neděle, listopadu 25, 2007

Plus, mínus a unavený opičák

Veliké mínus patří pražské radnici za plivnutí do tváře všem cyklistům. Dlouhých šest měsíců trvala rekonstrukce Štefánikova mostu spojujícího Revoluční ulici s Letnou. Nebudu psát co všechno se na chudinku Letnou chystá, ale o tom, jak je „snadné“ se na ni z centra dostat.

V plánu rekonstrukce mostu bylo pamatováno na cyklisty, kterým zde přibude vlastní pás. Údajně tak vznikne bezpečná spojnice pravobřežní náplavky s parkem. Těšili jsme se tak na úpravu komunikace, po které léta pokukujeme na západ od našich hranic. Už nás nebude strašit jeep v zádech a stará stopětka lízající z boku šlapky, ani městský kovboj vychutnávající si moc, pokud jsme kvůli bezpečnosti přejeli most po chodníku.

Ale co to?! Chybička se vloudila. Po kolaudaci mostu jsme shledali chodník užší ve prospěch nikoliv cyklistů, ale aut. Ta měla plnohodnotné dva pruhy. Radnice uznala, že plány se mají plnit a slíbila nápravu. To, co jsem tento týden na mostě viděl, mi však vyrazilo dech.

Od paty mostu je do jeho ¾ (klasika – od nikud nikam) namalována na vozovce přerušovaná čára s červeným znakem kola; pruh šíře sotva jednoho cyklisty. Vodorovné značení je doplněno svislým: vozovka má údajně dva stejně široké pruhy a ten pravý je jen cyklistů. A jak vypadá provoz ve skutečnosti? Auta jezdí tak, jako kdyby byl na vozovce namalován Mickey Mouse. Tenhle výsměch cyklodopravě zřetelně ukazuje jaký je postoj radnice ke svým cyklistům.

Malé plus se rýsuje na pravém břehu řeky v oblasti Karlína. Stezka vedoucí od hotelu Hilton po protipovodňovém valu se konečně dočkala propojení s částí od Libeňského mostu. Již před dvěma týdny jsem při jednom z běžeckých návratů zaregistroval stavební práce na výstavbě chybějícího asi půlkilometrového úseku. Museli jsme si dlouhé měsíce počkat, než na nás pěší a kolečkáře dojde řada. Nejprve museli dostat svou novou paralelní silnici autíčkáři. Jsem rád, že už se při běhání nemusím dívat na ojedinělé evropské dílo – v zástavbě nedalo městského centra máme dvě rovnoběžné čtyřproudé silnice: Rohanské nábřeží a Sokolovskou. Schválně, kterou se poběží v květnu 2008 maratón?

Kdo byste se chtěl už zítra vydat po stezce do Libně (popisuji v knize) mějte na paměti, že zmíněný úsek není ještě zkolaudovaný. Na jeho začátku a konci jsou zátarasy, které se však dají i přeskočit a uprostřed u vjezdu k betonárce je ostraha. Dnes přítomný pán byl však velmi milý a když viděl, že jsem ochoten ze stezky ustoupit, popřál mi pěkný běh a pustil mě dál.

Budete-li mít štěstí, narazíte i na unaveného opičáka. Leží u cesty na zídce v úrovni rozestavěných obytných komplexů. Plyšová hračka velikosti žáka druhé třídy základní školy vypadá, jakoby vyspávala včerejší flám. Jak a kdy se tam dostala je mi záhadou. Možná je to kamarád nějakého bezdomovce z naproti stojící rozpadliny, kdo ví.

sobota, listopadu 17, 2007

Komfortně

Postižen zvykem chodit běhat hodně brzy ráno se na sobotu probouzím ve dvě, ve tři, abych nakonec opustil teplé lože ve 4:41. Proč to? V 5:40 odjíždí vlak do Roudnice nad Labem. V plánu je běh přes Říp a Kralupy nad Vltavou do Prahy.

V posledních týdnech jsem si dosyta užil delších společných běhů. Minulý týden to byl běh za Martinskou husou, který pořádala Pavlína a týden předtím Ondřejova vinařská labská stezka s vydařeným koncem u mladého vína. Dnes jsem proto oprášil další ze svých zvyků; samotářské putování velebnou krajinou.

Vyhřátý City Elefant do Roudnice mě přijímá do svého nitra a nabízí komfort celého volného patra. V pohodlí a natěšeném rozpoložení záhy usínám. V Kralupech mě ze snu, v němž běžím Spartathlon, vytrhávají zvuky chlapa, co netrefil správný spoj. V Nelahozevsi je vystoupen a ranní pohoda vládne dál.

Pošmourné svítání zůstalo ukryto za tmavými skly vlaku, v Roudnici však již vládne den. Mapu jsem si nebral, neboť cesta je velmi jednoduchá - stále po červené značce. Značení prvních pěti kilometrů je velmi bídné. Ještě jsem ani neopustil město a jsem donucen hvězdicovitě probíhat možné varianty pokračování cesty.

Přestože jemně mrholí, běží se mi komfortně. Vyzkoušená kombinace krátkého, dlouhého trika a bundy se mi zdá jako ideální. Malý kaz běžecké pohody zapříčinila obří ledvinka. Dneska má svou premiéru a ne a ne se usadit na správném místě.

Říp je dle bloudítka vzdálen 6,5 km. Pro mě má cesta k jeho úpatí délku 8 km. Stejně jako na mého praotce zapůsobilo kouzlo tohoto geologického vředu i mě zde secvaklo: konečně mi došlo, že pro správné usazení ledviny je třeba pomocné pásky povolit, utáhnout bederní pás a poté pomocné pásky upravit podle objemu. Od té doby seděla jako přibitá. Měl jsem v ní 1,5 lt Camelback, komínek Be-Béček, dvě horalky, margotku, kapesníky a místa zbylo i na suché triko.

