úterý, března 11, 2008

Dopisy příteli(e) II.

Můj drahý příteli!

Nemohu jinak, než začít větou, která se Ti při našem společném doběhu tak líbila: Svět je takový, jaký ho vidíme. Nevím kdo moudrý takto jednoduše prohlásil mnohé, ale to není důležité. Úžasné je, že každý jej vidíme jinak. My jsme šťastni během, opilec je šťasten se svou sklenicí a kritik se opájí svou výtečnou kritikou čehokoliv. Ne jinak tomu bylo i v Pečkách a pohled na můj svět Ti předkládám k odpolednímu čaji.
Mé čtvrté běžecké jaro mě přivítalo v svou hřejivou náruč a ocenilo, co jsem se naučil. Umím vědomě zapomenout doma hodinky. Jistě, není to zdánlivě mnoho a Ty se podivuješ, cože je to za hloupost. Není, jen nabytá zkušenost z několika závodů, kdy jsem bez stresu z času za kolik uběhnu první či patnáctý kilometr dobíhal naprosto šťasten. Tělo si samo řeklo, kdy potřebuje zpomalit a kdy má ještě dost kyslíku na zrychlení.

Sobotní den udělal krásnějším i můj doprovod, synek, kterého zvláště motivovala návštěva v Tvém příbytku. Vyrazili jsme na výlet vlakem. Je to přibližně půl roku, co jsem tak nějak dospěl do stavu: když opravdu nemusím, autem nejedu. Užívám si tak nejen nárůstu času pro milovanou četbu, ale i plánovaných a nahodilých setkání. V neposlední řadě i radosti z antioxidačních nápojů.
Velmi Ti musím poděkovat, za Tvou nesmírně obětavou péči. Kdo by to byl řekl, že po lahvi pěti-putňového Tokajského a 4,5 km rozklusu ke startu Pečecké desítky se nám závod poběží tak pěkně. Ještě dnes se synkem vzpomínáme na Tvé vinařské umění. Vybíhal jsem z hloubi startovního pole. Pěkně pomalu a zlehka, jak je mým ultra zvykem. Tebe, můj drahý příteli, jsem zahlédl až za třetím kilometrem. I když jsi o tom nevěděl, dodal jsi mému tělu impuls pro natažení kroku. Omlouvám se, že jsem byl k neudržení, ale alespoň pár slov jsme stihli prohovořit.

Hezký den, hezký běh, hezká trať. Moc pěkně Petr závod připravil. K tomu desítky spokojených lidiček, kteří se přišli proběhnout. Radost každým krokem. Za obrátkou mě přepadl závodní duch. Doběhnout bílé triko, modré a hle! V dáli také oranžové! To je můj parťák pro dnešní běh. S ním proběhnu cílem.
Mile mě překvapilo, že mé síly stačily na kilometrový finiš. Víš z čeho jsem měl v cíli nejhezčí pocit? Že jsem doběhl v naprosté tělesné pohodě a také z toho, že druhou polovinu jsem měl o 40 vteřin rychlejší (na obrátce hlásil jeden z pořadatelů čas). Třešničkou byl posléze společný výklus zpět na Tvou základnu, o nezbytném doplnění iontů a hroznové deoxidaci ani nemluvím. Malinko s nedůvěrou jsem přijal Tvá slova, že v tombole se nedá nevyhrát. Bylo to, jak jsi říkal. K čemu máme balík CD vím, ale na co Tobě budou dětské hrábě mi zůstalo utajeno.

Následkem Tvého vlídného přijetí a bohaté pohostinnosti mi synek na zpáteční cestě ve vlaku usnul. Byl to vydařený den po všech stránkách. Děkuji Ti, milý příteli.

neděle, března 02, 2008

Kbelská sedmačtyřicítka

„Blazni, blazni a eště raz blazni“. Tato slova běhacího parťáka Kekeho mi zněla v uších po celý sobotní den.

