pondělí, května 21, 2007

Za pramenem Kamenice

Neplánovaný a přesto krásný. Běh. Tři písmenka skrývající tolik vjemů, pocitů a zážitků.

Za dva týdny poběžím ve Stromajdě dvanáct hodin. Má první okruhová ultraakce. Vyhýbám se slovu závod. Daleko více se mi líbí podtitulek této akce - sebepřekonávání. Chci překonat sebe hlavně v pojetí akce v mé hlavě. Chci běžet bez hodinek, bez ambicí, jen s chutí vyzkoušet si 12 hodin běhu nalehko. Po rovině, mezi přáteli a přitom sám. Dotknout se výšin. Být v obětí běhu a TOHO. Doběhnout šťastný.

Pár kilometrů mám natrénováno a tento víkend měla být poslední delší dvojice běhů. Sobota navečer 30 a v neděli ráno 50 km.

Po sobotním běhu s konečným účtem 31,5 km ve zvlněné krajině všech cest, se v nedělní ráno probouzím jak zbitý. Nebudu se trápit a proběhnu se po okolí jen než se děcka vzbudí.

Vbíhám do lesa, ve kterém se střídá ranní chlad s dechem slunce prodírajícího se mezi korunami statných smrků. Napadá mě, že tento běh za setřesením únavy je ideální k prozkoumání dosud nenavštívených částí lesa. Už kolikrát jsem prosvištěl okolo cedulky "K prameni Kamenice". Dnes se tam podívám.

Dřevěné ukazatele mě vedou nejdříve hlavní cestou, pak vedlejší až nakonec klopýtám přes kořeny do přítmí pod spletí korun.

Cedulek už dál není, nacházím jen koryto od lesního traktoru zalité vodou. Pramen Kamenice.

Neodpustím si k tomu poznámku. Ještě jako vášnivec MTB jsem často nechápal, že nemohu vjet do míst, kde mohou pěší (Šumava,KRNAP). O to větší rozhořčení ve mě panovalo, když jako pěšák jsem tam nalezl cestu zničenou technikou.

Je mi z toho smutno. Ti, kteří se mají o les starat jej kolikrát ničí víc než ti, kterým je zakázáno se v něm pohybovat. Pramen Kamenice nechť je toho němým důkazem.

pondělí, května 14, 2007

Omlouvám se

Byli jsme v cíli o minutu dřív. Pokud někdo rezignoval, když viděl naše vzdalující se záda, je mi to moc líto. Věřte, že není úplně snadné se trefit i s dokonalou technikou přesně do jediné minuty.

Na druhý den mě hřeje u srdce. Po pracovním dni otvírám Radkovo video a znovu s úsměvem na líci prožívám ty krásné okamžiky. Rozdávání balónků, které málem nebyly, předstartovní foto, podávání rukou a společné kroky na start.

Konečně letos snad to pražské trápení zlomím. Můj šestý maratón. Čtyři s prachbídným koncem, jen s famózním. Začarovaný PIM. Můj první závod od 35.km odchozený. Podruhé na PIMu přemotivován a uhnán neukázněným vodičem Milošem.

Se ctí a pečlivostí rozpisuji tempo po pěti kilometrech. Tisknu dvacet výtisků pro spoluběžce. Snad proto, že bydlím v centru, začíná pro mě třináctý květnový den o půl hodiny dříve. Odcházím sám na Staromák, abych využil osvědčený stánek WV s balónky. Ale ouha, milé slečny z ½ PIMu i šéfko se vyměnili a totální neochota balónky nafouknout vypouští mráček do jasného rána.

Říkám si, vždyť to vlastně není moje starost, ať se stará PIM. Lovím jednoho z pořadatelů s cedulkou a najednou jde vše jak na drátkách. Není však jednoduché pochytat všech 22 balónků a ještě přitom telefonovat s Mirkem, jehož veškerá výbava leží u mě doma. Na pomoc přichází Radka a k Prašné bráně můžu dojít, nikoliv doletět.

Skupinka sešlá u Brány čítá více hlav než loni. Hanka nasazuje širokoúhlý objektiv, aby se jí početná grupa vešla do záběru. Půl hodina – tak málo času na to, aby člověk prohodil pár slov s každým. Nemám ještě ani přivázané šňůrky a už musíme jít. Hrneme se s Radkou do koridoru s našimi čísly, ale nekompromisní pořadatel nás zasouvá do dalšího úseku.

Bylo to zřejmě správně. Okolo nás je houf lidiček, kteří by rádi uběhli náš čas. Rozdáváme letáčky, odpovídáme na otázky hlavně kolem tempa a užíváme si fantastickou předstartovní atmosféru.

