úterý, dubna 29, 2008

Mise ukončena - nesplněna I.

V plánu mých příprav na oběh maďarského moře jsem měl jeden běh délky 16-18 hodin, který by končil ráno. Proto se pozvánka Miloše k návštěvě několika míst ležících u Labe zdála tou pravou příležitostí takový trénink zaběhnout. Přestože se mi to nepovedlo, nemám z výletu špatný pocit. Úbytek sil, který mě zastihl v Ústí nad Labem, byl řešitelný. Bohužel ne však v daný moment.

V týdnu před samotným během jsem udělal chybu. Chybu, kterou mi tělo neodpustilo. Místo abych zařadil volný den ve čtvrtek a vyklusal v pátek, udělal jsem to přesně obráceně. Proto jsem se v sobotu ráno cítil ztuhlý a i když jsem mysl přesvědčoval: "zvládneš to", podvědomě jsem cítil, že tento běh bude velmi těžký. Byl. V podstatě až na malé výjimky (po uběhnutí maratónu a po večeři) jsem v nohách velmi cítil minulou sobotu.

Jak psal PetrK na behej.com, běh z Drážďan přišel pro mě jaksi neplánovaně. Moc dobře cítím, že kilometry musí narůstat pomalu a běhat ultra každý týden mé tělo zatím neunese. Proto neberte mé rozhodnutí zúčastnit se německo-českého výletu jako bláznovství. Byl jsem v Drážďanech třikrát na maratónu a moc jsem si přál Drážďany proběhnout jen tak. Takže když nic jiného, tak jsem si splnil sen.

Cyklostezka podél Labe nastolila neuvěřitelnou pohodu hned na začátku. Velkou měrou se na ní podíleli parťáci Jirka Krejčí, Drakobijce a Miloš a samozřejmě Buldok jako doprovod. Samotná vyasfaltovaná stezka je na naše poměry úzká - pojme tři, čtyři natěsno vedle sebe běžící lidi. K tomu si přidejte protiběžce, hustý provoz kol a vyjde vám, že jsme často běželi jako husy za sebou. Naprosto mě uchvátila neuvěřitelná ohleduplnost všech pohybujících se. Celá německá strana je oázou klidu a pohody, ale také husté sítě občerstvení, penziónů a všelijaké zástavby.

Byl jsem moc rád, že jsem poslechl svůj vnitřní hlas a vzal si pás s vodou. Pro Buldoka bylo velmi obtížné nalézt vhodné místo pro zastavení auta a podařilo se mu to až po 14ti kilometrech. Už zde jsem se cítil ne jako po 14ti ale jako po 50ti kilometrech. Doplnil jsem zásoby vody, popil z plechovky nealko a pojedl chléb se sýrem. Na plánované druhé zastávce v Pirně jsme se nějakým záhadným způsobem minuli. Miloš s Drakobijcem hledali mapu a zkoušeli navázat spojení s Buldokem a já jsem si dal dvacet na lavičce u řeky, kde po celý den hrála reprodukovaná vážná hudba. Prostě pohoda.
Poslední kapky vody mizely a zachránce výpravy Drakobijce vytáhl cizí bankovku. Přesněji bankovku cizí měny z vlastní kapsy. Kluci si dali wiener wurst a všichni pivo. Bohužel jak se později ukázalo, dost silné. Můj běh se podobal chůzi opilce a slunko pálící do čela si tekutinu rychle bralo zpět. Po několika dalších telefonátech, jsme se s Buldokem konečně setkali - po 28 kilometrech na startu OberElbe marathonu v Königsteinu. V tu chvíli jsem ho miloval.

Ostatně Buldok mi velmi vrostl do srdce. Jeho upřímnost je odzbrojující. Třeba jak nám s úsměvem sděloval, že když na nás čekal a my nikde, dal nám chladit vody do řeky. Projela loď, přišla vlna a vody byly pryč. Úžasná příhoda. Chtěl bych mu tady moc poděkovat. Ono bez pořádné mapy se těžko hledají kamarádi v neznámém prostředí. Staral se o nás jako o vlastní a je to člověk, který by se rozdal.

Česká část stezky podél Labe je proti německé více naturální. Příroda zde chytne za srdce právě svou neupraveností. Snad jen stánky trhovců na hřenské straně neladí se skalními masivy.

V Českých Žlebech ukončil svou pouť Drakobijce a naproti z Děčína přijel RomikV. Po večeři v restauraci Piccolo (nic moc, hospodu známkuji 3-) jel Roman na kole až k ZOO do Prahy. Více jak 24 hodin v sedle! V noci svítil klukům na cestu a zajišťoval spojení mezi doprovodným vozidlem, když Buldok netrefil trasu. Obdivuji jeho výkon, pro mě naprosto nepředstavitelný.

