sobota, listopadu 20, 2010

Jak si oblíbit listopad

Stezka vinoucí se mezi stromy, zapadaná listím, se po trvalých deštích proměnila v oraniště. Žádný krok není jistý. Po dopadu ujíždí bota nepředvídatelným směrem. Jen tak tak, že náhodný pohyb nenásleduje celé tělo. Původní komfort chodidla obaleného hřejivou tkaninou se rychle mění v malý, studený bazén. Takový běh, dáli se ještě během nazvat, na radosti nepřidá. Z úst běžce tak snadno vyletí slovo nepatřící do slovníku gentlemanů.

Tak to bylo loni. A letos?

Po loňských zkušenostech se záplavou bílé plísně roztahující se od zápraží až k nejzazšímu koutu lesa, s tou hmotou, která chladila nohy po dvou kilometrech pod únosnou mez, jsem se rozhodl vyzkoušet dosud nevyzkoušené. Abych bílé překážce čelil s otevřeným hledím rytíře vyrážejícího na zteč, pořídil jsem poprvé ve své běžecké historii krosovou obuv. A protože šťastná hvězda mi svítí na cestu celý život, obdržel jsem výhodně zřejmě to nejlepší (pro mě). Ten zázrak se jmenuje Mizuno Cabracan.

Bota je sice těžší, než jsem čekal, ale váhu plně vyváží vlastnosti. Nevydržel jsem čekat na sníh. Aktuální běžecké podmínky na stezkách křižující Vidrholec volaly po testu krosové boty.

Stezka vinoucí se mezi stromy, zapadaná listím, se po trvalých deštích proměnila v oraniště. Kam bota dopadne, tam zůstane. Díky tvrdým špuntům se lze i z bláta dobře odrazit. Voda a bahno stékají po svršku boty. Chodidla obalené do skvělých ponožek Moira EKS zůstávají suché do posledního kroku. Takový běh, se stává radosti samou. Bez váhání se běžec vynoří z lesa a další kilometry si užívá na otevřeném poli. Žádné nabalování hlíny. Z úst běžce tak snadno vyletí slovo NÁDHERA. Tenhle listopad mám rád.

sobota, listopadu 06, 2010

Úvalské vrchy

Jistě znáte ten pocit, kdy zavítáte do dosud nenavštívených míst a ta vás okouzlí. Pro místní usedlíky jsou taková místa natolik vžitá, že ani nevnímají jejich Genius loci. Zapůsobí však na vaši duši tak, až vyvolá nutnání rozběhnout se plnou rychlostí.

Dnes nastaly ideální podmínky pro takové toulání. Regenerační běh, bez plánu na kilometry a čas, téměř jarní počasí s jasnou oblohou. Odpočinkový běh na setřesení únavy. Stejně jako nutkání si výsknout radostí se mou hlavou nese i nutkání se dělit. O ta místa v české přenádherné krajině, o pocity z toho, co je kolem.



Na hranici Polabské nížiny je o kopce nouze. Skromnou možnost tréninku v nakloněné rovině poskytuje Vidrholec v části Pekařova okruhu. Zdaleka však nedosahuje kvalit Šáreckého údolí, ba ani Stromovky či Letné. Doslechl jsem se o vrchu v Úvalech, který by mohl mít vhodné parametry pro trénink běhu do vrchu. Stačil pohled do mapy a výlet mohl začít.

Uznávám, výlet je silné slovo. Do Úval to přes les nemám více jak pět kilometrů. Únava z ultra krosu se pozvolna rozpouští ve spadaném listí. Stačil rozumný odpočinek a tělo zas vesele skáče přes kořeny.

Cesta k vrchu v Úvalech je jednoduchá. Od lesa podél železniční tratě a ještě před nádražím odbočit pod koleje ke koupališti. Pár desítek metrů běhu z kopce a vpravo se již leskne hladina rybníka.

Na jeho hrázi umocňuje dojem klidu a běhumilného místa starý mlýn.

Srdce vytrvalce zajásá při pohledu na stezku vinoucí se kamsi vzhůru.

Jsem u cíle. Vrch zatím odkládám jako vzácnou lahůdku. Nejprve jej hezky zprava oběhnu.

Cesta zahýbá mezi domy, ale mé oko potěší pěšina mizící v křoví. Ta mě zavede na kýžený vrch, dnes ráj draků.

Nebyl to takový lomcovák, jako minulý týden, ale na kvalitní trénink bude stačit. Už se těším, až se sem vrátím.

pátek, listopadu 05, 2010

Šutr54

Michael, přítel ze sportovního webu Dailymile, uspořádal v pražské Šárce neobyčejnou akci. Jeho původní myšlenku, že půjde o komorní, dvou až tří mužný běh, rozptýlilo 13 odvážlivců podupávajících v chladu posledního sobotního říjnového rána nad hanspaulskou psí loukou. Odvážlivců proto, neboť málokterý z nich tušil, co jej čeká. Sám jsem se velmi mýlil, když jsem si myslel, že trasa povede více-méně po běžecké stezce, kterou jsem vytyčil v knize Běháme po Praze a okolí. Okruh v knize má stejnou kilometráž a i přes několik prudkých stoupání je k běžcům z rovin přívětivý. Trasa, kterou připravil Michael, byl kros nejtvrdšího kalibru. Naplno se ukázala má slabina nesených přebytečných kilogramů.

První metry vedly prudkým klesáním do Šáreckého údolí. Poslední zbytky ambic na slušný čas vzaly za své. Kopce se mi sice neprotiví, ale z prudkých seběhů mám oprávněný respekt. Raději jsem vytáhl foťák a snažil se zachytit neopakovatelnou atmosféru podzimního rána.

Údolím se běželo jen pár set metrů (jedno z mála míst s asfaltem) a trasa zamířila vlevo do kopce. Ten se v prvním kole dal ještě místy běžet. Vyběhli jsme na vrchol nedaleko startu a chvilku si odpočinuli během po vrstevnici. Další prudké klesání bylo ještě náročnější než to první. Zde jsem se pochválil za nápad obout krosové boty. Původně jsem v mých vůbec prvních krosovkách (Mizuno Cabracan) chtěl oběhnout jen jedno kolo, ale nakonec jsem v nich rád zdolal všechny tři okruhy. Klesání plné listí ukrývající šutry jakoby dalo název této vydařené akci.

Další stoupání, která zavedla běžce k nejzazšímu bodu okruhu, hřbitovu v Nebušicích, nebyla tak dlouhá a prudká a trasa byla v tomto úseku dobře běžitelná.
V polovině okruhu byl připraven stolek s občerstvením. Sice ve třetím kole už toho k pití moc nezbylo, ale i tak díky za to. Druhá polovina začínala příjemným rychlým úsekem na rozhraní pole táhnoucímu se k Horoměřicům a porostu Šáreckého údolí. Následoval nejbrutánější seběh korytem kamenů všech velikostí.