Start jako obvykle. Netuším kdy byl. Zato mě velmi mile překvapuje, že na čáře máme ztrátu jen dvě a půl minuty. Výborně, nemusíme se honit a průměrné tempo bude jen o šest vteřin rychlejší. Rozbíháme se opravdu pomalu. I díky tomu, že „slavný“ Garmin nedokázal deset minut naladit satelity. Chytá se až na Karlově mostě a rovnáme tempo na ohlášených 5:48.

Mám radost, že nás téměř nikdo nepředbíhá. Jak čtyřkaři, tak prvomaratonci drží s námi krok. Na nábřeží se rozbíháme do strany, ať si tramvaje počkají. Trasu širokou 2,5 metru pro 4000 běžců mohl vymyslet někdo opravdu jen hlavou.

Domlouváme se s Radkou, že se vystřídáme na ulevení si. Jdu jako první u občerstvovačky za pátým kilometrem. Hotovo a pádím v tempu 4:30 za parťačkou. Na mostě už ji mám na dohled, zvolňuji, ale ne a ne ji doběhnout. Má tempo kolem 5:15, v uších mp3. Pískám, křičím, neslyší. Chudáci běžci okolo ní začínají odpadávat. Nasazuji úsekové tempo ze Stromovky a před Sokolovskou ji doháním. Všechno je nakonec v pohodě a nikdo se na nás nezlobí. Hodně lidí se spíše pobavilo, jak vodič stíhal vodičku.

Druhá výměna proběhla dobře, jen Italové se ohlíželi, do kterého houští že to zmizela. Zrychlili jsme na průměrný čas a dlouho běžíme se stejnou skupinkou lidiček. Dobíháme mladíka v civilních kraťasech a nepříliš dobrých botách. Snaží se s námi držet krok a předbíhat nás. Často mění tempo. Máme asi 11 km a chudák neví, co ho ještě čeká.

Slunko dává o sobě vědět. Trať vede další desítku ve stínu a pro nás to znamená, že můžeme dohánět ztrátu z prvních volných kilometrů. Ustálíme se na 5:26. Spoluběžci nic nenamítají a pěkně ukrajujeme další kousek z koláče o 42 dílcích.

Občas mě napadá, jestli našim ovečkám nevadí, že se spolu bavíme a pokřikujeme na diváky, fotografy a známé tváře na otočkách. Na Podolské straně vidím kamarády ještě tam, kde chtěli být. Až později se dozvídám, že to bylo naposledy. Většině z nich nesedlo počasí a rychlý začátek. To znám, snad příště, až budu závodit, nevyrazím zase jako kanec z bukvic.

Lidé okolo nás se mění, déle zůstávají jen dva Italové a jeden prvoběžec. Ostatní tváře si nepamatuji. Italové si ještě na 25.km pochvalují čas, pak už bohužel o nich nevíme. Prvoběžec se s námi statečně držel asi do 34.km. Přestože jsme se mu snažili všemožně pomoci gelem a ionťákem, nevypadal dobře. Přesvědčovali jsme jej, aby si odpočinul. Maratón dá, i kdyby ho měl dojít pěšky. Zdraví je na prvním místě. Bojoval ještě na Čechově mostě před druhým oběhem Libně a Karlína. Tam se objevila jeho dcera a věřím, že se i s její podporou dostal v pořádku do cíle.

Přiznám se, že cítím v nohou už nějaký ten kilometr, ale také se cítím na závěrečný finiš – nebýt vodičem. Na občerstvení na 40.km jsem si chybně přepnul Garmina a ten mi ukazoval tempo 5:39. I přes stálé zrychlování tempo nestoupalo – byl to východ slunce nebo co. Díky této chybě jsme nabrali minutu předstih. Bylo to ke konci a opravdu mě to moc mrzí, jestli to někdo kvůli nám předčasně zabalil.

Nikdy jsem neběžel celý závod s někým od začátku do konce. Mělo to svou výhodu. Kilometry rychle ubíhají, podávali jsme si vzájemně pití a jídlo a já si vylil na hlavu omylem podaný ionťák.

Byl to naprosto výjimečný pocit. Vodič, relativně plný sil, je svědkem desítky lidských osudů. Žasnul jsem, jak na 40. km se nás držel člověk, který vypadal, jako by právě vyběhl. Obdivoval jsem kluka, který za hlasitého hekání a nesmírných bolestí zad dotlačil svůj boj ještě před námi. Koukám na fotky šťastných, kteří nás předbíhají v Pařížské. Byli jsme uprostřed utrpení i nesmírné radosti. Uprostřed boje člověka se sebou. Díky za to, bylo to nádherný.

pátek, května 11, 2007

Nový zážitek – technika na vlastních nohou

Z pohledu neběžce to byla velmi podivná akce. Pro nás, během postižené, se však jednalo o zpestření tréninku a velkou zábavu. O co šlo? Miloš poptával několik lidiček pro běhání na pásech v rámci maratonského Expa.

