středa, července 09, 2008

Sbohem, řeko

Zprvu mě napadlo: škoda, že nemám sebou foťák. Ba ne, ani sebejemnější optika by nedokázala zachytit tento jedinečný okamžik. Řeka se se mnou loučila v plné své kráse. Letně modrou oblohu vybarvil nad Babou temný mrak zadržující vláhu. Nebyl velký, nadanému malíři by stačilo sotva pár tahů. Sluníčko proto nerušeně posílalo svou sílu stohlavému hejnu racků, velebících si na naplavenině uprostřed toku. Vítr jemně laskal hladinu, která házela odlesky do všech stran. Stromy, v plné své síle, tvořily přirozenou kulisu této úchvatné scenérie.

Kdo si všiml toho, co já? Pár cyklistů spěchajících k útulku? Milenci stoupající od přívozu? Rybář v tiché meditaci? Těžko říct. Pro mě všechno mělo svůj význam. Čistá obloha mi říkala, kam vede má cesta. Tmavý mrak hrozil, že spustí, ale já jsem přeci nepromokavý, že. Vítr přinášel čerstvý vzduch a hladil mě po těle. Stromy tiše a moudře sledovaly mé kroky. Vše bylo v dokonalé symbióze, tak jak to má být.

„Budu zde plynout do konce svých časů, stejně jako Ty budeš běhat, dokud Tvé tělo dovolí“, pravila řeka. „Vždyť se neloučíme navždy. Budeme si jen vzácnější a lépe tak vstřebáme vzájemnou krásu. Budeme každý růst jinde, ale přitom spolu. Nezapomeň, voda je všudypřítomná. V Tobě je kus řeky a ve mě část člověka.“, odpovídala na můj němý pohled.

Sbohem, řeko, netruchlím, vzpomínat budu rád.

neděle, července 06, 2008

Kolem jezera IX. - konečně v cíli

Přestože zbývající část měřila 50 kilometrů, ve vzpomínkách zůstaly jen slabé útržky. Zůstanu proto v tomto závěrečném díle vyprávění jen u vjemů, tak jak si je ještě pamatuji.

Kilometry byly delší než předchozí den.
Sluníčko hladilo tak, až jsem se z toho občas zakymácel.
Voda k pití byla stejně teplá jako já.
Mozek odpojoval nepotřebné části těla. Necítil jsem vůbec nic. Žádná bolest, žádná euforie, prostě nic.
Neběžet byl pud sebezáchovy, chůze však byla horší než běh.
Na povzbuzování běžců ze štafet jsem nedokázal ani odpovědět.
Nechápal jsem, proč chodci v mém směru mají ručníky a míče.
Ti lidé za plotem u bazénu se na mě usmívali. Já na ně ne.
Stezka vedla stále do kopce. (Tento optický klam mi není dodnes jasný)

Po doběhu jsem nebyl ničeho schopen. Nějakým zázrakem jsem se vysprchoval a s úžehem tiše úpěl ve vyhřátém pokoji. Nemohl jsem jíst, stát, sedět, ležet, spát. Jíst jsem nemohl ještě celé dva dny. Po osmikilometrovém výklusu jsem se cítil jak na 108. kilometru. Slovo ultra bylo tabu.

Po 14ti dnech mi otrnulo. Jsem šťastný, že jsem závod nevzdal a do cíle se dostal. Několik lidí mi položilo otázku: „Poběžíš to znovu?“. Jasně, a moc rád. Stálo to za to!

čtvrtek, července 03, 2008

Kolem jezera VIII.

Velmi vítanou službou zajištěnou pořadateli byly policejní hlídky, které nám zajišťovaly plynulý přeběh frekventovaných silnic.

S blížícím se svítáním mi začaly ubývat síly. Nemít Ondřeje v zádech, asi bych už šel pěšky. Naprosto otevřeně přiznávám, že bez skvělého doprovodu manželky, Ondřeje a jeho dcery bych Balaton neoběhl. Nejen díky tomu, že jsem mohl pít i mezi občerstvovacími stanicemi, ale hodně mi pomohla i jejich pouhá přítomnost. Udělali, co mi na očích a těle viděli a mé myšlenky v nejtěžších chvílích patřily právě jim.

S rozedněním se dostavila i pravidelná fyziologická potřeba. Organizátoři toalety nezajišťovali a poradit si tak musel každý po svém. Pokud nechtěl být člověk dobytkem, nebylo to vůbec jednoduché. Nalevo domky, napravo pláž. Tento obrázek trval třeba i několik kilometrů. Já jsem měl štěstí v opuštěné zahradě s polorozpadlým stavením, snad jediným, které jsem na jižní straně jezera viděl.

