pátek, února 29, 2008

Přiznání

Přiznávám, že jsem zcela závislý. Fyzická závislost na běhání se projevuje zvláštním neklidem celého těla. Zejména nyní, v předjaří. Jako sokolovi ve znamení Berana mi vstupuje do žil čistá míza nového roku. Žádostivě hledím z okna na zalamující se paprsky nejsilnější naturální energie.

Ještě patrnější je závislost duševní. Našel jsem při pohybu mír a klid. Rozum se zastaví, odpočívá a stává se jen skromným pozorovatelem okolního JSA. Skončí přemítání nad zmatky, které si rozum vytváří stejně sám a duše dostane prostor volně dýchat. V nastalé symbióze se raduji z každé maličkosti.

Na rozhraní noci a dne, kdy severní vítr zadržuje svůj dech za hradbami města, v ten čas, kdy první zpěváčci ladí své hlasy, v ten moment, kdy se Země pootočí o další píď, miluju pocit tu být. Být u nového dne. Nezapomenutelné okamžiky, kdy rozum nestačí zpracovat informace z okolí a jen oněměle hledí na úchvatné krásy přírody. Přestože ji člověk neustále a záměrně ničí, žije svým nezávislým životem. Svobodná.

Na hladině Vltavy, dosud nezčeřené ani sebemenším závanem, odpočívá hejno racků. Hejno? Stádo! Zkouším odhadnout jejich počet. Jsou jich stovky. V útvaru podobném stěhující se letce sedí nehnutě v přívětivé náruči řeky.

Zatoulaná kachna v dobité Stromovce oznamuje, že i ona je již vzhůru. O kilometr dále přeletí trojice jejích příbuzných. Možná spěchají na koncert těch diblíků, kteří vydávají tak nádherné zvuky. Opuštěná, divoká a přeci šťastná kočka chvátá ze svého nočního loviště do denního úkrytu. Mohutný kaštan to vše pozoruje a zdá se, jakoby větvemi popoháněl opeřence do jejich zaměstnání.

O hodinu později šňůra smrdutců kašle na pokojnou řeku z betonového mostu. Jen si kašlete, mě tu radost nevezmete. Nosím ji v sobě.

neděle, února 24, 2008

A spotřeba? 5,7 lt / 100 km

Dlouho předem naplánovaný výlet začal již v pátek navečer. Jel jsem potemnělou severní krajinou a snažil se odhadnout, kdeže to mám z autobusu vystoupit. Řidič, pokud mu někdo nestál za zády, na zastávkách ani nepřibrzdil a bylo dost náročné mou cílovou stanici nalézt.

Na zastávce Martin ještě nebyl a proto jsem zamířil přímo do nedaleké hospody. „Ahoooj kamaráde“ přivítal mě téměř nahý výčepní. K úplné nahotě, na kterou později také došlo, chybělo jen pár centimetrů černé látky uvázané kolem pasu. Servírka v rozhalence nezůstala pozadu: „Chlap! A hezkej“. Na Martina jsem raději počkal chvilku venku.

Po pár pivech, seznámení s místní kulturou a doladění sobotní trasy jsme se odebrali do jeho domu na lože. Ráno jsme vstali před šestou, něco málo popili a pojedli. Přestože předpověď počasí slibovala jarní den, na radu Martina jsem k triku mono Moira přidal i bundu. A dobře jsem udělal. Místy na sluníčku už to vypadalo, že by bunda šla odložit, ale v lese, u vody a k večeru jsem Martinovi moc děkoval.

Výběr trasy byl vynikající. Sotva za kilometr, dva zamířily naše kroky do lesa a téměř jej neopustily. Drobné ranní mžení se záhy rozfoukalo a mohli jsme si tak naplno užít vůně předjaří. Les byl prostoupen napjatým očekáváním. Jakoby k plnému rozpučení už jen chybělo přetočit list v kalendáři.

Přes hřeben jsme klesli do Kokořínského údolí. V dolině chráněné proti slunci bylo patrné, že únor stále ještě patří paní zimě. Vyjma rybníku v Harasově, byly na všech ostatních kusy ledu. Studánka naštěstí zamrzlá nebyla a my si mohli doplnit své vaky. Běželo se parádně. Naprosto jsme si vyhověli v tempu i rozpoložení a skvělou náladu doplňovali historkami.

Menší kopce jsme zkoušeli vyběhnout, ty prudší jsme chodili. Však také sice malebná, ale nesnadná trasa nás několikrát potrápila. Na celkových 86 km jsme stoupali (a klesali) 2,3 výškových kilometrů. Až do Doks, místa našeho oběda, se mi zážitky splývají v jeden. Nádhera. Les, k běhu přívětivý terén, zámek Houska, usměvaví pocestní.

