sobota, prosince 10, 2011

Běžet si postát

Hluboko sahá vášeň osamělého běžce. Až do nitra lesa, kde v klidném rozjímání stojí ON.

Hnán silou Země pohybuje se tiše prosvětlenou pěšinou. Sotva vnímá polámanou větev, bahnitou kaluž zasypanou listím, psa větřícího stopu. Okolí se slévá v jediný dojem živoucího organismu. Jen zrychlený dech prozrazuje jeho přítomnost na cestě lesní moudrosti. Už ví, že na něj čeká. Tam někde, kde se ke stezce vine potok ožívající jen za dešťů. Tam někde, kde přežívají jen ti silnější s hlubokými kořeny. Tam někde, kde mýtinu stíní vysoké koruny.

Usmívá se na tváře bez úsměvu, kyne bytostem bez pohledu. Jak předem naprogramován neomylně míří k houštině, za níž se rozvírá plocha běžnému zraku neviditelná. Osamělé a přesto spojené, tak pevné a silné a přesto lidmi zranitelné. Jak magnet přitáhne běžce mohutný dub. Stojí tu teď s ním. Cítí, jak jeho síla proudí i jím. Cítí, jak teplo vychází z jeho kmenu. Ač vůkol teplota klesá k nule, zima mu není. Stojí tu s ním chvíli či dýl, čas není.

Běží zas dál svým životem a strom má pořád v sobě. Zradí ho dech, neví, zda má letět či ležet. Ví jen, že sem patří.

pondělí, prosince 05, 2011

První běh s Cchi kung

Netrvalo dlouho a představa nabírání energie každým krokem se stala přirozenou. Ach, jak zřejmý je to další střípek do mozaiky lidské mandaly. Vybavila se mi slova trenéra běhu životem i života běhu, mého přítele Miloše. "Důležitý je při běhu správný pohyb rukou."

Dokud človek opravdu jen neběží (to znamená myslí na kde co, jen ne na samotný běh), má pohyb rukou pouze fyzický význam, pomáhá pohybu vpřed. Ale při prožitku nabíráni energie každým krokem tvoří ruce neoddělitelný celek. Není vůbec lichá představa kolesového parníku. Pohyb ruky kopíruje dráhu energie, která je natahována při došlapu a proudí od paty celým tělem přes rameno zpět k zemi.

Běhám-li po tmě, obvykle se lesu vyhýbám pro ne zrovna příjemné pocity ze setkání se zvířaty. Jejich čelovkou prosvětlené žluté oči jednak vypadají dost strašidelně a pak, těžko se odhadne, zda tím zvířetem je jen zvědavá laň nebo statný vepř. Dnes to bylo jiné. Nejenže jsem si pod přívalem pocitů zapomněl zmáčknout stopky, ale mé kroky mířily do lesa samy od sebe. Ten tam byl strach z neznámého.

Valil jsem se lesem jako rotující stříbřitý kotouč. Ne že by se hlavou nehonily myšlenky, ale díky soustředění na běh kolesového parníku, nabírajícího s každým krokem energii, neměly dost prostoru k rozvinutí. Zcela se změnilo vnímání času a kdybych neměl předem danou trasu, asi bych lesem běhal doteď.

Jeden mistr dal svému žákovi políček. Nebyl to ale políček zlosti, byl to políček probuzení. Takový políček, který mě posunul kus dál, jsem dostal od jednoho z přátel. Pozval mě na víkendový kurz Či kung. Daroval mi impulz k další cestě. Té pravé. Jediným, kdo mi může
pomoci, jsem totiž jen já sám, protože mým největším protivníkem není nikdo jiný než já.

sobota, listopadu 05, 2011

Syn Šutru

Dech času vstoupil do nitra šáreckých hvozdů. Voda, vítr i uchvacující žár rozervaly hroty buližníkových skal a do údolí poházely hromady šutrů. Letité kroky zvěře je semlely do drobných kamínků. Jeden z nich teď držím v ruce. Syn Šutru. Má číslo 64.

Stojím v hloučku lidí, z nichž každý svírá svůj kámen. Snad jen jejich oděv napovídá, jak oslava matky Země proběhne. Někdo je oděv spoře, jiný teple, prostě jak je jednomu každému příjemné a milé. Ano, obuv nejvíce naznačuje, co se bude dít. Jedno sto a ještě osm lidí k tomu stojí v lehkém napětí čelem k údolí. "Tak běžíme!" zní hlas člověka, který spojil běh, harmonii a oslavu Země v jeden okamžik. Okamžik trvající hodinu, dvě, ale i sedm. To podle chuti a sil účastníků této vyjímečné akce.