Na několika místech se bez pozorného sledování zelených šipek a fáborků dalo snadno sejít z trasy. Při pozdějším studiu mapy jsem zjistil, že jednu z ostrých změn směru jsem přehlédl a neúmyslně si tak závod v každém ze tří kol zkrátil. Tím místem byl právě úsek od silnice vedoucí do Horoměřic ke klesání kamenitou roklí. Po dohodě s organizátorem a hlavním rozhodčím v jedné osobě, mi bude po právu následně udělena časová penalizace 30 minut.

Po dosažení dna údolí následoval prudký výběh na hanspaulskou stranu a příjemný úsek ke zřícenině Baba. S tím, jak mi ubývaly síly, klesala i má rychlost a schopnost některé úseky běžet. V posledním kole jsem již Babu neobíhal ale obcházel. Pár set metrů po asfaltu mezi domky bylo předzvěstí posledních dvou výživných stoupání (a samozřejmě i klesání).

Musím se přiznat, že nic tak těžkého jsem nikdy neběžel. Těžkého a přitom krásného. Týden "po" stále cítím stehna a uběhnout 10 km po rovině je na hranici mých současných možností. Možná se v těle nakumulovala únava v kombinace 24h – maratón – desítka – x – maratón – x – maratón – ultrakros 54 km. Ale copak bych mohl něco z toho vynechat, když to bylo tak krásné?

web závodu
Fotky z okruhu:
poslední stoupání k cíli
u čtyřech jedniček
toto se také běželo - dolů
Štefan po občerstvení
lán
a další stoupání
Petr ve skluzu
i tudy se běželo
poslední pokyny

neděle, října 24, 2010

Nejrychlejší není nejlepší

Běžel jsem jako debil. Tolik lze ve zkratce sdělit k Pražskému maratonu ve Stromovce. Po více jak roce jsem běžel s nějakým cílem. Ten byl stlačit čas pod 3:40. Všechny mé čtyři letošní maratóny se totiž zcela neplánovaně vešly do rozmezí jediné minuty. Prvním byl Mercury Indoor v Českých Budějovicích 3:41:47, následoval PIM 3:42:22, Kladno 3:41:46 a Benešovský 3:42:12. Kéž bych se raději vybodl na honění za časem a strávil pěkný podzimní den v barevné Stromovce a rozšířil řadu hezky naskládaných časů.

První pětka sice odpovídala tempu, které následovalo dále, ale s odstupem cítím, že byla zbytečně rychlá. Spoluběžce, které jsem nechal v Benešově před sebou, běželi najednou okolo mě nebo za mnou. Přesto jsem si na 5.km řekl, že to zkusím... Podle toho, co hlásil Ivo, bylo dalších 22 km v tempu lehce pod 5/km. Pak mě vypnuli. A to se mi vůbec nelíbilo. Pryč bylo nadšení z pohybu, zmizela radost z míst, kde jsem natrénoval na svůj nejlepší běžecký rok 2007. Místo závěrečného zrychlení přišlo vadnutí.

V běžecké nepohodě se cíl nechtěl přiblížil. A když jsem se do něj konečně dostal, byl jsem zklamán. Ze sebe. Že zkouším něco 23x ověřené, že se nedělá. Pak ani letošní nejrychlejší čas 3:36:53 mého 24. maratónu nepřinesl pocity euforie, ale deprese. Že jsem běžel jako debil.

Jednu radost si však ze Stromovky odnáším:

sobota, října 09, 2010

Jizerní kotlina

Prvních pár set metrů po výstřelu je jasné, že dnes nemá cenu se snažit. Vedu skupinu běžců uzavírající startovní pole. Po nutné zastávce, za mnou snad už ani nikdo není. Skvělou formu jsem si užil při včerejším "prerace run" a dnes je čas na kochání. Maratónská linka vede po silnici kopírující tok Jizery.

Ach, řeka. Jak rád se zas s ní setkávám. Tato, ve zdánlivé lenosti ukrývá nespoutanou sílu. Nehybná průzračná hladina kolebá první spadané listí. V zákrutě zrychlí, ohlazené kameny zčeří její tok. Malý jez je důkazem, že voda je slyšet. Známky jejího jarního běsnění jsou patrné na podemleté silnici. Idylku dotváří obraz se dvěmi kozami, černou a bílou. Opočívají na louce, s výrazem překvapení pozorují pobíhající lidi.

Mám pár postřehů, které činí trať ne zcela ideální. Vlastně je jen jeden znepříjemňující fakt, který provází běžce po celé délce tratě. Běží se v plném provozu. Půlmaratónci se s přítomností aut na méně frekventované cestě vypořádají ještě solidně, ale maratónci běží téměř polovinu závodu po hlavní silnici Vrchlabí - Harrachov. Běh po ideální stopě je téměř životu nebezpečný.

Skvělá organizace Benešovského maratónu Pojizeřím však přebije tyto nářky. Bezproblémové parkování, odvoz z nádraží v Semilech na start a po závodě zpět, ohromný stan pro posezení, teplé jídlo po závodě a hlavně skvělé občerstvení na trati, které nedělí více jak 5 kilometrů, to jsou hlavní argumenty, proč nazvat tuto akci "DOBRÝ MARATÓN".

pondělí, září 27, 2010

Dech podzimu

Ostrý poryv větru na zápraží mě zahání zpět. Tričko není dnes ta správná volba na pohyb venku. Přidávám slabou bundu a rukavice. I něco příjemného k poslechu se dnes hodí. V tónech "Riders on the storm" vymetám první louži. Zvuk hřmění a lijavce ladí s počasím.

Lesa se dnes jen zlehka dotknu. Vytrvalý déšť učinil mé oblíbené stezky neschůdnými. Přesto znám pár cest pod stromy, kde se voda nezdržuje. Už jsem při běhání spolkl několik much a mnoho jich doloval z očí. Ale aby mi přímo do huby vletěl list, tak to se mi stalo poprvé. Aleš Brichta alias "Pán Bouře" do toho rozvírá svůj černý plášť a já podvědomě zrychluji.

Mokrá trasa vede dále zástavbou rodinných domků. Pokukuji, co se kde změnilo. V ohromení vždy zírám na stavby, které jsou s okolní zástavbou v totální disharmonii. "We are living in Amerika" přizvukují Rammstein a já spěchám mezi pole. V otevřeném prostoru se mi běží lépe a první dech podzimu mě učí mít rád každé počasí.