Začal padat chlad a nastal čas na noční oblečení. V Děčíně už jsem si vzal z auta i čelovku. Domníval jsem se, že Děčín je od Ústí nad Labem kousek. Není. Cyklostezka za Děčínem končí a dál jsme museli jít už po silnici. V jedné z vesnic se vypotácel jakýsi muž z místního hostince. Volal na mě: "Kam běžíš?". "Do Prahy", já na to. "Tak běž do prdele" odvětil. Posléze jsem se dozvěděl, že stejnou otázku položit Milošovi přede mnou; proto ta reakce.

Kluci se mi začali vzdalovat. Ve Velkém Březnu se před půlnocí přidal PetrK, který druhý den běžel závod Praha-Brandýs. Doprovodil nás do Ústí nad Labem. Cítil jsem, že si potřebuji odpočinout. Možná by mi stačilo třicet, čtyřicet minut, ale Miloš delší zastávku neplánoval. Převlékl jsem se do suchého a na kótě 91 km vlezl do auta k Buldokovi. I když jsem později uvažoval, že bych mohl běžet dál, zvítězilo pohodlí vyhřátého auta. Byl jsem prostě línej.

čtvrtek, dubna 24, 2008

SUPERNOHA: foto s modelkami



SUPERNOHA

Mé blízké okolí již dávno odhalilo mou úchylku. Přemýšlel jsem, kdy začala. Je tomu něco málo přes rok, kdy jsem dobíhal boty a zoufale sháněl nové za rozumnou cenu (začínající číslicí 2 a ne 4). Jakmile se taková koupě naskytla, koupil jsem rovnou dvoje. Zanedlouho na expu maratónu v Porýní další (protože byly ve slevě 30 %) a v srpnu další atd.

Zanedlouho počet mých párů pokořil už dvoumístnou hranici a zbytek rodiny si musel dávat své boty pod postel. Musel jsem přikročit k likvidaci těch prošlapaných. Naivně jsem se domníval, že několika týdenní pauza vrátí botám jejich ztracenou pružnost. Nevrátila. Pohřbívat je mi přišlo líto a proto putovaly do rukou potřebných. Některé jsem i vypral.

Značky, které obouvám, byly jen dvě (Asics Kayano a Mizuno Rider a Creation) do té doby, kdy se mi poštěstilo testovat Pumy (Complete Phasis). Přestože má recenze nevyzněla nejlépe, zejména pro jejich prodřené paty a znatelný ošlap po sto kilometrech, velmi jsem si na ně zvykl. Dokonce dnes tvrdím, že v nich spatřuji (pro mě) ideální botu pro závody a svižné běhy od 400 metrů po 50 kilometrů. Jsou lehké, s dobrým odrazem a přitom velmi slušně tlumí.

Posledním mým výhodným nákupem ve slevě, se na základě doporučení staly boty 3pruhy SUPERNOHA (adidas Supernova Cushion 6). První vyběhnutí mi signalizovalo, že se jedná o zcela odlišný typ boty při porovnání s těmi, které jsem dosud nazouval. Desetikilometrový výklus naznačil, že boty něco skrývají. První dojem byl: měkké, ale nižší než Asics, zato však výrazně lepší než Brooks Axiom (hleďme, další značka, na kterou jsem málem zapomněl – však jsem je také po 450 km jako nevyhovující odložil).

Co mi na SUPERNOZE přišlo tak zvláštní, jsem objevil dnes, při běhu z práce. Chybí jim výrazná torzní tuhost, kterou oplývají mé ostatní modely. Vzpomněl jsem si reklamní slogan výrobce – „bota, která se přizpůsobí vašemu běžeckému stylu“. Nejprve jsem se trochu bál, jak se bude chovat v terénu a v prudkém seběhu. Pravda, sbírá kdejaký kamínek, který se pak dlouho nechce pustit. Ale na pocit, že noha jaksi přirozeně kopíruje terén a seběh karlínským tunelem můžu dát naplno jsem si velmi rychle zvykl. Tuším, že právě pro tuto vlastnost se může stát mou tajnou favoritkou. Budu ji pečlivě sledovat a rád se o zkušenosti podělím.

neděle, dubna 20, 2008

Dobřichovice? Dobřichov!

Milé děti. Víte, co spojuje obě místa uvedená v nadpisu? Kromě spodobnělého názvu byste asi pátraly marně. Dobřichovice mají pěkné nádraží, leží u řeky a chrání je brdský hřeben. Výrazně menší Dobřichov leží mezi poli nedaleko Peček a k vlaku si musíte popoběhnout dva kilometry. Sami tedy vidíte, že podobnost názvů je spíše náhodná. A přeci úzké spojení existuje! Od soboty 19.4.2008 navždy svázal tato dvě místa běh.