Mnoho chvály zaznívá z úst příchozích. Na místo, na zvolenou trať a především míří směrem k Michalovi a jeho skvělým pomocníkům. Přichystali akci pro bytosti, které více než potištěné tričko od sponzora A.. nebo B.. láká čistota. Žádné znečištění zbytečným hlukem, žádné zbytné materiály, žádné tuny odpadu. Běžci harmonie.

V chumlu pohybujících se postav necítím závodění ani soupeření. Cítím radost. Z podzimní mlhy zahalující čerstvě spadané listí, z očekávání stezek a pěšin vinoucích se lesoparkem. Musím sice po očku sledovat měřič TF, ale ani to mi neubírá z euforie chvil. Tady a teď. Dámy vesele rozprávějí, rychlejší děkují pomalejším za uvolnění zúžených míst a ti, co běží potřetí upozorňují na náhlé změny směru.

Poslední schody, pár rychlých kroků pro fotografy a už je tu cíl. Vlastně to není cíl. Je to bod odpočinku, setkání, ztrát a nálezů, ale především zvláštní skupiny lidí. Lidí, kteří vyměnili stres a nenáladu za harmonii a štěstí. Takový byl ŠUTR54.

čtvrtek, října 27, 2011

Běhat nebo žít?

Půjde obojí. Zřejmě ale jinak než doposud. Už ne zcela bezstarostně, ale o to s větší radostí a úctou ke každému okamžiku. Ke každému okamžiku všedně nevšedních dnů. Mí nejbližší už to vědí a s podporou sledují můj příběh, který se začal odvíjet týden po Beskydské sedmičce. Následující události nabraly takový spád, že mě opustila chuť nejen k zápiskům z výletů, ale i k samotnému běhání.

Před italským Magredi Mountain Trail 100 mil bylo nutno zařídit poslední formalitu - lékařské potvrzení. I když jsem své doktorce tvrdil, že jde vlastně o přechod Dolomit, byla neoblomná a odeslala mě na zátěžové EKG. Ostatně opakování loňského testu mělo vyloučit pochyby o mém zdravotním stavu. Samotný test byl celkem zábavný. Při šlapání jsem s vyšetřující lékařkou probíral běhání a ona mi sdělovala své zážitky z chalupy. Našlapal jsem místní rekord 263 W a musel jsem skončit jen kvůli tomu, že při šlapání v pololeže už nešlo silově udržet 40 otáček. Ani mě nevarovalo, že si po testu už lékařka se mnou dál nepovídala.

Počkal jsem si další hodinku na jiného doktora s tím, že mi konečně podškrábne ten papír pro Italy. To, co mi ale řekl, byla studená a horká sprcha dohromady. "Máte pozitivní test na ischemickou chorobu srdeční. Kam vás tak pošleme..." Byl jsem v takovém šoku, že jsem všechno odkýval, i to, že mě rovnou objednal do Ikemu na katetrizaci. (Nebojte, nebudu popisovat detaily, masochisté si tento výraz jistě "vygůglí") Hlavou se mi honily dvě věci. Rozum říkal, že to musí být nesmysl, ale ten zbytek se bál. Co bude s těmi, kteří mě potřebují? Zrušil jsem úplně všechno. Babice, Itálii, ŠUTR, prostě všechno. Při občasném pobíhání v lese jsem se potácel od pařezu k pařezu a pozoroval, zda mě nepíchá u srdce nebo jestli se moc nezadýchávám. Rozeslal jsem výsledky EKG na všechny strany, jestli se náhodou nespletli. Odpovědi byly stejné. "Je to sice divné, ale nález je jednoznačný." V tichém odevzdání jsem se jednoho pěkného pátečního rána vypravil do Ikemu.

Byl to další šok. Připadal jsem si doslova jako v nejlepším hotelu. Nikde jsem nečekal, sestry se mohly rozkrájet, abych se cítil dobře. K tomu pěkné a čisté prostředí a stoprocentní komunikace o všem přispívaly k rozpuštění nervozity. Samotné vyšetření nepatří mezi příjemné, ale pokud je člověk zdravý, dá se s malým omezením zvládnout. Ještě na sále (provádí se zaživa) měl pro mě primář dvě zprávy. Ano, bylo to jak ze špatného lékařského vtipu. To, že tohle vyšetření bylo zbytečné, protože mé roury jsou vzorné, byla ta lepší zpráva. Ta horší byla, že se mi přes nedomykavou chlopeň vrací krev zpátky do levé komory. A protože tímto vyšetřením se víc nedá zjistit, musel jsem do Ikemu znovu...

Po dalších dvou návštěvách a nechutném vyšetření ultrazvukovou sondou v jícnu, padl konečný verdikt. Vrozená vada chlopně, která je dvoucípá a s věkem degeneruje. Trpí jí 1 % populace, někteří se o tom ani nikdy nedozví. Moje je ve fázi lehké až střední disfunkce a čas na operaci bude až za pár let. A jak jsem pochopil z různých čísel a rozměrů aort, síní a komor, její degenerace vůbec nezávisí na mém amatérském běhání. Spadl mi tak velký ischemický kámen ze srdce, že jsem celé odpoledne prospal.