Něco mě pokaždé táhne ven, do prostoru, do přítmí lesa, k tomu co prostě "JE".

neděle, září 26, 2010

Mizerný čas, přesto radost

Ten závod jsem neměl rád. Byla to má první závodní, utrápená desítka. Něco se ale změnilo, hodně změnilo. Jak mi dnes při společném rozklusu řekl Pavel: "Ta pravá radost, to uspokojení z běhu, víc než na výsledném času závisí na tom, co máš v hlavě." Na to nezbývá než opětovat: "Nejlepší je tam nemít nic." Potom i pohled na časomíru před cílovou čarou pobaví, než aby naštval.

Protože jsme s Radkou téměř domorodci, vyzvedávám čísla před osmou ranní, kdy je škola kromě pořadatelů ještě prázdná. V klidu doma doladíme jejich správné umístění. Na start to máme 4,5 km, ideální míra na fajnový rozklus. I přes vodu a vítr se mi do Běchovic běží skvěle. Radka si v autobusové zastávce stačí akorát odložit pláštěnku a přezout, a běží rovnou na start. Já mířím do školy převléci suché triko. Dvacet minut před startem odevzdávám batoh do dodávky a až do výstřelu pobíhám po okolí. Není prostě vhodná teplota na postávání a klábosení.

Startovní výstřel mě překvapí na samotném chvostu davu. Ne že bych se chtěl cpát dopředu, ale tato pozice není moc výhodná. Pár vteřin husího pochodu a kilometr kličkování alespoň napomohly k tomu, že jsem nevyrazil vpřed jak kanec z bukvic. Běžím si tak, jak je mi příjemné. Možná z opatrnosti, možná díky chladu, ale nejspíš kvůli příjemným pocitům z běhu se nesnažím dostat ze sebe maximum. Baví mě běžet po silnici bez aut, kde se ve všední den pomalu nedá přejít. Baví mě si vybrat někoho před sebou a snažit se ho doběhnout. Baví mě prohodit pár slov s okoloběžícími.

Za šestým kilometrem doháním Mirka alias Jaromíra H. Říkám si, jak ohromně se zlepšil. Nebo je to snad jinak? Z kopce mi utíká neuvěřitelnou rychlostí. Paradoxně mě tohle honění nakopne a kopec na Jarov se mi daří zdolat se ctí a skalpy několika soupeřů. Jasně, i o dvacet let starších :D

Poslední kilometr letos není o trápení, ale o parádním finiši s dostatkem sil. Jen pohled na časomíru mě zprvu překvapí a pak rozesměje. Vždyť já si tu desítku ve středu v lese střihnul skoro o minutu rychleji. Neumím úplně přesně popsat proč, ale ode dneška mám ten závod rád. I s těmi mizernými 47:32.

úterý, září 21, 2010

Na druhý pokus IV.

Tmu nemám rád. Biologické hodiny těla vytikávají do rytmu kroků naléhavé "le-hni-si le-hni-si le-hni-si ". Těžko tomu neslyšnému zvuku oddolávám a mé přestávky jsou tak stále častější a delší. Půl hodiny kolem desáté, 50 minut o půlnoci a nejdelší přestávku mám mezi 3:30 a 4:45. Dnes, kdy mám k dispozici časy jednotlivých kol, žasnu nad tím, kolik času jsem vlastně strávil ve stanu. Celkem 3,5 hodiny. Na druhou stranu na jednoduchou otázku: "Mohlo to být lepší?" mám jednoduchou odpověď: "Nemohlo, v ten daný moment jsem běžel, jak nejlépe jsem uměl." Tím si pro sebe zcela eliminuji otázky typu "kdyby...", a i po více jak týdnu mě zaplavuje pocit radosti z podařeného běhu.

Před pátou ranní vybíhám zpět na trať. Pardon, o běhu první kilometr nemůže být řeč. Simulací pohybu pažemi pomáhám tělu k rozpohybování ztuhlých svalů. Jsem však odpočat, a energii mi znásobí pohled na dosud mě utajenou obrazovku s pořadím prvních pěti běžců. I po proflákané noci tam zahlédnu své jméno. "To snad ani není možné", říkám si. To, co se mi honilo hlavou od prvních kol, dostalo náhle reálný rozměr. Přijel jsem si sem pro medaili. Další kolo se ženu rychleji než bych chtěl, abych už byl u obrazovky a zjistil, jak na tom skutečně jsem. Žasnu. Jsem třetí, druhý je ve stejném kole. Na prvního ztrácím 34 km a před čtvrtým mám náskok necelých 8 km. Tak tohle nepustím.

Ovanul mě závodní duch. Za hodinu jsem doběhl běžce s číslem 78. Byl to můj soupeř o druhé místo. Zeptal se mě, kolik mám. Když jsem mu odpověděl, že jako on, 114, nic neřekl a utekl mi. "Jen počkej, ono Ti dojde." Stačila dvě kola a podařilo se mi jej předběhnout. Na obrazovce jsem se posunul na druhé místo. K časomíře se vrátil vyspalý moderátor a začal mě při každém proběhnutí časomírou povzbuzovat. Běželo se mi nádherně.

Polehávání ve stanu bylo konec a mé zastávky se omezovaly jen na posilnění, automasáž a protažení. Až do konce závodu nebyla žádná delší než 7 minut. Zbývaly čtyři hodiny do konce, když jsem požádal Kačku, aby mi závodníka 78 hlídala. Jak běží nebo jde a zda mě nedotahuje. Vytvořil jsem si už asi 6ti kilometrový náskok. Reakce Kačky byla neuvěřitelná: "Tati, ale ten s číslem 78, to je ten první, ten za tebou má číslo 76 a teď chodí." Musel jsem se smát. Pět hodin se honím s prvním, kterého jsem reálně dostihnout nemohl.

Vyměnil jsem si boty a běžel dál. Druhé místo nebylo ještě v kapse, abych si mohl dovolit polevit. Pohyboval jsem se na trati zřejmě nejrychleji ze všech 24-hodinovkářů. Nikdo mě nepředbíhal a sem-tam jsem minul prvního a (jak jsem zjistil později) i první ženu.

Poslední půlhodinu už bylo rozhodnuto. První Thomas byl přede mnou o více jak 25 km, třetí muž ztrácel 10 km a čtvrtý 15. Stěží jsem zadržoval bulení. Že jsem to v noci nevzdal, že jsem dokázal zabojovat, prostě všechno dohromady. Dobrých deset minut po závěrečném odpočítaní jsem nebyl schopen slova. Byl jsem totálně naměkko.

A jak to bylo s tou první ženou? Obrazovka byla totiž rozdělena na dvě části - ženy byly zvlášť. Vůbec jsem si toho nevšiml a tak mě při vyhlašování překvapilo, že má stejně kilometrů jako já. Tedy o 325 metrů víc...

