pondělí, června 30, 2008

Kolem jezera VI.

Kilometry utěšeně narůstaly a konečně jsme se blížili k jezeru. Běželi jsme sice po cyklostezce, ale ta vedla souběžně pár metrů od frekventované silnice. Odhaduji, že až kolem 53.km se stezka odpojila a přivinula se vodě. Na občerstvení jsme zde zaznamenali velmi příjemný úkaz. Nejen k mému doprovodu se organizátoři začali chovat jako k závodníkům. Takový obrázek vstřícnosti pořadatelů, kdy nás brali jako jeden tým, trval až do konce. Bodejť by ne, absolvovat takovou štreku na kole musí být strašné. Raději jsem to běžel. S přiblížením k jezeru stoupl i provoz pěších a cyklistů, ale všichni byli velmi ohleduplní a navzájem jsme si nepřekáželi. Několikrát jsem se dal s okolo jedoucími do řeči. Něco o závodu věděli a vyzvídali, kolik nás toho ještě čeká, kde je start a tak. Bylo to velmi milé a i proto se mi běželo stále dobře. Další kontrolní stanoviště bylo v Keszthely. Časový limit byl mírný, na 69,5 km jsme měli být nejpozději za 10 hodin. Měl jsem více jak dvouhodinovou rezervu (7:16). Možná právě zde bylo to místo, kde jsem měl zařadit odpočinek a snažit se sníst něco víc než kousek ovoce a pár rozinek.
Těšil jsem se, že cyklostezka bude lemovat břeh jezera, jeho konejšivá hladina bude vyzývat k ochlazení a občasný závan vlhkých par svlaží mé tělo. Bohužel tomu tak nebylo. Voda zůstávala jen na dohled a od linky břehu nás oddělovalo buď neproniknutelné rákosí nebo pláže povětšinou pod uzavřením. Po pravici lemovaly stezku domky. Vítané ochlazení přišlo až se západem slunce.

neděle, června 29, 2008

Kolem jezera V.

Kousek za občerstvením je hydrant, ale mě v tu chvíli zajímal travnatý plácek vedle. Lehl jsem si abych se uvolnil a provedl pár protahovacích cviků, ale spoluběžci mě nenechali v klidu. Hned si mysleli, že jsem mimo. Moje „ok, ok“ je moc nepřesvědčilo. Z oddechu na zádech tak moc nebylo a pokračoval jsem dál. Ondřej, můj drahý doprovod na kole, si pro zahájení vybral nejtěžší část trasy. Polní cesta podél staré vinice a lesní úsek daly jeho hliníkovému oři dost zabrat. Naštěstí jej přečkali bez úhony oba.

Byl to jediný úsek mimo asfalt, nicméně jsme cestou (hlavně v noci) ještě narazili na části, které byly poškozeny od kořenů stromů. Sluníčko stále ukazovalo, jak moc má nás rádo. Již mi nestačilo pít každých 4-5 km, kde byly OS, a tak s velkou výhodou jsem přijímal od Ondřeje tekutiny zhruba každé dva kilometry. Před metou maratónu jsem začal cítit jistý diskomfort pravého kolene a preventivně natáhl ortézu. Nakonec jsem s ní doběhl až do cíle.

Tento běh mi konečně ukázal, odkud pramení mé občasné potíže s pravým kolenem, táhnoucí se od lednové Unhoště. Viníkem jsou jednoznačně nové vložky, které jsem si nechal udělat v prosinci v Casri. Ne, že by byly špatné, ale ty původní jsem měl speciálně vypodložené právě proto, aby eliminovaly mé křivé nohy. Takto tu křivost vyrovnávalo koleno, následně kyčel a na druhé noze dostalo zabrat lýtko. Tuto zářnou kombinaci jsem poznal až po pár hodinách po doběhu. Všechny bolístky při běhu totiž postupně samy mizely, respektive mozek, který rovněž ztrácel funkčnost, se soustředil jen na vidinu cílové pásky.

Na druhém kontrolním stanovišti (42,6 km) jsem byl za 4:23. Občerstvení bylo zde malinko lepší. K banánům se přidal skvělý meloun, ale pivo jsem opět musel lovit ze svých zásob. Neměl jsem však vůbec chuť jíst něco navíc a těch pár ořechů a rozinek ze stolku jsem do sebe vsoukal se sebezapřením. Cítil jsem se naprosto skvěle a byl jsem i spokojen s tím, že jsem začátek nepřepálil. Vůbec se mi nechtělo odpočívat. S odstupem času hledám ten moment, kde jsem udělal chybu. Myslím si, že byla v zanedbaném odpočinku, ale později, ne na maratónu. Ondřej odhadl, že příčinou vyhoření v druhém dni byl nedostatek mé konzumace.

sobota, června 28, 2008

Kolem jezera IV.