Ptáte se, milé děti, jak k tomu došlo? Nápad uskutečnit spojení se zrodil v hlavách dvou nerozlučných přátel na sklonku loňského roku. V době, kdy prskavky ještě nestačily dohořet a špunty nevylétly z lahví. Tito dva přátelé na život i na běžecký krok tehdy právě dokončili své putování za historií Kolínska a míjeli kultovní hospodu v Dobřichově. Bezmyšlenkový stav narušil vyprávěním jeden z nich o svém bratru, žijícím v Dobřichovicích. V ten moment bylo rozhodnuto, kudy jejich šlépěje povedou příště. Díky nabitému kalendáři byl termín propojení obou míst stanoven na třetí dubnovou sobotu.

Věřte, milé děti, že počasí nebylo vskutku ideální. Zatímco v půl šesté ráno, kdy dvojice běžců u nádraží v Dobřichovicích upravovala svou výstroj, bylo sucho a relativně teplo, o 12 hodin později doprovázel běžce k Dobřichovu déšť a teplota o 5 stupňů nižší, než slibovala paní Honsová z televize.

Kamarádi se oproti původnímu plánu, který stanovil vydat se po asfaltu, dohodli, že poběží terénem, po cestách necestách, až do Černých Voděrad. Moudré to bylo rozhodnutí, milé děti. Přišli by jinak o spoustu nádherných přírodních scenérií.

Jejich cesta vedla od dobřichovického nádraží přímo vzhůru na brdský hřeben. Sice již po 100 metrech v šeru probouzejícího se dne ztratili navigační modrou turistickou značku, ale směr byl jasný. Do kopce. Jak nádherně se jim pročistily plíce vůněmi lesního porostu. V polovině stoupání trasér očekával, že značka se každou chvíli zprava objeví. Objevila, ale zleva. To už byl čas i odložit pár oděvů. Na hřebeni se napojili na žlutou značku a po trati brdské padesátky klesali k Řitce.

Nevíte někdo, milé děti, proč v obci malá prdýlka na naše kamarády troubilo v půl sedmé ráno auto? Ani oni to neví. Chovali se způsobně a jeden měl velmi dobře viditelné oranžové tričko. Malinko zde také tápali. Žluté značení nepatří v této oblasti k nejlepším. U památníku za Líšnicí („na tomto místě se nikdy žádná bitva o Líšnici neodehrála“) se se žlutou potvůrkou rozloučili nadobro. Trasér zavelel vydat se hledat značku nalevo, pak napravo a nakonec to vzdal. Běžci už už rezignovali, že do Davle doběhnou po silnici, ale u zastávky Bojov vzali zavděk zelenou. Ta je provedla úchvatným mladým borovicovým lesíkem, mezi domky až k Vltavě.

Nádherná trasa pokračovala i dále. Pohrdli přímou silnicí vedoucí do Jílového u Prahy a vydali se malebným údolím Záhořanského potoka. S přibývající vzdáleností od řeky ubývalo rekreačních příbytků a potok šuměl ve své neupravené podobě po pravici našich kamarádů. Něco vám prozradím, milé děti. Jeden z běžců miluje kopce. Proto nepokračovali až do Záhořan a pěkně zprudka se vydali po červené k Bohulibům. Věřte, že vrchař byl nadšen. Jak by také ne, na trase měřicí 85 kilometrů nastoupali dva výškové kilometry.

Trasér připravil pro svého věrného druha malé překvapení. V Jílovém u Prahy, kam už to od Bohulib měli asi tři kilometry, připravila paní Jitka fantastické občerstvení. Přestože sama neběhá, vystrojila našim kamarádům hostinu, kterou by mohl závidět i pražský maratón kočičích hlav. Velmi vhod přišel teplý čaj, chléb se sýrem, sušené brusinky, na rozloučenou kousek čokolády a doplnění všech vaků s vodou. „Paní Jitko, mnohokrát děkujeme, byla to od Vás pomoc k nezaplacení“, vzkazují naši kamarádi.

Z lesa vyběhli, za Jílovém do něj opět vběhli. Po modré značce se přibližovali k Těptínu. Tichou pokoru lesu rušily veselé historky. Třeba ta, jak „v tomhle rybníku jsme se koupali ožralí“. Jeden z běžců byl velmi, až nemile překvapen, jaký obraz mu Těptín a jeho okolí poskytl. Tam, kde před šesti lety byla louka, stojí dnes obludy. I hrobka barona Ringhoffera zpustla a její prohlídce brání řetěz na zrezavělé bráně.