1. 1 78 Dr. Tribius, Thomas 1964 M 40 1 Hamburg 127 205,178 km
2. 1 50 Stutzke, Silke 1968 W 40 1 LG Nord Berlin-Ultrateam 111 180,934 km
3. 2 77 Syblik, Petr 1968 M 40 2 Maraton klub Kladno / CZE 111 180,609 km
4. 2 71 Dilling, Daniela 1962 W 40 2 LG Nord Berlin 107 172,872 km
5. 3 73 Bringe, Andreas 1955 M 50 1 LG Laacher See 104 169,460 km
6. 3 86 Pawzik, Heike 1963 W 40 3 LG - Nord Berlin 104 169,050 km
7. 4 76 Jähnke, Andreas 1961 M 40 3 SC Hoyerswerda/RedCaps 101 163,351 km
8. 5 56 Giehl, Bernhard 1949 M 60 1 Berlin 100 161,557 km
9. 4 61 Schelhorn, Claudia 1967 W 40 4 Berlin 99 161,387 km
10. 6 51 Ottomann M.A., Gerhard 1957 M 50 2 Alpinclup Berlin 93 151,528 km

sobota, září 18, 2010

Na druhý pokus III.

Obíhám park druhou hodinu a cítím se stále svěží. Občas si zobnu něco z ovocné misky nebo z misky nakrájených tyčinek (ovocné Fit nebo Corny. Ondřej by jistě poznamenal, že běžím zbytečně rychle. Za první hodinu mám přes 11 km a za druhou přes 21 km. Na trati je díky štafetám stále živo. Ani mi nevadí, že nemám s kým pohovořit, teď na to není čas a pak, na to mám můj milý servisní tým. První, asi šestiminutovou pauzu, mám po 3,5 hodinách a 35 km běhu. Měním boty a ponožky, mažu nohy koňskou mastí a jídlo řeším stále jen ovocem a tyčinkami.

V Kladně jsem si všiml u Dana, že při 24h střídá boty. Přijal jsem tuto zkušenost za svou a pěji za ni chválu až do nebes. Měl jsem sebou troje boty. Dvoje vysloužilé, Kayana vzor 15 a modré Ridery. K nim přibyly v sprnu nové Ultimy (též jako Ridery značka Mizuno). Vyběhl jsem v Kayanech, které mají hodně přes tisíc km. První výměna proběhla díky tahající achilovce, vyměnil jsem je za Ridery. Tahání ustalo a Ridery jsem pak prostřídal s Ultimy, abych poslední hodiny finišoval zase v Riderech. Toto přezouvání mělo zásadní výhodu: závod jsem dokončil bez jediného puchýře.

Další pauzu, tentokrát na normální jídlo (těstoviny na červeno) mám po další hodině. Vyhovuje mi systém, že v okamžiku kdy začínám pociťovat známky únavy a mé tempo výrazně klesá, raději si na pár minut (někdy i desítek) v klidu odpočinu. To hlavně proto, že mě ubíjí chůze. Bylo tedy pro mě jednodušší dát si "dvacet" a pak se znovu rozeběhnout, než třeba kolo, dvě jít a tím se pokusit zrelaxovat.

Hodinu a půl obíhám okruh a následný odpočinek se prodlužuje k 15ti minutám. S počínající tmou akorát končí šestihodinovka. Teď mě čeká téměř deset hodin morálního odhodlání po tmě.

Milované Kladno s čistou hlavou

Tentokrát to nebyl folklór, prohlašovat, že budu rád za čas pod 4 hodiny. Předchozí tři běhy v tomto týdnu byly z kategorie "přemáhám se" a tak jakékoliv plánování konečného výsledku bylo nesmyslné. Ostatně mou radost stát po týdnu od celodenního běhu na tartanu v Kladně, stěží pochopí ten, kdo nemá běh hluboko vryt v duši. Kladenský maratón je prostě moje srdeční záležitost.

Rozbíhám se jako před týdnem, zvolna, první kilometr za 5:40. Občas prohodíme pár slov s Pavlem, než si musím poprvé stoupnout v lese ke stromu. Ivo Domanský stojící na metě 5.,10.,15... km mi hlásil na první pětce čas těsně pod 28 minut. Druhé kolo, desítka za 55. Bezva, do čtyř hodin to dnes dám. Třetí kolo, opět zastávka u stromu. Zdá se mi běh dnes nějaký krátký, hrozně rychle to utíká.

Pomalu se blíží půlmaratón a zdá se, že budu dnes ještě závodit. Zkouším zrychlit a tělo říká "ANO!". Jen nožky malinko protestují, ale pak rezignují a ochotně šlapou. Chvilku rychleji, chvilku pomaleji. Od 30.km až do cíle ukrajují kilometry po pěti minutách až do výsledných 3:41:46. Co k tomu dodat? Vivat Kladno!

středa, září 15, 2010

Na druhý pokus II.

Na startu bylo docela těsno. K 35ti běžcům na celých 24 hodin se připojilo 57 účastníků běhu na 6 hodin a 32 štafet. Ty byly rozděleny do mnoha kategorií podle věku, pohlaví a počtu běžců. Štafeta mohla mít jen dva, ale také i 50 závodníků. Díky tomu se na trati vystřídalo úctyhodných 803 běžců, kteří dohromady nakroužili 17606 km. Nejrychlejší štafeta dokázala uběhnout 354,77 km.

Začínám volně, alespoň tak to cítím. Trať jsem předem neviděl, za každým rohem proto čeká překvapení. Nutno uznat, že většinou příjemné. První odbočka vede trať historickou částí Bernau (městečko na severním předměstí Berlína, které v roce 1432 odolalo nájezdu husitů). Od věže ke staré škole asi 150 metrů dlouhým stoupajícím úsekem po rovných dlaždicích. Po přeběhu komunikace dělící park na přírodní a piknikovou část se běží podél hradeb. Nyní již po lehce zvlněné mlatové stezce. Téměř na konci hradeb uhýbá trať prudce vlevo, k rybníku. Bohužel po schodech. Ty jsou sice zakryty prkny, ale seběh se s přibývajícími okruhy stával čím dál obtížnější.

Rybník byl pln života. Hejno kachen bylo přikrmováno kolemjdoucími, tu a tam se mihla kolem stromu veverka nebo potkan. Nevím jak je to možné, ale tento rovinatý úsek okolo rybníka mi přišel jako jeden z nejtěžších. A to za ním následovalo stoupání okolo hřbitova. Zde bylo místo s krátkým, prudčím kopečkem, které jsem se rozhodl chodit pěšky již od druhého kola. Po seběhu k již zmíněné dělící komunikaci se vbíhalo do prostoru plného stanů. Podpory od doprovodu a zrovna neběžících štafetářů se dočkali nejen členové jejich týmu, ale s přibývajícími hodinami i my, běžící jednotlivě. Pod valem okolo bufetu, o kterém se ještě znímím, se doběhlo na druhé nejzazší místo trati a po ostré levé zatáčce následoval jediný asfaltový úsek k čipovému měření.