Ten začal příjemnou cestou do Kbel busem 185. Nádherná obloha dávala tušit nadcházející nevšední zážitek. Na Palmovce jsme se potkali s Jarmilou a Mirkem, Oslíkem a na poslední zvonění naskočil i Martin, který právě dopil s místními bufeťáky grog. Autobus byl obsazen až na výjimky běžci a ani by mě nepřekvapilo, kdyby měl příští rok vedle čísla nápis „Kbelská desítka“.

U registrace jsem bez fronty získal protekční číslo vodiče a s Milošem jsme se odebrali do sokolovny. Kolem ½ desáté mě zlákal k rozklusu. Nechtělo se mi. Jakoby mě něco zadržovalo v milé předstartovní atmosféře. Podlehl jsem. Bohužel pro mě. Vyběhli jsme k Satalicům a za železničním přejezdem jsme stočili kroky podél naváděcích světel k letišti. Začalo foukat. Tak, že stačilo jen zvedat nohy a naše tempo 4:30 řídil někdo jiný. Živel.

Na konci řady stožárů s reflektory jsme si odskočili a otočili zpět k návratu. Během dvaceti vteřin nastalo všechno. Hromy, blesky, voda, tma, vodorovné krupobití. Co chránit dřív? Obličej, zátylek, ruce? Skočili jsme za betonový sloupek a choulili se k sobě jak dvě mláďáta pod křídlem matky. I za tu chvíli, kdy jsme byli oddáni živlu napospas bez úkrytu, nás kroupy řádně profackovaly. Ještě hodinu poté jsem měl vydatně tečkované ruce.

Když jsme později doběhli ke startu, zbyly ze zázemí jen trosky. Závod byl zrušen. Běžel jsem se schovat do tepla sokolovny a váhal co dál. Durch promočený, bez převlečení, jsem neměl mnoho možností na výběr. Buď okamžitě domů nebo chvíli počkat na ústup živlu a vyběhnout na plánované kolečko. Už téměř prázdnou sokolovnu jsem opouštěl s rozhodnutím běžet.

Silný severozápadní fén měl jednu významnou výhodu. Stačily 2-3 kilometry a byl jsem suchý. Komfort i nálada okamžitě vystřelily k ukazateli 100 %. Rychlost nebyla nijak ohromující a tak jsem se mohl věnovat své oblíbené činnosti. Čumění, kde co lítá. A lítalo toho požehnaně. Byl jsem šťasten, že jsem učinil rozhodnutí nevzdát to. Byl bych tak ochuzen o neobvyklé obrazy: Zajíc, který honil odhozený igeliťák (nebo on jeho?), vlny na Vltavě odkoukané z Rýna, přirozenou čistku slabých jedinců – stromů. Příroda přírodě.

Větry, které mi bránily v rychlejším pohybu otevřenou planinou se zmírnily po překonání vrcholové kóty u Klíčan. (Čeština je krásná, že?) Z Vodochod jsem klesal příjemným úvozem vedoucím rezervací k řece. Kymácející vrcholky dřevnáčů zachycovaly občasné nápory a slunce prosvěcovalo celou tu fantastickou scenérii. Ano, jsem dítě štěstěny, protože mi na kebuli nespadla ani větev velikosti mého stehna, ani ten zlomený chudák, který přeťal stezku u řeky.

Řeka, jindy přeplněná vodním ptactvem, se rychle přelévala ve směru poryvů. Jen malá kachní rodinka u rákosí vyvažovala svá těla na houpačce vln. Zpíval-li některý z letců, nebylo jej slyšet. Svěží vzduch, vymetená obloha i cesty. Nádhera v syrové podobě.

V plné síle se ukázala výhoda běžce-chodce. Strom přelezu, auto ne. Slyším co se děje, co padá a letí, v autě slyšíte prd. Nebál jsem se a ani si nemyslím, že by to bylo nebezpečné. To hlavní jsme s Milošem přežili v náručí a také vím, že můj čas ještě nenastal. Je třeba ještě řadu věcí na Zemi pochopit. Vítr mezi poli mi vzal hodně sil a na těle to bylo znát. Přesto bych znovu s rozhodováním neváhal ani minutu.