„Miloši, ne abys mi tam namačkal 14.“ „Neboj, poběžíme maximálně dvanáctkou.“ Jak už bývá při běhání s Milošem dobrým zvykem, tempo bylo malinko jiné.

Na páse jsem nikdy v životě neběžel. Netušil jsem ani jak se to ovládá. Naštěstí tlačítko STOP bylo velké, madla pevné, nebylo se tedy čeho bát. Spuštění bylo jednoduché: tlačítko START a šipkami měnit rychlost.

Začali jsme na 8 km/hod. První rozdíl mezi asfaltem a gumou, patrný na první krok, byl v daleko méně energeticky náročnějším stylu běhu. Stačilo jen zvedat nohy, trať ujížděla sama. Po zahřátí Miloš, který mimochodem vyfasoval nejmenší, snad dětský, pás, zavelel ke zvýšení rychlosti. Desítka, jedenáctka, dvanáctka.

Kvůli znatelně jednoduššímu běhu stále dýchám nosem. Tempo se mění každé dvě až čtyři minuty: 11; 12,5; 13; 11 a najednou 14. Přestože stále dýchám nosem, leje ze mě jak ve sprše. Mě to nepříjemné nebylo, ale davy okolostojících fanynek začaly ustupovat. Pokračujeme na 12 a najednou 15 a vedle sebe slyším Milošovo vítězoslavné 16!

Zaběhli jsme devět kilometrů. Jednou za rok jako takováhle akce – dobrý. Běh padajícím listím za třpytu zapadajícího slunce to však nenahradí.

úterý, května 08, 2007

Moc pěkné

Pokud jste ještě nenavštívili sportovní blog Martina ze Slovenska, vřele doporučuji. Mě učarovala nejen krása slovenského jazyka, ale zejména velmi čtivé a poutavé čtení. Pro psí milovníky je v článku "Běh a regenerácia" odkaz na spoustu pěkných fotek :-)

PIM 4:00

Vážím si toho, že se znovu stanu časonosičem a pokud někomu budou mé balónky užitečné, budu moc rád.

Marně se snažím dopravit sem krásnou tabulku, tak alespoň takto:


oficiální čas 3:59:xx


ztráta na startu 04:00 05:00 06:00 07:00
čistý čas 3:54:xx 3:54:xx 3:53:xx 3:52:xx
průměrné tempo 05:34,2 5:32,7 5:31,3 05:29,9


5.km ofic.čas 33:05 34:00 34:55 35:50
1.-5. km tempo 05:49 5:48,0 5:47,0 05:46,0
10.km ofic.čas 1:00:55 1:01:40 1:02:30 1:03:15
6.-10. km tempo 05:34 5:32,0 5:31,0 05:29,0
15.km ofic.čas 1:28:20 1:28:55 1:29:40 1:30:20
11.-15. km tempo 05:29 5:27,0 5:26,0 05:25,0
20.km ofic.čas 1:55:40 1:56:10 1:56:50 1:57:25
16.-20. km tempo 05:28 5:27,0 5:26,0 05:25,0
25.km ofic.čas 2:23:25 2:23:50 2:24:25 2:24:50
21.-25. km tempo 05:33 5:32,0 5:31,0 05:29,0
30.km ofic.čas 2:51:10 2:51:30 2:52:00 2:52:15
26.-30. km tempo 05:33 5:32,0 5:31,0 05:29,0
35.km ofic.čas 3:19:00 3:19:10 3:19:30 3:19:45
31.-35. km tempo 05:34 5:32,0 5:30,0 5:30,0
39.km ofic.čas 3:41:16 3:41:18 3:41:30 3:41:41
36.-39. km tempo 05:34 5:32,0 5:30,0 05:29,0
42.km ofic.čas 3:57:58 3:57:54 3:58:00 3:58:08
MARATON ofic.čas 3:59:06 3:59:00 3:59:00 3:59:06
40.-42. km tempo 05:34 5:32,0 5:30,0 05:29,0

čas posledních 195 metrů 01:08 01:06 01:00 00:58

pondělí, května 07, 2007

DP a 10

Mám rád zkratky. Nechám vás chvilku hádat. Copak je to za dvě písmenka v titulku? První odpověď, kterou jsem dnes dostal, byla: „Dopravní podnik“. Není to ani „den pech“, jak mi psal Miloš, je to zkratka skrývající zdraví.