V těchto místech jsme měli stan a stolek a od třetího kola jsem se málokdy nezastavil alespoň na doušek pití. Měl jsem sebou kromě vody, které zmizelo 12 litrů, zelené Nestea, ionťák od Enervitu, grepový a pomerančový džus a samozřejmě nesmělo chybět pivo (nealko). Deset plechovek se ukázalo jako málo a Kačka musela u pumpy dokoupit další. Na vyrovnání chutě po ionťáku a čaji neznám nic lepšího.

pondělí, září 13, 2010

Na druhý pokus I.

Konečně sobota, 11.9.2010, 3:45. Budík mě vyhání z postele. Dnes, respektive zítra se ukáže, zda pět týdnů poctivého rychlo-tréninku přinese očekávaný výsledek. Tím je vydržet celou 24-hodinovku. Víc však než o řeč těla, půjde u mě o řeč mysli. V tu nejtěžší noční hodinu to nevzdat.

Tentokrát jsem neponechal nic náhodě. Pořadatel avizoval, že zajišťuje pouze základní nápoje, proto jsem pořídil proviant pro kompletní catering. Nejdůležitější úlohu na celé akci však zastával můj servisní a podpůrný tým. Dvě pracovní schůzky s dcerkou Kačkou a jejím milým Fandou posloužily k doladění podrobností.

Před pátou ranní tým vyzvedávám a do auta přikládáme stan, kempingovou výbavu a navařené jídlo. Zprvu si říkám, že je zbytečné vyjíždět takhle brzy, když cesta nad Berlín trvá 4-5 hodin. Na místě jsme sice už po deváté, ale park, ve kterém se akce koná, je v takovém obležení stanů a aut, že máme problém najít dobré místo. To proto, že závodu se účastní stovky(!) běžců ve štafetách. Pár posledních volných míst je rezervováno a ohraničeno přenosnými ploty nebo páskami. Nakonec bereme za vděk rozbahněným kouskem, zato však přímo u tratě, kousek před čipovým měřením.

Kolem desáté jsou zahájeny krátké doprovodné běhy. Kačka s Fandou si jdou prohlédnout historickou část města a já mám možnost umazávat spánkový deficit.


Na druhý pokus, nejprve obrazem

před...

při...

po...

čtvrtek, září 02, 2010

Bez nadpisu

Proužky světla šimrají v nose. Je čas vstát. Nový den hlásí svůj příchod. Pole za domem se koupe ve zlatavé mlze. Léto, neodcházej! Ještě není období dlouhých elasťáků.

Běžec s chutí ponořit se v klid lesního přítmí. Oděn v oblíbené oranžové barvě. Dvě vrstvy chrání jej před ranním chladem.

Sotva dva kilometry a jeho kroky tlumí vlahá půda zasypaná jehličím. Krok jeho není lehký. Mnoho délek jeho nohy zdolaly. Mysl má však svěží. Tak jako listy vůkol pokropené včerejší vláhou. Známou tvář potká, vesele se pozdraví, pár hřejivých slov prohodí.

Dárce života posílá své paprsky vstříc běžci. O vrcholky velikánů se lámou a zvolna rozhrnují mlhu snášející se k cestě. Cesta. Nádherná sama o sobě. Radost z každého kroku, z každého okamžiku. Takový neobyčejně obyčejný den.

středa, září 01, 2010

Den, kdy se nic nestalo

Jako každý jiný den, zahajuji svůj pracovní rituál letmým pohledem do přehledu zpráv. Nic zajímavého. Jeden prezident navštívil druhého, počasí půjde i nadále svou cestou, někteří jdou prvně do školy. Na rádiu Blatník hrají hezky česky, v Blesku otřepané vtipy a okoukané fotografie dívčích vnad.

Kolegyně přichází s úsměvem, neboť 90ti-leté mamince se daří dobře. Pouštím se do práce, která se sice opakuje každý měsíc, ale mě kupodivu i po 15ti letech stále baví. Den uběhne v poklidném duchu, tempem příjemného běhu.

Ani cesta domů nevybočuje z dnešního režimu. Rádio Beat hraje řízné pecky a dopravní zpravodajství nehlásí žádné potíže. Synek přijal školu jako součást života a vesele dovádí na zahradě. Spokojená maminka jen září.

Můj dnešní vnitřní sen.

neděle, srpna 29, 2010

Týden snů, 201 km

Poslední srpnový týden prázdin roku 2004 jsem odhodil kolo a začal pravidelně běhat. Poslední srpnový týden prázdnin roku 2010 jsem prožil svůj další týden snů. Šest let uzrávaly společně tělo a hlava, aby dokázaly přežít v tréninku 200 km za týden a ještě se z toho radovat. V přípravě na ultra jsem zkusil něco jiného, než celodenní běhy. Jak úspěšný to byl pokus, se uvidí při trojkombinaci s týdenním odstupem: 24h, maratónu v Kladně a v Běchovicích.

S výjimkou čtvrtka, jsem běhal každý den dvakrát. Čtvrteční odpoledne jsem vyhradil "odpočinku", respektive nákupu bot. Ale nemylte se, nikoliv běžeckých, ale horských. Ovšem to už je jiný příběh. Všechny běhy se mi podařily uskutečnit tak, jak je mám rád. Pomalý začátek na rozdýchání a koncem týdne i na rozpohybování, před polovinou vzdálenosti zrychlení a závěrečné 3-4 km v tempu pod 5:00. Ranní (dopolední) běh byl vždy pomalejší než odpolední (večerní). Odpoledne jsem většinou běhal více než ráno.

Nejpomalejší byl první, pondělní ranní běh (5:35), nejúnavnější páteční ranní po půldenní pauze (5:34). Nejrychlejší byl úterní odpolední (4:58), ke kterému se pároval i nejrychlejší ranní (5:11). Nejkratší běh byl ranní páteční (11.75 km), nejdelší sobotní odpolední (20.2 km). Střídal jsem troje boty. Vyběhané Kayana 15 a Ridery s novými Mizuno Ultima.

Z celého týdne si nesu spoustu cenných poznatků. Na kvalitní trénink je pro mě ideální pozdní odpoledne. Podvečerní tréninky mi navíc pomáhají ovládat večerní žravost. Čím více jsem běhal, tím menší jsem měl chuť se něčím "dorážet". Z kratších rychlejších běhů mám subjektivně lepší pocity než z pomalých, dlouhých běhů a rychleji po nich regeneruji. A nakonec: mínus 2 kg jsou skvělou motivací pro zopakování, třeba už na konci října.

pondělí, srpna 23, 2010

Víkend s Kombajnérkou

Drahý příteli!