Putování od Řípu k Vltavě je velmi zajímavé. Rozhodně se vyjma jednoho dvou-kilometrového úseku nejedná o nudnou podívanou na okolní placatá pole. První část klesá do Ctiněvsi. Za jejími humny se profil zvedá a po kilometru zamíří značka do lesa u Horních Beřkovic. Vesměs široká lesní cesta je tu a tam zpestřena; přelézáním kmenů na čerstvé mítině a u Jeviněvsi klesáním, kde stačí stát a přeci se pohybujete.

Následuje zmíněný úsek mezi poli. Běh podél remízku plaší koroptve. Vylítávají z křoví pár metrů přede mnou jedna po druhé. Ta, co se opozdila, mě málem trefila. Je to zvláštní pták, dost mi podobný. Má pomalý start, ale ve vzduchu se drží. Musím se ale soustředit na povrch. Že mám mokro v botách se už ani nepočítá, ale přibrání bahna opravdu nebylo záměrem.

Před Vepřekem (kdo tenhle název vymyslel? :)) sbíhám na pár minut k řece. Trasa je za vsí ovepřena stoupavým převýšením 60 metrů. Pouhé dva kilometry mě dělí od monstrózního shluku staveb – centrálního úložiště ropy. Stojí za to vidět ohromné zásobníky a zamyslet se co všechno musíme přírodě udělat, než sednu do auta.

Klesání k Vltavě před Nelahozevsí není běhuschopné. Naštěstí není dlouhé; dole však vím, že moc kilometrů už dneska nezvládnu. Statečně (či spíše hloupě) si nechávám pod zámkem ujet vlak a dobíhám ještě do Kralup; další spoj jede až za hodinu. Do Řeže, kde se dá řeka k zastávce přejít, to do hodiny nestihnu. Komfortně se proto v čekárně nahřívám u topení a už se těším, že tuto trasu doběhnu celou.

pondělí, listopadu 12, 2007

Závod dvojic

Zřejmě stejně jako všem účastníkům 12ti a 6ti hodinovky ve Stromovce přišlo i mě parte. Zemi opustil duchovní vůdce hnutí Sri Chinmoy. Na hezky zpracovaném dokumentu mě zaujalo motto, pod nímž je Sri Chinmoy uveden jako autor: "Nenajdeš-li mír ve svém vlastním srdci, nenajdeš ho nikde jinde na zemi." Jednoduchá věta odhaluje tajemství pro šťastný život a mě dala jednoduchou, leč výstižnou odpověď, proč běhám. Běhání mi pomáhá hledat mír ve svém vlastním srdci.

Úvodní odstavec jen zdánlivě nesouvisí s dalším textem. Pozorný čtenář však najde, proč jsem spojil osobní text se závodem, na který nejsou veřejné propozice.

Závod dvojic pořádá pro pozvané Maratón klub Kladno. Leckomu může být divné, že ve výsledkové listině jsou uvedeni jednotlivci, nikoliv dvojice. Kouzlo celé akce spočívá ve startovném a vyhodnocení výsledků běhu jednotlivců. Každý z účastníků měl za úkol namísto startovného přinést dárek, který by druhého běžce potěšil. Ten se stal součástí tabule cen. Po doběhu byla výsledková listina rozdělena na mladší a starší. Výběr dvojic byl určen losem, přičemž pořadí se odvíjelo od součtu obou časů. Dvojice s nejnižším časem si šla vybrat cenu jako první.

Na startu závodu, který začínal před tribunou AC TEPO Kladno, se nás sešlo 29. Část deseti-kilometrového běhu se běžela po trase Kladenského maratónu. Po prvních metrech někdo ze starších zavelel: mladší dopředu. Nezbývalo mi, než poslechnout. Co naplat, že první kilometr byl za 3:58; poslouchat se holt musí. Po něm jsem se trošku uklidnil a další kilometr jsme běželi společně ve čtyř-členné skupince. Jeden běžec odpadl a tomu vpředu se rozvázala tkanička. Zůstali jsme tak jen dva.

Vydrželi jsme spolu až do konce. Říkal jsem si, že když se běh jmenuje Závod dvojic, má se běhat po dvojicích. Hezky jsme si pomáhali a střídali se v udávání tempa. Před sebe ani za sebe jsme nikoho nepustili. Když jsme končili poslední, třetí, lesní kolo, přestavoval jsem si, jak galantně pustím svou spoluběžkyni Janu do cíle první. Nebylo třeba. Ještě před stadiónem mi ukázala své sprintérské vlohy a na pár metrech mi dala 4 vteřiny. Jsem ji velmi vděčný, že mi neutekla dřív, neboť pochybuji, že bych sám takový čas v listopadu zaběhl.

Před vlastním losováním dvojic jsem byl slavnostně uveden mezi milou společnost kladenských běžců. Stal jsem se 45. členem Maratón klubu Kladno. Los mi v závodě přidělil jako parťáka Frantu Tůmu a náš čas stačil na osmé místo. Vlastně deváté; vylosovanému lichému běžci bylo rozhodnutím hlavního rozhodčího přiděleno osmé místo - v polovině pole.

Poseděli jsme, popili a pojedli dle chuti a libosti. Jarda Bohdal nám hrál na housle; o přestávkách mezi hraním odpovídal na všetečné otázky. Myslím, že jsem nebyl zdaleka sám, komu bylo v sobotní podvečer na tribuně stadionu moc hezky.