pátek, června 22, 2007

Tropen lauf

Slabý, ale vytrvalý déšť se snáší na pekelné město. Mikrometr nad povrchem dlažby se kapka života mění v páru. Kyvadlo se halí do mlhy. Tropy. Tak takhle se běhá v jižní Asii. Vlhko, horko, smog. Cítím, že víc než mokrý od deště jsem vlhký od vlastního potu.

Ve Stromovce déšť houstne. Už běžím ve vodě. Ta nejprve omyje můj obličej a solný roztok mi vyplachuje oči. Rovněž boty září čistotou a spokojeně si prdí. Naše pěti-členná skupinka se trhá jako mraky nad našimi hlavami a za chvilku se kachním na chvostu sám.

Nožkám se nechce. Nic nebolí, jen únava uplynulých dvaceti dní jen pozvolna opouští mé svaly. Ještě kolečko a už to dál nejde.

Čekám na zbytek běžců u stromu číslo 1. Rozumíme si. Oba si tam jen tak stojíme a nasáváme vodu. On moudrý, desetiletími ošlehaný a očůraný, já vyběhaný, šťastný a vyčůraný.

S přáteli posedíme u jednoho ionťáku a rozdělujeme se k domovům. Déšť opět nabírá na síle. Jakoby chtěl vše staré smýt a v nové obrátit. I já se nechávám strhnout vodou a cítím se jak nový. Jak vodní dítě probíhám přes Letnou souvislou kaluží. Nádherný den. Miluju běhání.

pondělí, června 18, 2007

Fotky z Mittelrhein marathonu (aktualizováno)

Kromě oficiálních fotek na runnersworld.de máme pár fotek od Pavlíny. Na stejné adrese ještě budou fotky z ubytování.

Cílové foto.

Foto z trasy

V první stovce

Co bylo nejhezčí? Těžko říct. Sečtěte dohromady partičku pěti pohodových lidiček, bezproblémovou cestu, ubytování ve věži v městských hradbách, unikátní prostředí a podařený běh. Včerejší Mittelrhein marathon byl ucelený zážitek, na který se nezapomíná.

O tom, jak svátek běžců pojímají naši západní sousedé u francouzských hranic, nejlépe vypovídá mé umístění. S nepříliš zvláštním časem 3:28 (1/2 1:41) dobíhám na 91.místě z téměř osmi set startujících.

Maraton začíná v Oberweselu, 42 km od soutoku Rýna s Moselle v Koblenzu. Přestože se běží po proudu řeky třikrát širší než je Vltava v Praze, není trať až zas tak jednoduchá. Minimální stín a několik významných převýšení v závěru dá závodnickému duchu pěkně zabrat.

Pot však zcela vynahradí okolní krajina a hlavně stavby. Na břehu prudkého Rýna se krčí hrázděné domky. Za nimi se zvedá do výšky asi 200-300 metrů prudký svah. Někde zalesněný, jinde s viničnými tratěmi. Vrchol patří hradu. A ne jednomu, cestou jsem jich napočítal šestnáct.

Hrůzu maratonského expa, kterou jsme si jako cizinci pěkně "vychutnali" zcela zastínila perfektní organizace vlastního maratonu. Hermeticky uzavřená silnice s velmi kvalitním asfaltem. Luxusní běh. Nemusel jsem dávat pozor kam šlapu, žádné mačkání na trati. Na výběr bylo tolik možností:

Obdivovat staré stavby, kochat se zvedajícím hřebenem, vnímat sílu řeky a ohromných plavidel, polekat se vlaku vyjíždějícího z tunelu nebo jen tak zavřít oči a běžet. A závodit.

Do středního Porýní jsem odjížděl bez plánu a bez hodinek. Čtrnáct dní po 12ti hodinovce nemůžu od svého těla čekat zázraky. V neděli ráno jsem se probudil a věděl, že to zkusím. Cítil jsem se výborně.

Start byl označen třemi koridory: A, B a C. S písmenem A a vytištěným jménem na čísle jdu dopředu. Je dvě minuty do startu a dostává mě naprosto neuvěřitelná věc. Všude je volno, někteří tančí, nikdo se netlačí dopředu a kdybych chtěl, můžu stát klidně na startovní lajně.