Rozumím Tvým důvodům, které Ti zabránily v našem setkání při běhu údolím Svratky. Je mi moc líto, že tyto okolnosti nastaly zrovna nyní, v nejhezčím období letošního léta. Snad Tě potěší pár řádek o tom, jak bylo.
Těžko říct, co mě do Víru lákalo nejvíce. Zazávodit si na trati podměrečného maratónu a zlepšit svůj loňský nepříliš kvalitní čas, potkat oblíbené tváře z Moravy nebo strávit v tomto malebném koutu víkend.

Cestu tam nám zpříjemnil nestor českého běhu Ivo Domanský, který nás díky své fenomenální knihovnické paměti doslova zasypával údaji o závodech a běžcích. Bylo velmi osvěžující poslouchat jeho názory na běh z nadhledu, který chybí leckterých médiím.

Vzornou registraci jsme stihli s hodinovým předstihem a měli dost času na předstartovní přípravy a klábosení. Mám-li, milý příteli, hodnotit pořadatele, nezbývá mi než smeknout. Stejně jako například v Kladně, i zdejší pořadatelé dokáží vytěžit z místních podmínek maximum. Za startovné sto korun českých je pro běžce připraveno výborné občerstvení při a po závodě (včetně večeře; poslední dobíhali před sedmou večerní), pro každého diplom s výsledkovou listinou a "tombola". Tu jsem napsal do úvozovek, neboť se nejedná o losování cen, ale podle pořadí si běžci vybírají cenu dle libosti. Předměty to byly velmi hodnotné, nechyběla elektronika, vybavení do přírody a i na mě (40. místo) "zbyla" lahev BCAA.

Trať je, drahý příteli, poněkud zrádná.
Závod se běží 16 km z Víru do obce Nedvědice, kde je obrátka. Po stejné silnici pak zpět do Víru. Přestože u registrace je k dispozici plánek s profilem převýšení, málokdo si rozvrhne síly tak, aby byl schopen se z obrátky vrátit ve stejném nebo i lepším tempu. Převýšení mezi startem a obrátkou je cca 70 m, ale v cestě stojí i jeden kopec. Do půlky to běží nějak samo...
Co mi na trati vadí je úsek od Štěpánova k obrátce. Zde je citelně hustší automobilový provoz a v jednom místě jsem musel i zastavit kvůli protijedoucímu náklaďáku.

Má ambice byla jediná, mít lepší čas než loni (2:54). Vybíhal jsem asi z 3/4 startovního pole a brzy se vytvořily stejnou rychlostí běžící skupinky. Jak mě znáš při závodě bez hodinek, reguluji své tempo podle dýchání. Přestože jsem běžel kolem 5min/km, dařilo se mi dýchat klidně. Jaký rozdíl proti tréninku! Pár set metrů jsem si myslel, že bych mohl běžet s (za) Vláďou
, ale jeho počátečnímu tempu jsem nestačil. Po pár kilometrech jsem Vláďu dotáhl.

Pořadatelské občerstvení je umístěno u hospody před šestým a desátým kilometrem a pak na obrátce. Cestou zpět stanoviště samozřejmě zůstávají na svých místech. Další osvěžující stanice přichystali skvělí diváci. Na vrcholku kopce před obrátkou připravili sprchu a cestou zpět jsem zaznamenal dobré duše nabízející vodu na dalších dvou místech.

Pátý, desátý, třináctý kilometr se mi stále běželo pěkně. Možná i díky gelu, který jsem žmoulal v ruce a před občerstvením si vždy cucnul. Že budu mít lepší čas než loni mi potvrdil Dan Orálek. Ptáš se, milý příteli, jak je možné? No, loni jsem Dana potkal v protisměru před kopcem, letos až na jeho vrcholku. To nakonec odpovídalo i výsledným sedmi minutám, o které se mi podařilo do cíle doběhnou dříve. Ale to už ve vyprávění předbíhám.

Na obrátce jsem zdvojnásobil pitnou dávku z jednoho kelímku na dva a z 51.místa se vracel zpět do Víru. Kopec se mi podařilo vyběhnout bez procházky. Sice jsem cítil, že tempo jde dolů a kyslík přijímaný ústy už nestačí na přeměnu tuků v potřebnou energii, ale sem tam jsem přesto někoho doběhl. Zřejmě to s mým rozvržením sil nebylo až tak tragické.

Celou cestu jsem si v hlavě nesl, že od posledního občerstvení 6 km před cílem to bude peklo. Bez vody, skoro bez stínu. Jak hlava řekla, tak bylo. Párkrát jsem se prošel, chytil dech a i s těmito vložkami si ještě tři borci mohli přečíst, co jsem měl na tričku na zádech. Doběhl jsem spokojen. Čas si vylepšil, s pocitem, že ze sebe vydal vše dle aktuálních možností. Jaké bylo počasí si nejlépe představíš na tom, že při a po závodě jsem dohromady vypil 4,5 litru tekutin.

Po večeři a vyhlášení jsme se s L. vydali hledat doporučený penzión U lípy v Rovečné. Nebyl sice daleko, ale byl plný. Milá slečna nám doporučila jiný, v Olešnici. Ten jsme nenašli, a tak jsme svá těla svěřili do péče hotelu Závrší na náměstí. Prvotní dojem opravené fasády a zaplněné restaurace nezklamal. Příjemný personál, čistý a útulný pokoj, dobrá večeře za 69 Kč, to vše byly atributy přispívající ke zdejší pohodě.

Klidu a pohody jsme si užili i druhý den. Po snídani jsme vedle hotelu zakoupili nápoje mj. i Kombajnérku. S ní jsme podnikli výlet na rozhlednu do Horního lesa. Na 38 metrů vysoké rozhledně jsem chtěl ohromit spočítanými 201 schody, ale L. mi vesele sdělila, že je to dole napsané. Z rozhledny jsme se z vrchu podívali na včerejší trať závodu a nebýt oparu, kochali bychom se i Jeseníky.

Teplo nás vrátilo do Olešnice, respektive k místnímu koupališti. Před jednou hodinou odpolední, nás tam bylo šest. Průzračná, ledová voda, klid, pohoda. Relaxaci jsme si vychutnávali až do pozdního odpoledne. Jaký rozdíl proti našim Úvalům nebo Klánovicím. Moc mě mrzí, že tak malebný kout naší země postihlo včera tornádo. Nezaslouží si to.

pátek, srpna 13, 2010

Cože mě tak nakoplo?

