hlavním zájmem sledování hodin. Řeknu si, že to vydržím třeba do sedmi (od půl). Pak kouknu na modré rty synka a většinou zavelím k odchodu dřív. Je zajímavé, že zatímco po celodenním běhu mě nic nebolí a cítím se druhý den jaksi mladší, po plavání se objeví naprosto záhadné potíže.

Jako dneska. Nemám absolutně žádné potíže s koleny. Snad je to díky botám s vložkami nebo díky doplňkům. Dnes po plavání mi loupe v koleni, jako by jablko nepatřilo do jamky. Rozběhám to. To pomáhá vždycky.

Co přinese rok 2007

Koukám na svých posledních pět zápisků a zjišťuji, že mají jedno společné. Ultra. Není se čemu divit. Hlavním cílem mé jarní sezóny je doběhnout z Pece do Pece. Z Pece pod Čerchovem do Pece pod Sněžkou. Termín konání akce je 27.4 - 29.4.2007 a obsazení více než hvězdné: Miloš a Martin co oběhli republiku, Franta, který běžel do Brna, Mirek doprovázející Miloše s Martinem několik dní kolem republiky a možná i náš, troufám si tvrdit nejlepší ultramaratonec, Jirka Krejčí. Svou účast alespoň na část trasy přislíbil Štefan.

Tomuto setkání se podřizuje má jarní příprava. Od posledního zápisku mám za sebou 3 dalekoběhy, i když dva z nich díky nachlazení protrpěné. Zápisek z putování po okolí Mělníka by se mohl časem objevit na behej.com.

Jak tedy bude vypadat příprava? Každý měsíc musím uběhnout jednu delší trasu. Už na Tři krále je naplánován okruh přes Kralupy (74 km). Do seznamu závodů zařazuji maratóny v České Lípě a Praze. Ten pražský bude ale až po, proto jej poběžím jako výklus. Přidám dvě půlky: v Praze a Pardubicích a samozřejmě Kbelskou desítku. Ostatní, až co řekne trenér. Lákavá byla i brdská padesátka, ale její termín koliduje s dubnovou akcí.

Na podzim, jako vrchol roku plánuji veleúspěšné Kladno s tajným cílem 3:20. Na konci září překvapení a koncem října jsem se nechal nalákat Evženem na maratón do Frankfurtu.

Na výsledku dubnové akce závisí i smělá myšlenka: 12ti hodinovka. Ale protože toho už je příliš, nebudu předjímat sled událostí. Takže hurá vzhůru do ultraroku. Na závěr bych chtěl moc poděkovat Milošovi a Martinovi. Za čtvrteční běh a za to, že mě berou jako parťáka, i když jsem neuběhl ani desetinu toho co oni.