Vybíhám sice bez hodinek, ale rozhodně ne s lehkou hlavou. V posledních hodinách mi začalo pomalu docházet, jak nepředstavitelná vzdálenost mě čeká. Nesdílel jsem veselí a radostné očekávání Dana nebo Martina a nezapojil jsem se do přátelské česko-slovenské debaty na prvních kilometrech. Běžel jsem ponořen do sebe s vědomím, že každá maličkost zde hraje velkou roli, i těch pár slov navíc.

Rozbíhám se v zadních řadách jen dle svých pocitů. Svou rychlost reguluji i tak, že výhradně dýchám nosem. První kilometry nás odvádí z klidného městečka Tihany do vnitrozemí směrem na sever. Běžíme po silnici nejprve v chumlu a chování většiny řidičů dává tušit, že akce není pro ně neznámou. Většinou se i nadále setkávám spíše s povzbuzováním, než nějakou negativní reakcí. Zvláštností byl požadavek pořadatele, abychom běželi vpravo. Hlavním důvodem zřejmě bylo značení, které, pokud vedla trasa po silnici, bylo namalováno u pravého okraje.

Podle propozic, měla být na každé občerstvovací stanici k dispozici nejen voda, ale i ionťák a nějaké drobnosti k zakousnutí. Musím však konstatovat, že sortiment OS byl velmi slabý. Některé položky chyběly a ovocem byl většinou jen banán. Tato nedobrá situace panovala celou první polovinu závodu. Opanuje mnou podezření, že občerstvovačky nám vyžraly štafety před námi. Od 20.kilometru (a dále každých 20) mělo být pivo, ale nám se naskytl jen obraz poházených plechovek u trati.

Honza Ondruš běžel závod sám, bez doprovodu. Když jsem na pátém kilometru slyšel jeho úpěnlivé volání: „Izo, izo!“ a odpovědí mu bylo: „There is no izo at this refreshment point“, odtušil jsem, že hlavně běžci bez doprovodu to budou mít dost těžké. Zvláště poté, co ionťák nebyl ani na 10.kilometru.

Možná to byla jedna z osudových „maličkostí“ pro ty, kteří nestihli dorazit v limitu do cíle. Od pátého do dvacátého kilometru se běží po silnici dost zvlněnou krajinou a výjimkou nebyly ani kopce, které jsem pro úsporu energie raději šel. Můj doprovod se s lahví ioňtáku a plechovkou českého piva připojil na prvním kontrolním stanovišti, na dvacátém kilometru.

pátek, června 27, 2008

Kolem jezera III.

Registrace probíhala od 16ti hodin. Na louce, asi 50 metrů od startu, postavili organizátoři velký bílý stan. Pod něj se vešla nejen registrace a malé expo, ale i pasta party, pódium pro hudbu a stoly s židlemi pro posezení závodníků. Samotná registrace probíhala ve velmi přátelské atmosféře. Žádné problémy s čísly a platbami, krásné památní triko o velikosti dle výběru a malé občerstvení na stolku. Ostatně všichni pořadatelé a dobrovolníci byli velmi vstřícní a ochotní. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na srovnání se Spartathlonem. Laskavý maďarský přístup nejen k závodníkům, ale i k jejich doprovodu ve srovnání s řeckým přístupem jednoznačně kraloval.

Před sedmou večerní jsme se do stanu ještě vrátili na pasta party a poslechnout si pár technických informací k závodu. Osmiminutový proslov v maďarštině byl přeložen asi do dvou anglických vět. Přesto, jak se druhý den před startem ukázalo, jsem v něm přeslechl jednu z nejdůležitějších informací. Po společné večeři jsme se každý odebrali svou cestou.


V sobotu ráno startovaly nejdříve ženy společně se štafetami. Štafety o 2-4 běžcích běželi okolo jezera ve dvou dnech. Poté, co jsme popřáli našim závodnicím mnoho štěstí, odebrali jsme se ještě do penziónu. Zde mě žena upozornila, že obě naše krajanky měly ještě cosi modrého připnutého na čísle. To já jsem neměl.



Když jsme se před dvanáctou vrátili na start a odpozoroval jsem, že to cosi modrého má každý, ujistil mě Honza Ondruš, že jsem bez druhého čipu. Ten na botu byl u čísla a ten druhý, na prst, se prý vydával vedle u stolku. Všechny stolky byly již samozřejmě prázdné. Naštěstí laskaví pořadatelé dvěma zapomnětlivcům čip uschovali u startovní brány. Takže pět minut před startem už jsem jej měl navlečen na prstě. Stihli jsme s ostatními učinit ještě pár přátelských pozdravů a přesně ve dvanáct hodin 21.6.2008 jsme za zvuku trumpetky odstartovali.