Včerejší intimní zpověď má svůj základ. Tím byl jednoznačně skvělý běh ve štafetě v Kladně a rozhodnutí, že tu 24tku dám ještě letos ve štafetě jednočlenné. Velmi mě motivoval Petr Solnička, respektive jeho zpověď v Českolipském deníku. Uvedl, že na český rekord dokázal natrénovat za měsíc a půl. Samozřejmě že Petr měl pevný základ, na kterém stavěl, ale to co a jak dokázal mě ohromně motivuje.

Tento týden běhám denně kolem dvaceti, příští týden v horách se spíš než na kilometráž zaměřím na vrhání se do okolních kopců. Další týden mám v plánu dvoufázové tréninky s cílem dát v sedmi dnech alespoň 200 km. Týden na to plánuji tempové běhy a další už jen výklusy.

A kam že mé úsilí směřuje? K Berlínu. Respektive na jeho předměstí 11.9.-12.9. Protože pořadatel už předem avizuje, že téměř nic nezajišťuje, mám domluven doprovod s kempingovým vybavením. Jak to dopadne není podstatné. Důležité je, co teď říká moje tělo a že se těším na každý další běh.

čtvrtek, srpna 12, 2010

Odsouzen k běhání

K mnoha různým vlastnostem, postavě těžkého atleta a pacifistické povaze, jsem do vínku dostal genetický kód nepříliš zdravých předků. Vyjmenujte nejznámější civilizační choroby a já je přiřadím tu k dědovi, tu k mámě, tu ke strýci. Ani jeden z nich už dávno nežije. Jejich životní styl byl pro mě natolik odstrašující, že se snažím udržovat tělo ve zdraví a harmonii. Jednu z genetických zátěží však setřásám těžko, jmenuje se esenciální hypertenze.

Dlouhá léta se mi dařilo udržovat dění v cévách v patřičných mezích. Možná díky stravě, ale hlavně díky sportu. Před běháním jsem pravidelně osedlával chrom-molybdenového a později hliníkového oře a často jej využíval i při cestách za prací nebo na víkend. Pravidelná vyšetření mi dávala za pravdu, že jdu správným směrem. Zlom nastal před dvěma lety. Stres ze změny domova a z nesmyslných dohadů o kdečem vyvolal v těle procesy neustálého napětí a nepohody. Výrazný pokles kondice a chutě k pořádnému běhání jen podtrhly účet hrozící velkým problémem.

Podpůrné řešení konzumací prospěšných potravin (banány, česnek apod.) a doplňků (přírodní Q10, Lecithin) nepřineslo významné zlepšení. Stav sice ještě nevyžadoval chemickou léčbu, ale pocity z limitních hodnot nebyly příjemné. Horší výkonnost při běhání, špatný spánek, ve dne bloumání od ničeho k ničemu.

Zásadní, a hlavně měřitelný, obrat pozoruji nyní třetí den. Cítím se výborně, dobře spím a celý den mám plno energie. A co tak zásadního dělám? Nic zvláštního, makám v tréninku jako když jsem se připravoval na svůj hvězdný Kladenský maratón 2007. Proč, o tom někdy příště.

Mám zřejmě jedinou cestu, utíkat denně před genetickou zátěží, jinak to dál nepůjde.
Jsem odsouzen k běhání.

středa, srpna 04, 2010

Dromeus

Po nevydařené 24hodinovce v Německu a nepříliš kvalitním výkonu na 12hodinovce ve Stromovce jsem se rozhodl, že oběhnout znovu maďarské moře je nerozumné. Mé první DNS. Jako záplatu na ultrabolístku jsem si naordinoval 24hodinovku v Kladně. Člověk míní, život mění, a tak jsem v Kladně nastoupil na start nikoliv sám, nýbrž ve skvělé společnosti Radky a Ondřeje ve štafetě Dromeus.

Pro každého z nás měl start na této výborné akci jiný význam. Pro Radku to byl kvalitní trénink v rámci její přípravy na podzimní maratón 3:0x, pro Ondřeje opatrná ochutnávka z kalichu 24 hodin a pro mě ultrapohlazení jedinečné atmosféry dlouhých běhů. Už hledám další běh a věřím, že snadno zdolám svůj dubnový osobák.

Zprvu jsme neřešili, kolik kilometrů chceme uběhnout. Nepodstoupili jsme žádnou zvláštní přípravu, výzbroj jsme poskládali ze zbytků, které jsme našli doma a cestou na Sletiště koupili pár zelených Nestea. Přesto závodní duch v nás dřímal a již první hodiny naznačovaly, jak vážně běh bereme.

Podle ústně domluveného rozpisu vyběhla na první hodinu Radka. Malinko ji protáhla k dvaceti kilometrům (pro mě) ve zběsilém tempu pod 4:40. Abych netrhal partu, za svou hodinu jsem nakroužil 12 km, což bylo mé maximum, abych dokázal běžet ještě osmkrát. Ondřej se chopil své úlohy s plným nasazením a snažil se své tempo přizpůsobit Radce.

Po druhé výměně jsme čas běhu každého z nás zkrátili na 45 minut až do půlnoci. Spát se stejně nedalo, neboť bigbeat na druhé straně stadionu u záchodků duněl tak, až se nám třásly spacáky. Po půlnoci jsme měli každý 90 minut, aby si ti druzí alespoň trošku odpočinuli. Běžel jsem jako první od 0:00 do 1:30. Tempem nočním, kolem 5:40, jsem štafetu předával se 163 kilometry.

Své tři hodiny odpočinku jsem si moc neužil. Po koncertu opilá partička rozebírala pódium způsobem: „Nejde to silou? Pár ran a větší silou to jde“. Do toho hádky, zm*di, ku*vy, a všude přítomní de*ilové.

Ranní běh od 4:30 do 5:15 byl přenádherný. Začínající den přivítaný běžci oživil nejen celkem svěží štafetáře, ale i běžce, kteří to táhli přes noc. Předával jsem s 203 kilometry a bylo mi jasné, že 270 musíme dát. Zkrátili jsme výměny na 25-30 minut. Někdy kolem deváté Radka oznámila, že jí bude stačit už jen 12 km, aby měla stovku. Proto jsme více jak dvě hodiny před koncem zahájili finiš. Běželo se mi tak dobře, jak už dlouho ne. Asi pětkrát jsme se s Radkou střídali po každém kole a drtili okruh, co to šlo. Pak nastoupil i oživlý Ondřej a poslední hodinu spustil koncert běžecké euforie.

Poslední okruh zbyl na mě. Předběhl mě finišující vítěz Dan (o svém prvenství rozhodl až v tomto posledním kole!), jemuž tempu 3:xx by těžko někdo stačil. Vytlačil jsem ze sebe všechno a účet uzavřel na 278.8 km. Přestože jsem běžel jen třetinu, pocity jsem po závěrečném odpočtu měl podobné, jako ti plnohodnotní.