Kolem šesté ranní jsem zazmatkoval a honil Ondřeje po všech okolních cestách aby našel ztracenou značku. Ta samozřejmě byla o kus dál na cestě, po které jsem běžel. Vyčítám si, že jsem byl nespravedlivý a kladl mu zmizelou značku za vinu. Neomlouvá mě, že jsem byl v tu chvíli už dost mimo, je mi to moc líto. Ondřejova síla se projevila v okamžiku, kdy se vrátil a nadšeně mi sděloval, že potkal jediného člověka. Uměl prý bezvadně rusky a báječně si popovídali; směr prý máme správný.

Po osmnácti hodinách jsme minuli značku stopadesátého kilometru. Byl jsem na konci svých sil. Dnes si plně uvědomuji, jakou jsem udělal chybu. Takovéto akci měla předcházet zkušenost z 24 hodinovky. Můj nejdelší běh v tréninku (123 km) přesně odpovídal vzdálenosti 150ti kilometrů, na kterou jsem měl natrénováno. To, co se odehrávalo dál, bylo jej o touze se jménem cíl.

Rozhodl jsem se, že se posunu ke kontrole na 163. kilometru a tam si odpočinu déle. Těch 13 kilometrů mi trvalo dvě hodiny. Na stanovišti jsem strávil třičtvrtě hodiny a z leže jen pozoroval jak mě postupně dobíhají soupeři. Nezištně se mě ujal doprovod finských běžců a provedl mi akupresurní masáž. Jeho závěr byl jediný – únava z přehřátí. Mé nohy ohodnotil slovem „good“ a popřál mi „luck“. Zdravotník ohlášený pořadateli zde nebyl.

úterý, července 01, 2008

Kolem jezera VII.

Na 91.kilometru přestalo slunce definitivně pro první závodní den osvětlovat tento kout Země. Lépe vybavenou občerstvovací stanici (schnitzel s rýží, arašídy) jsem využil asi k desetiminutové pauze a nasazení čelovky. Sice byla většina trasy na jižní straně jezera osvětlená, ale našla se místa, kde bychom byli bez světla ztraceni. Několikakilometrové přímé úseky mezi domky s pouličním osvětlením střídaly cesty vzdalující se jezeru. Problémem byl nejen horší povrch absolvovaný potmě, ale i slabě viditelné značení. Párkrát jsme se museli vracet, ale naštěstí to nebylo nikdy více než sto metrů.

Okolí jezera bylo stálé živé, když jsme se po půl jedné ranní dostali na další kontrolní bod na 111. kilometru. Bylo to zároveň stanoviště, kde štafety a dvoudenní běžci ukončili svou první část běhu. Na tomto místě se musím zmínit o našich ženách. Kde jsme míjeli Pavlínu, nevím. Martin, který v tu dobu běžel asi půlhodinu za mnou mi později říkal, že ji viděl někde u plotu - zradil ji žaludek. Martina, kterou jsme míjeli tuším kolem stovky, vypadala spokojeně, právě si převazovala botu. A i když nemá uveden celkový čas, bojovala do poslední chvíle. Devatenáct kilometrů před cílem, na posledním měřeném stanovišti, měla do limitu ještě 2,5 hodiny. Za to, jak se porvala s tratí, zaslouží obdiv a uznání.

Do druhé části závodu jsem vybíhal sic unaven, ale pohyb vpřed se stále dal ještě nazvat během. Kouzelná noc nám přichystala mnohé milé chvíle. Jednu z nich popisuje můj doprovod Ondřej takto: „Na rakouské závodnici byly patrny známky únavy. Tu se ze tmy vynořil rytíř a dámě nabídl pivo. Její oči se rozzářily a její zhrublý hlas opět doznal ženské krásy. Ja, ja, es tut mir sicher gut. Rytířův zbrojnoš na hliníkovém oři přispěchal blíž a z mošny vylovil božský mok. Poté zanechali dámu s plechovkou svému osudu a razili dál.“

Úchvatný koncert nám přichystala noční zvířátka. Všemožné zvuky se ozývaly jak od jezera, tak ze zahrad domků napravo. Nic víc, než šplouchnutí, kuňk a ojedinělý hmyz, který zapomněl jít spát, v tu chvíli neexistovalo. Byly to jedny z nejhezčích okamžiků běhu. Tam, kde noční klid přehlušil noční klub, nesetkali jsme se s problémy. Spíše mezi opilci zavládlo nechápavé ticho. Jsme asi opravdu z jiného světa.