Je nezpochybnitelné, že staré české přísloví: „pij do polopita, jez do polosyta“, obsahuje daleko více moudrosti a prospěšnosti, než veškeré diety. A že jich je. Někteří si toto ponaučení prohodí i neméně prospěšným dnem, dnem půstu. Odtud pramení zkratka z nadpisu.

Od té doby, co běhám, nepamatuji si, kdy jsem dokázal vydržet celý den bez jídla. Půlden není problém. K celému dni potřebuji však ideální podmínky – nic v lednici, spoustu práce a nevidět ostatní jak jedí (rodinku pryč).

A co ta číslovka? Deset kilometrů dechu nosem rychlostí mého nejúspěšnějšího maratonu. Padající tma vylidněného velkoměsta, známá stezka, párek vlčáků marně chňapající mého stehna. Zkrátka podařený den.

sobota, května 05, 2007

Dítě je tu

Devět měsíců po sepsání první řádky a vyfocení prvního obrázku přichází na svět. Těžce, ale šťastně, naše společné dítě.

Moc jsme se s přáteli Milošem a Viktorem snažili, aby bylo dokonalé. Nakladatelství si s našimi texty před vydáním malinko pohrálo, protože jinak by kniha neměla 120, ale 180 stran. Přesto si myslíme, že výsledek stojí za přečtení.

úterý, května 01, 2007

Ultra Pec, Den 2: Energie 99 % nohy 29 %

Probouzím se první s pocitem, že něco nehraje. Hlásí se o slovo zadní kolení vaz levé nohy a pravá pata. Můj výraz na startovní fotografii druhého dne hovoří za vše. Vybíháme již v půl osmé a nebýt Rostíka, asi bych běžel až do Řevnic celých 44 km sám.

Rosťa nás přijel podpořit s Pavlínou a nebýt jich, skončil bych už po dvaceti kilometrech. Dal jsem si stopku na dvacátý, že pokud se má schránka nevzpamatuje, skončím. Rostík jako spoluběžec a Pavlína jako úžasný doprovod mi pomohli dvacítku překonat. Díky nim jsem věděl, že neděli doběhnu. Obě bolístky tam sice byly stále, ale Rostík s Pavlínou mi pomohli na ně alespoň částečně zapomenout.

Poslední kilometry před Řevnicemi jsem sám a ubývá i energie. Přivírám oči a dostávám se do stavu celku. Bohužel běžím po silnici, tak musím oči zase otevřít. Moc a moc se těším na oběd a ostatní.

V rozpoložení, kdy není radost ani trápení, usedám ke stolu k početné skupině. Nějak se nedokážu zasmát tomu, když mi Miloš oznamuje, že mi nadělil 40 minut. Jediné rozumné jídlo (špagety) je vyprodané a proto si k šopáku vyndávám fazole z auta.

Odpoledne je běh o 180 stupňů lepší. Ve dvě hodiny vyrážíme v davu z Řevnic a až za železniční most v Černošicích se držíme pospolu. Tam se nám čelo ztratí a naše tříčlenná skupinka doprovázejících Radky a Romika bloudí okolo řeky. Prodlužujeme si cestu o celé 4 kilometry.

V Radotíně na nás ostatní čekají a už s minimálními rozestupy dobíháme až do Stromovky. Mám chuť si tam dát ještě kolo, abych natočil 80, ale nechceme Rostíka, který nás z Řevnic doprovázel v autě, zdržovat.

Bylo mi ale jasné, že nemůžu další den pokračovat. Patu jsem nerozběhal a nemám touhu si něco dokazovat za cenu, že bych třeba neběhal několik týdnů. Jsem moc rád, že jsem se této akce zúčastnil. Člověku se odkryje spousta věcí a příště si (snad) z nich vezme ponaučení.


Ultra Pec, Den 0 a 1: Výhledy

Malá dědina pár kilometrů od startu čtyřdenní taškařice. Šimon Baar zhlíží ze svého podstavce daleko do kraje. Hle poutníci, tu vaše cesta se line. Mám smíšené pocity. Perný trénink uplynulých týdnů dal mému tělu co proto a rozhodně neoplývám běžeckou pohodou. Netěším se.