Nohy mě sic nebolely a puchýř byl jen jeden, ale únava mi seděla za krkem celé pondělí. Kdo nezažil, asi nepochopí, proč se znovu a znovu budeme vracet, i když nás to někdy bolí. Takže za rok v Kladně naběhanou!

sobota, května 15, 2010

Přes špičky? Ale kdeže...

Snad následující fotografie umlčí věčné diskuze o vhodnosti způsobu došlapu. Zarytí "špičkaři" přichází o jeden ze svých argumentů, a to ten, že s došlapem přes patu se nedá uběhnout rychle maratón. Tedy pokud čas 2:05 nepovažují za dostatečně rychlý.





středa, dubna 28, 2010

Happening u jezera

Nedaleko hranic s Francií a Holandskem, leží německé městečko Iserlohn. Z Prahy něco málo přes 650 kilometrů. Obyčejné rozlohou, neobyčejné akcí, kterou zde pořádají: benefiční, 24ti hodinový běh. Součástí je i 6ti a 12ti hodinovka, závod štafet a dětské běhy. Závodu se navíc může zúčastnit kdokoliv jako "freerunner". Kombinace otevřenosti všem a krásná trať zajistila organizátorům 302 účastníků.

Trať závodu dlouhá 1788 metrů s převážně asfaltovým povrchem, kopíruje břeh jezera, kterému se vzdaluje jen při průběhu přilehlým stadionem. Pro nutnost zdolání dvaadvaceti výškových metrů není úplně snadná, s přibývajícími koly bolí krátké, ale prudké klesání na přepadovou hráz. Život na jezeře a okolo jezera však poskytuje pohledy, kvůli kterým stojí za to tu běhat. Zvláště ráno, kdy opeřenci hlásí nový den, přestože obloha je ještě tmavá, nebo v okamžik, kdy slunce pošle první paprsek na prochladlé líce nočních běžců.

Při pohledu na mapku však zarazí dálnice nad jezerem. Kaz, který se nenávratně podepsal na tomto pěkném koutu. Naštěstí není dokončená (začíná asi 600 metrů za jezerem) a hlavní tah na Dortmund vede tak severněji. Při běhu je vnímána, ale zvuky jezera ji přehluší.

Závodníkům zvyklých na uzavřenou trať může vadit velké množství chodců korzujících po trati, ale podle přísloví: "jiný kraj, jiný mrav", probíhá prolínání chodců a běžců bez sebemenšího problému. Ba naopak, motající se děti jsou obdařeny úsměvem a chodci se většinou snaží běžce respektovat. Prostě takový pěkný den, když každý se baví po svém a přitom se snaží minimálně omezit ostatní.

Občerstvení bylo skvělé, ale tak na maratón nebo šesti-hodinovku. Chybějící "normální" jídlo, mi zřejmě zlomilo vaz. Banány, jablka, žlutý meloun nebo hroznové víno hlad nezaženou a sladkých tyčinek, čokolády a chleba s rozinkami má člověk za pár hodin také dost. Ze slaného byly na výběr jen chipsy, tyčinky, buráky, a občas je objevil sýr. Nevěřil jsem zraku, když se ve stanu s jídlem dokonce objevily dorty!. Krutě jsem doplatil na vlastní nulové zázemí: chybějící stan, židli a připravenou misku s jídlem.

Sportovně se mi závod vůbec nevydařil. Mohl bych si sám v sobě obhajovat proč a vypočítávat důvody. Především slabá a krátká příprava, v době vrcholu přípravy nemoc zabraňující tréninku atd. Ještě více za to může ztracená motivace. Přestože se mi v Německu moc líbilo a jel bych tam za týden znovu, v okamžiku, kdy začalo jít do tuhého, se mi hlavou hodilo jediné. Už mě to nebaví, užil jsem si své, tak proč bych se dál zbytečně mrtvil. To se raději hned v pondělí proběhnu u nás v lese.

Už sobotní ráno po noci strávené v Gasthofu Hunnies v Mendenu mi vyslalo signál, že závod nebude snadný. Po pár letech běhání už po probuzení poznám, jak to půjde. K tomuto pocitu se přidala obvyklá předstartovní nervozita, kterou zmírnil jeden z pořadatelů Bernd. Po dotazu, kde lze složit hlavu mi velmi přátelsky sdělil, že to nebudu potřebovat, protože mě považuje za top atleta. To ale netušil, že má výkonost je dost jinde než v roce 2007 a 2008. Vůbec způsob, kterým mě pořadatelé i ostatní běžci přijali byl velmi přátelský, nikoliv však vlezlý. Měl jsem prostě pocit, že mě rádi vidějí, i když to prvně. Bohužel, delší vzájemné konverzaci bránily mé slabé znalosti jazyka.

Po startu jsem vyběhl pohodovým tempem, kolo kolem 11 minut. Snažil jsem se nezanedbat pití, občas něco na posilněnou a po pár hodinách promazal kolečka koňskou mastí. Před šestou hodinou jsem měl 53 km a dal jsem si delší pauzu. Ale už tehdy jsem cítil, že pokračovaní nebude snadné. Krize jako trám přišla asi o dvě a půl hodiny později. Neměl jsem nic pořádného k jídlu a cítil jsem se úplně vysátý. Pozitivní bylo, že mě nic nebolelo, netahalo. Jen "sehr müde". Dcerka už byla pryč a tak jsem tam sám na lavičce přemítal, co dál. Moc mi pomohly povzbuzující zprávy od mé milované Lucky a Ondřeje. Nakonec přišel i jeden z diváků a já se vydal zpátky na trať. Byly z toho dvě hodiny nejlepšího běhu, kdy mě nepředběhl nikdo z pozdějších vítězů. Bohužel poslední. Cítil jsem, jak mi zase dochází energie. Zkoušel jsem kde co, odploužil ještě pár kol a jal se vyhledat místo k uložení. Nakonec jsem složil údy na lavičce u trati. Zalehl jsem tak, jak jsem byl a přikryl se spacákem.

Probralo mě, když mi někdo sebral petlahev s kofolou, kterou jsem měl pod hlavou a spadla při dřímání na zem. Vrátil jsem se na trať a alespoň za chůze si užil východu slunce. Ani pár kol pěšky mě nedokázalo vzpamatovat a přesvědčit k tomu, abych pokračoval. Počkal jsem na vyspalou dcerku, vyměnil startovní čísla s čipem za medaili a vyrazil domů.

Co dál? Tento závod mi měl sloužil jako kvalifikace na Balaton. Zbývá mi jediné, zaběhnout slušně Stromovku 27.5. a pokud ani tam to nevyjde, Balaton oželet. Mám to teď v hlavě trošku jinak. Víc než časy a kilometry potřebuji, aby mě to bavilo.

Web závodu, fotky.