Říkám si, že zkusím jít kousek s vodičem na 3:30 a pak mu uteču. Vodič vybíhá na můj vkus příliš rychle a tak se držím zpátky. Dobíhám jej na pátém a to je zřejmě poslední místo, kde před sebou vidím skupinku více jak deseti běžců.

Běžím bez hodinek. Netuším jak rychle, ale cítím, že na osobáček to nebude. Přesto se nechávám běžet. Je to jak let krajinou. Žádný stres z času, jen nádhera okolí. Jak se blížíme do Boppardu, startu 1/2 maratonu (startuje dvě hodiny po startu maratonu), přibývá diváků.

Ti vytváří frenetickou atmosféru zejména u startu půlky. Mám pocit, jako bych byl v cíli. Diváci pozorně sledují jméno na čísle a křičí ze všech sil.

Občerstvení je výborně označené, ale vesměs standardní, od 5.km voda, ionťák a později banány a energetické tyčinky. Cola byla jen na 35.km. Mezi "velkými" občerstvovačkami byly po 2,5 km stanice s vodou a minerálkou. Hasiči zajišťovali naplnění kádí na opláchnutí vodou z Rýna a po 25.km i vodní sprchy.

Několikrát je trať svedena do vesničky. Téměř před každým domkem sedí povzbuzující diváci a někteří nabízejí i vodu navíc. Naprosto unikátním zážitkem bylo dechové kvarteto pánů v oblecích a s vizáží 19.století.

Čtyřletá blonďatá holčička v růžových šatičkách natahuje ruku. Téměř zastavím a cítím na ruce jemné dětské plácnutí. Obdaří mě bezelstným úsměvem a slyším její mamku, jak říká něco pěkného. Sice tomu moc nerozumím, ale od teď už patří mezi nás.

Slyšel jsem, že první stovce běžců se v Praze moc nefandí. V Koblenzu (40.km) je od brány města u tratě plno. Tady je maraton svátkem. Při doběhu špalírem diváků posledních 500 metrů jsem si připadal jako bych právě vsítil branku ve finále na mistrovství světa ve fotbale. Zbývají mi síly i na poděkování divákům. Strhávám čelenku a točím jí nad hlavou. Davy šílí.

Výsledný dojem je umocněn v cíli nealko pivem a sprchami na plaveckém stadionu vyhrazenému ten den jen běžcům. Jedním slovem - nádhera.

Oficiální fotky z tratě zde, zbytek později.

středa, června 06, 2007

Mašinka

Tři dny po, mířím opět do Stromovky. Před Toi-Toikami nabíhám na ultra kolo a běžím k místu srazu pravidelného úterního tréninku. Když dobíhám, asociuje mi scéna z filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje“, jak Koudelka znovu několikrát vbíhá na žíněnku, můj nynější běh – a do šedesátého kola vbíhá…

Je nás tu pár. Miloš předepisuje 6 x 400 metrů, mě dovolil „jen“ vyklusávat. Cítím se, jako bych měl za sebou o pár kilometrů víc, než obvykle. Běží se mi komfortně jen v tempu něco málo přes 10 km/hod. Rychleji to nejde.

Poté co obkroužíme s Milošem páté kolo a zbytek skupinky zaběhne své čtyřstovky, míříme pod kaštany (snad) do útulné zahrádky. Tři kousky dáváme ve třech a značně rozveseleni se vracíme zpět do parku. Během jedné věty je domluvena návštěva Miloše u mě doma. V tom nachází mašinku.

Mašinka červené barvy má místo koleček chrastítka. Ještě než nás opustí Honza, Miloš pěkně chrastí do rytmu běhu a střádá plány, co s chrastítkem udělá. Vítězí nápad jej věnovat neznámé ženě.

Tu správnou nemůže najít. Jedna je zaměstnána svým telefonem, jiná svým doprovodem a další se mu nezdá pro fórek vhodná. Poslední možnost skýtají otevřená okna hospody. Bohužel u žádného z oken není stůl, kam by mohla mašinka vjet.