Proč jsem tedy tady? Sám sobě navzdory. Zrozenci ve znamení Berana vytyčí cíl a jdou. Jako Sokol letící přímo za svou obětí. Také je tu otázka cti. Slíbil jsem svou účast. Ale něco dalšího mě přeci jen žene vpřed. Poznání. Poznání své hranice, vidět sebe v zrcadle, zažít znovu ty okamžiky splynutí s celkem. Pocítit ten stav kdy není já, je jen celek. Jako ta kapka rosy na stéblu mladého klasu. Jako to zrno prachu na rozbité cestě. Tak proto jsem tu.

Díky přátelům Miloše máme slušnou střechu nad hlavou. K naší pětičlenné výpravě se přidává ještě Honza Bíba. Můj druh, se kterým si později vyhovíme po mnoho kilometrů. Veselice v útulné hospůdce před dnem D jde malinko mimo mě. Padá mi hlava a nebýt to do postýlky daleko, odešel bych spát po svých. Po půl jedenácté se dočkávám a usínám jako miminko.

Ráno není moudřejší večera. Prostě den, kdy není člověk v kondici. Dojíždíme na start ke kostelíku do Pece. Společné fotografie, Mirek tleská a rozdmýchává startovní euforii. Začínáme.
Jdu si po svém. Pomaloučku, polehoučku a záhy už běžím na chvostu.

Jak výtečný je doprovod. Nemusím sebou nic tahat. Běžím si nalehko jen v plavkách a triku. Každých 4-5 km čeká Mirek s autem. Napojit, namazat, protáhnout a zase šlapat dál. Dvacet, ano celých dvacet kilometrů mi trvá, než najdu svou pohodu. To už běžíme s Honzou.

Občas se kolem nás mihne Láďa, abychom ho zase za pár kilometrů předběhli. Láďa totiž požívá elixír „mladý zelený ječmen“. Mám dojem, že funguje podobně jako kofein. Nakopne na chvilku (5-1O km), aby uvedl člověka do stavu ještě horšího než byl předtím. Proto běžím jen na osvědčených placatých Be-Bečkách, které zapíjím vodou. Jedu na sebe, žádné doplňky. Jen ionťák mi doplňuje vypocené minerály v letním vedru.

Oběd Miloš naplánoval na padesátý km. Bohužel zastavil v Přešticích v první hospodě, kterou viděl. Z tragické nabídky jídel přichází v úvahu jen dvojitá palačinka s čímsi. Po ní si pár minut rovnám tělo na travičce a lavičce v parku. Láďa se střídá s Mirkem a já první kilometry po obědě přemýšlím, zda palačinka skončí v příkopu nebo na silnici.

Běžíme vzadu s Honzou a jsem za to strašně rád. Martin, který běží v čele neodbočil kam měl. Všiml si toho až Honza. Nebyla to Martinova chyba, ale tento okamžik ho osudově rozhodil. Kluci nás doběhli až na vrcholku snad dvoukilometrového kopce, který jsme si mezitím s Honzou v pohodě vyšli.

Čekal nás další kopeček. Ten jsme vyšli už společně i s Martinem. Byli jsme výš (514 m/m) než na startu (506 m/m). Za ním čekal dnes již druhý doprovod - Ondra, místní znalec a chalupář. Ušetřil nám pekelný kopec na sluníčku a protáhl nás loukou k pěkné cestě lesem. Pod lesem končí Honza, má v nohou 70 km.

Martinovi je hodně zle. Nevzdává se. Polehává a doplňuje energii kde se dá. Po domluvě se rozdělujeme. Martin si bere Camelback a pár peněz. Doprovodné vozidlo jede s námi třemi a až doběhneme, Honza se pro něj vrací.

Má psychika není také zrovna na výši. Jak postupně Miloš přidává kilometry, které ještě zbývají do cíle, začínají mi ubývat síly. Po osmdesátce už melu z posledního. Miloš s Mirkem jsou kilák přede mnou, Martin šest za mnou a já sám v polích. Probíhám vesničkou s poutí. Jen tak tak se stačím vyhnout stánkaři, který veze na vozíku klobásy. Energii do žil mi vlévají místní štamgasti. Vyvádějí jak diváci v Pařížské.

Zanedlouho mě předjíždí cyklistický pár. Zaslechnu něco o PIMu. Kluk se na mě otáčí a říká své slečně: "je to on". Jak milé. Mám totiž na sobě celou dobu žlutou vestu vodiče z 1/2 PIMu. Větší část trasy vede po silnici a bylo znát, že ve žluté je člověk nepřehlédnutelný.

Blíží se osmá večerní hodina a Garmin ukazuje 87 km. Končím. Cítím stav dna a protože se chci ráno probudit, musím skončit. Nemá pro mě smysl jít ty poslední čtyři kilometry pěšky. Nepotřebuji je.