Na naše kamarády čekalo zanedlouho malé dobrodružství. Z putování malebným Kamenickým polesím je vyrušilo zvíře. Hádejte milé děti jaké. Nebyl to ani pes, ani prasátko, ale kůň. Dostihová kobyla evidentně neměla ráda, když ji někdo předbíhal a nervózně začala házet zadkem a ukazovat svá okovaná kopyta. Stejně nervózně mlela pantem i její honákyně. Slova prosím a promiňte se zřejmě v jezdeckém sportu nenosí. Naši přátelé mávli nad příhodou rukou a když kůň laskavě uvolnil veřejnou cestu, pokračovali v dál.

Jeden z druhů projevil přání k odpočinku. Seběhli tedy k nádražní restauraci do Senohrab, opět za veselého vyprávění, kterak jednomu z nich kdysi nesedly špagety zde pozřené. To chudák ještě netušil, že historka se bude opakovat. Dal si totiž opět špagety s jakousi UHO omáčkou, na kterou jeho nemasitý organizmus nebyl připraven. Jen se smějte, milé děti, lidé jsou nepoučitelní.

Copak myslíte, že se přihodilo, když restauraci opouštěli? Pršelo, ba přímo lilo. Žlutý sáček pohupující se do té doby u boku jednoho z druhů byl otevřen a pláštěnka od pana Heyduška našla konečně své uplatnění. Sice v ní bylo poněkud horko v kopci k hvězdárně nad Onřejovem, ale příjemnější byl vlastní pot, než chladivá emulze z nebe. Do konce dne už ji nesundal, a to ani v hospodě v Dobřichově, kde ho přepadla zimnice.

V areálu hvězdárny dýchly na naše poutníky staré časy. Nebýt panelákové přístavby, připadali by si jako v době před sto lety. Hvězdárna sice neposkytuje služby zírání do hvězd široké veřejnosti, ale určitě se tam jeďte podívat, alespoň na to, jak citlivě je upravený celý areál.

Naši přátelé měli před sebou poslední dnešní lesní úsek. Voda pěšiny už trochu ulízala, ale klesání do Černých Voděrad přečkali bez smýknutí. Přestože vody z oblohy bylo dost, ve vacích se zásoby blížily nule. Restaurace Sokol se nezdála vhodným místem na zastávku, tou se stala pečlivě vedená hospoda v Nučicích. Dvakrát dva iontové nápoje zasyčely v hrdlech, vaky byly doplněny mattoniho vodou a na zbývajících 27 kilometrů se jim vybíhalo o poznání lépe.

Krásný asfalt, placatá kolínská krajina a trocha alkoholu z Plzně popohnaly jednoho z druhů vpřed. Zaplatil za to vysokou daň. Po pěti hodinách od Senohrab se začaly hlásit špagety, které ne a ne dojít v těle na správné místo. Jeho rychlost klesala do stavu chůze a jen díky jeho věrnému kamarádovi statečně zdolal posledních osm kilometrů. Dlouho potom nebyl schopen cokoliv pozřít a i proto se svých zásob, které vláčel celou cestu, ani nedotkl. Celou trasu tak urazilo pět müsli tyčinek, dva sojové suky a celý balík placatých Be-Be. Ty pak věnoval svému druhu k narozeninám.

Milé děti, na závěr bych vám chtěl poděkovat, že jste vydrželi číst vyprávění o dvou kamarádech až do konce. Chtěl bych také hodně poděkovat paní Jitce, Alešovi, který dopravil běžce na start a do cíle jim dovezl jejich svršky, paní Aleně za skvělou pozdní večeři a Ondřejovi za skvělý den. Dále Českým drahám, jejichž spoj číslo 9328 měl minutu zpoždění, a tak mi umožnily návrat domů. S plnou polní jsem cestu na nádraží absolvoval za 14 minut (obvykle to trvá 25 minut). Dále bych chtěl poděkovat strojvůdci spoje, který se nenechal vystrašit výkřiky průvodčí, že mu hoří podvozek a jel dál. Živel vítr oheň zkrotil.

středa, dubna 02, 2008

Běžecká fotografie roku (aktualizováno)

Nic netušící závodník s číslem 3549 běží zatím s úsměvem na tváři:

Zdánlivě nesmyslný breakový pohyb a zděšení ve tváři...
...vysvětluje hlava psa vlevo:
Á, psík má doprovod, no co, vždyť je tu přechod:

Z tváře úsměv zmizel (ne však u pána se psem)