čtvrtek, června 26, 2008

Vzkaz

Úryvek z Knihy MIRDAD Mikhaila Naimy:

„Velká nostalgie je jako mlha. Vychází ze srdce, ale skryje ho stejně jako mlha, která vystupuje z lesa nebo oceánu a zakrývá pak les i oceán.

Ten muž je stižen velkou nostalgií a nemá žádnou obruč, s níž by mohl hrát. Uprostřed světa, tak zabraného do času a jeho her stojí sám bez zaměstnání a bez potřeby spěchu. V divadle lidskosti plném kostýmů a řečí má pocit, že je nahý, nepatřičný a divný. Nedokáže se smát s těmi, již se radují, ani plakat s těmi, kteří pláčou. Lidé jedí a pijí a chutná jim, ale jemu jídlo v ústech zhořklo a žádný nápoj nedokáže uhasit jeho žízeň.

Člověk, kterého postihne velká nostalgie je jako náměsíčný, jenž bloumá naplno probuzeným světem. Vede ho sen, který ostatní nevidí ani necítí, a proto krčí rameny a smějí se mu za zády.“

středa, června 25, 2008

Kolem jezera II.

Týden před oběhem jezera jsem běžel „Rozkvetlou kaštanku“. Spojil jsem příjemné s ještě příjemnějším a vyzvedl si nový klubový dres. V úterý jsem jej vyzkoušel, vypral a v pátek zapomněl na šňůře. Reprezentovat mateřský klub jsem tak musel v triku z loňského maratónu v Porýní. Mnozí spoluběžci a pořadatelé mě tak považovali za Němce a kladli mi otázky výhradně v němčině. Na jedné z občerstovaček se však jedna z dam otázala odkud jsem a pak už hovořila jen polsky.

Do Tihany, místa startu a cíle a bezesporu nejhezčího místa u Balatonu, jsme dorazili ve čtvrtek po deváté večerní. Po ubytování jsme zamířili do jedné z místních hospod. S usednutím na nás okamžitě zaútočili komáři. „To nás čekají horké chvilky, až budeme za dva dny za soumraku kroužit u tohohle velkého rybníku.“, napadlo mě. Skutečnost však nebyla tak dramatická. Myslím, že ani Ondřej, hrdinný můj doprovod na kole, si na bodnutí létajících upírků nestěžoval. Sice nám u snídaně vyprávěl o krvavých stopách na klimatizaci v pokoji, ale to bylo až v pondělí po doběhu.

Možná to bylo teprve v pátek dopoledne, kdy mi začínalo docházet, co mě čeká. Vydali jsme se na prohlídku městečka a od kostela se nám odkryl sic úchvatný, ale mou čelist rozevírající, pohled na jezero. Za dopolední mlhy byl protější břeh sotva znatelný. Tehdy jsem si uvědomil, že to není jako 12ti, 24ti hodinovka, kde člověk běží dokud chce a kolik může a do cíle se stejně dostane. Tady se to prostě MUSÍ oběhnout. Celé.

úterý, června 24, 2008

Kolem jezera I.

Opravdu nevím, odkud své vyprávění začít. To proto, že dva dny po, stále nenacházím ten správný pocit uspokojení z vydařeného běhu. Ten totiž trval jen 150 kilometrů, do nedělní šesté hodiny ranní. Nekonečné chvíle, které následovaly, byly jen o dvou myšlenkách: „Přeci to nevzdám, to nemůžu mému skvělému doprovodu udělat“ a „tu medaili prostě chci“. Devět a půl hodiny pohybu a polehávání na slunci s účtem 62 kilometry zcela zastínilo ten okamžik, kdy jsem protnul cílovou pásku.

Můžete namítnout, že pohled do výsledkové listiny nesvědčí o nevydařeném závodě, ale já to vnímám jinak. Raději doběhnu poslední a budu bavit sebe i diváky, než toužebně vyhlížet další kilometrovník. Pevně věřím, že čas zahladí stopy a mě zůstanou jen vzpomínky na úchvatnou krajinu okolo Balatonu. Na nezapomenutelný přelom noci a dne, kdy se zvuky nočních zvířat začaly mísit s těmi ranními, kdy vlevo nad jezerem bylo světlo a vpravo nad lesem tma. Tehdy jsem si řekl, ať mě čeká dále cokoliv, tohle za to stojí.