Na poslední chvíli si všimnu stolu u vchodu, u kterého sedí dvě slečny. Vracíme se kus zpátky. Miloš vbíhá jedním vchodem do restaurace, probíhá ji a na stůl u druhého vchodu pokládá před slečny mašinku. Vybíhá ven a my pokračujeme k domovu. Kdo ví, kde teď mašinka houká.

neděle, června 03, 2007

Tucet hodin

10, 9, 8 ... KONEC. Zapíchl jsem praporek podaný v posledním kole do země. Se svým šťastným číslem 4, které jsem si vybral při registraci. Brečím. Příval neskutečných emocí jde ven. Přibíhá Miloš, první gratulant. Se svými kamarády podpořili na více jak poslední hodinu již tak úžasnou atmosféru.

Píšu tento článek a nevím odkud vlastně začít. Tisíc myšlenek a vjemů mi tane na mysl. Nechám tedy prsty ťukat po klávesnici a zkuste si ze střípků prožít ten den se mnou. Chvilku budu psát o neuchopitelném, jindy zas o běhu takovém.

Chtěl jsem to takhle prožít. Jen běžet. S prázdnou myslí, otevřeným srdcem a úsměvem ve tváři. Žádné hodinky, počítání, jen běh. Když kolem poledne přišli kamarádi na šestihodinovku, říkali, že vypadám dobře. Tělo zrovna prodělávalo jednu z krizí, výraz obličeje byl ale odrazem duše, která byla šťastná.

Vybíral jsem si z běhu ty nejhezčí okamžiky. Dělal jsem opičárny na sčítače a hudebníky, mával na všechny strany praporkem, prohodil fórek na občerstvovačce, nadechoval nosem vůni končícího jara. Svou rychlost jsem reguloval podle dýchání: nešlo už dýchat nosem? Zpomalil jsem. Možná i proto jsem kromě občerstvení nechodil.

Líbilo se mi jak mě snad už podvacáté přebíhal DaO. Byla radost se na něj dívat jak běží. Na mé povzbuzení odpověděl úsměvem. Běželi jsme všichni po stejné cestě. Po cestě k sobě.

Když jsem cítil, že si potřebuji orazit, lehnul jsem si. Na pár minutek proklepal nohy, protáhl páteř. Poprvé po 3,5 hodinách, potom po pěti a osmi.

Naprosto úžasné bylo občerstvení. V prvním kole jen voda a ionťák. Pak začaly přibývat další nápoje a jídlo. Obrovskou radost mi způsobilo nealko pivo, které perfektně rovnalo žaludek. Takže nebyly výjimkou kombinace, které by si člověk asi normálně nedal. Piškot s marmeládou zalitý v čokoládě s pivem, chléb se sýrem s ionťákem a podobně. Oblíbeným se mi stal zelený čaj.

V první půlce jsem párkrát občerstvení vynechal, jinak jsem střídal zhruba 2x po sobě pití, jednou jídlo. Jídlo ve smyslu kus müsli s pivem nebo čaj a vodu s kouskem chleba. K obědu jsem si dal vynikající těstoviny, čaj a pivo. Mám pocit, že jsem těch piv vypil snad 30 kelímků.

Na fóru Mirek píše o tom, jak jsem jej předběhl. To ale nenapsal, že mi předtím dal tři kola. Jak došlo k tomu zrychlení? Za to mohla tabule se jmény sedmi běžců s nejvíce kilometry. Jednou takhle běžím okolo a co nevidím. Své jméno na sedmé příčce s číslem 92. Snad proto mám druhou půlku o 1 km rychlejší než první.

Když mé jméno začalo stoupat díky odstoupivším, začal jsem závodit. Opájel jsem se myšlenkou, že poprvé budu stát na bedně. A zrovna na takovémhle běhu. Byl jsem za to potrestán další krizí. Znovu jsem musel zpomalit, zavřít oči a přestat myslet na slovo chtít. Uklidnil jsem se a na občerstvovačce jsem minul soupeře, který byl dosud na třetím místě.

Neděle, jedna hodina po půlnoci a slzy mi zkrápí knihu Hořčičné semínko od Osha. Přeju vám to zažít. Může se to stát kdykoliv. Na nic nemyslet, žádné časy, jen běžet. Nic víc, nic míň.