Martinův výběr občerstvovací stanice „U rybníčku“ v Doksech byl rovněž vynikající. Hospoda rozdělená na kuřáckou a nekuřáckou část, slušný výběr výborných jídel od 49 do 79 Kč, dobrá obsluha. Dal jsem si květákový mozeček s bramborem, kofolu a dvě piva. Před vchodem jsem provedl několik prostných a zažil naprosto dosud nevídanou věc. Po 44 km jsem nepociťoval sebemenší známky únavy. Vyběhli jsme k Bezdězu a já s pocitem, jakoby den právě začínal.

Následujících 17 km jsem prožíval euforii. Nádherné cesty, mohutná dubiska, radost proudila ze slunce i od matky Země. Dostatečné doplnění tekutin při obědě zajistilo, že ani moc neubývalo ze zásob doplněných na toaletě. Řeknu vám popravdě, že ta voda ze záchoda se později mezi 70.-80.km záhadně proměnila v božský mok. Byla výborná!

Martinův úbytek energie si vyžádal další návštěvu pohostinného zařízení. Ve Ždáru, snad nejmalebnější vsi celého Kokořínska, jsme odbočili do podniku „U nás“. Tak jako my jsme byli spokojeni sami se sebou z vydařeného výletu, stejně spokojeni vypadali i místní u sklenice x-tého piva. Vyslechli jsme si spoustu místních historek a mouder. Začal nás však tlačit čas a museli jsme vyrazit dál.

Poslední část trasy vedla po asfaltu. V podstatě to byla výhoda. Nohy se obtížněji zvedaly a při zapadajícím slunci lze přehlédnout zapomenutý kořen (tak jako minulý týden). Martin nás neomylně ještě naposledy zavedl „na jedno“ k „Divočákovi“. Trochu jsme si zazpívali při harmonice a už po tmě, nakonec šťastně přes pole dorazili do cíle.

P.S. pár slov k výzbroji:

Měl jsem pás s lahvičkami, celkem 0,8 lt (Isostar) a ledvinku s 0,75 lt (voda) lahví nesenou na břiše. Po kapsách 4 ks Horalek a komínek Be-Be (ten jsem donesl celý zpátky). Vodu jsem doplnil jednou v Doksech a k přepočtené spotřebě přičítám, co jsem kde vypil.

neděle, února 10, 2008

Cesta domů

Kdo by jezdil v neděli ráno za tmy vlakem? Pár těch, kteří musí do práce i ve svátek, průvodčí a … běžci. Šest set metrů na nádraží; nepřehnal jsem to s ohozy? Mezi obludou a Kotvou je docela teplo na dvě trika a bundu. Ve voze si musím proto odložit. Za okny luxusního městského slona (fakt divnej název pro vlak) se rozpouští noc. Chvilku mi trvá, než mi sepne mozek a přijme informaci, že pole jsou bílá. Snad posypaná vápnem? Ale kdeže. V Kyjích na zastávce je i to nejmenší stéblo trávy zabalené do bílé skořepiny vlhkého chladu.

Přepravní společnost ČasuDost přijíždí do Klánovic na minutu přesně. Na smluveném místě čeká milý přítel, které vyslyšel mé volání po společném zážitku. Nelitoval. Vycházející slunko štípe do očí; studený, vlhký, ale ne ostrý vzduch provoněn poselstvím jara pročisťuje plíce. Asi po kilometru potkáváme druhou polovinu dnešní skupinky.

Po včerejší porci se mi kupodivu běží hodně dobře. Netrénuji na maratón, nýbrž honím kilometry na delší běh. Včerejší skoro-maratón mi dal hodně zabrat. Přesto nynější tempo osciluje kolem pěti, spíše pod, a není nekomfortní. Ba naopak. Máme spoustu energie přeskakovat bludné kořeny a vesele si povídat. Tvoříme homogenní jednotku, která disponuje nejen podobnou výkonností, ale i jistou blízkostí k sobě navzájem. Polovina jednotky velmi těsnou.

Jediné, co při takovémto úchvatném běhu je na závadu, že tak rychle uteče. Krása probouzejícího se lesa je kulisou pro stádo čtyř laní, které skotačí po měkkých pěšinách. Nikomu nevadí výmol od prasat, koní, motorkářů a jiné zvěře. Nástrahy šlehajících větví, kamenů a kořenů samy ustupují. Chtělo by se křičet: Miluju Tě, živote. Ta nejpůsobivější krása bývá ta nejprostší. Shluk divů světa, tunových živoucích dřev vzešlých z nepatrných semínek.

Dokážete si snad představit hezčí ráno? V televizi v současné době běží zajímavá reklama na plzeňské pivo. V podtextu ke klipu zaznívá: „…důležité je, co v sobě si nesete.“ Dnešní ráno si ponesu v sobě hodně dlouho. Děkuji vám všem, kteří jste mi jej pomohli prožít.