Co dál? I když vyslovení slova maratón (natož ultra) způsobí v Ikemu téměr ťukání na hlavu (i přes odkaz na běhajícího profesora Pirka), naději mi dal Marek Odstrčilík. S hlídanými tepy se dá i ten maratón běžet. (http://xman.idnes.cz/kardiak-a-kancelarska-krysa-maraton-jim-byl-malo-tak-bezeli-dal-p67-/xman-adrenalin.aspx?c=A111026_152102_xman-adrenalin_fro) Vyštrachal jsem ze skříně tepák, vložil novou baterku a v sobotu běžím do Šárky na milovaný ŠUTR. I když jen zahřívacích 18 km. Takže pozor: tři, dva, jedna - zase se rozbíhám. Žiju a tomu běhám.

neděle, srpna 28, 2011

Deset lužických sedmistovek, den první

Čím déle se v čase vzdaluji od běhu přes deset lužických vrcholů, tím méně dokáži tento běh zařadit. Trail? Nikoliv. Po prvních osmnácti kilometrech výhradně po asfaltu jsem jásal nad rozhodnutím nazout silniční boty. Tak tedy silniční běh? Nikoliv. Dalších třicet kilometrů jsem přemítal o tom, že příště bych se na druhém občerstvení přezul. Kameny, kořeny, prudké výběhy a seběhy prověřily až přespříliš mé kotníky. Byl to závod? Těžko. Nešlo jen o skromnou účast dvou žen a sedmi mužů. Zdálo se mi, že všichni se více radovali z krásné krajiny než aby mezi sebou bojovali. Prali se jen se svým tělem při rozhodnutí, zda při stoupání na Luž vydrží ještě běžet nebo je chybějící dech donutí zpomalit do chůze. Co takhle běh přátel? Podobně, jako je tomu na Jizerském ultramaratónu. Ale ani tak nelze na uplynulý běh nahlížet. Každý zvolil jemu příjemné tempo a Lužické hory viděl většinou sám.

Byl to běh, Běh sám, v ryzí podobě.

Noční chlad, který mě málem vyhnal z auta ke kolečku okolo Radvance, se před osmou ranní rychle rozplynul do slunečného rána. Takového rána, kdy i nejpilnější spáče vyženou z peřin první paprsky šimrající v chmýří. Atmosféra před hospodou, t.č. zázemím běhu, připomínala spíš setkání po doběhu než okamžiky před výstřelem ze startovní pistole. Ostatně toto dvoudenní potěšení připravili svým dávným i novým kamarádům ostřílení běžci: Martin Hunčovský a Petr Solnička. Na vlastní nohy proběhli Lužické hory, aby ostatním předložili to nejhezčí z kraje na sever od Nového Boru. Doslova nás rozmazlili nejen výběrem tratě, ale i péčí.

První desítky metrů běžíme všichni spolu. I nedostižný Dan Orálek vyklusává a potvrzuje, že dnes jde "jen" o Běh. Cestou k Novému Boru se pole běžců začíná roztahovat a tempo si drží každý to své. Lesní hřbitov, probouzející se město, první stoupání, které stojí za zadýchání se. Před první občerstvovačkou na osmém kilometru naší malou skupinku (Jarča a Avid) dobíhá.. nikdo jiný než Dan. Podezřívám ho, že běží už druhé kolo. Říká ale, že se mu za Novým Borem více líbila jakási lesní cesta, a tak se trochu zaběhl. Ani nestačím pořídít kloudný záběr a svým lehkým, dlouhým krokem mi mizí za zatáčkou.

Od cesty na Malý Buk, kam se podíváme zítra, sbíháme do Kytlic. Údolím ke Mlýmům už běžím sám. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Kouzelná scenérie původních chalup, říčky, lokálky a skal nabízí přehršel motivů. Skoro zapomínám, že běžím závod a každém rohu vytahuji foťák. Z opojení mě probouzí odbočka na Křížový Buk. Stoupání k druhé občerstvovačce mi připomíná, že jsem v horách. Od ní prvně vbíháme do terénu. Na sedmistovku Studenec, která otvírá seznam našich vrcholů, je to asi tři kilometry. Po stejné cestě se běžci vrací zpět na Křížový Buk a proto toto místo poskytuje vyjímečnou příležitost potkat všechny startující. Podaří se mi ulovit i Dana, nyní již běžícího v čele.

Stoupám poslední metry na Studenec a myslím na Ondřeje, respektive na náš společný cíl: B7. Kdys tak, kamaráde, věděl, po čem se teď drápu vzhůru, býval bys mi beskydský nápad rozmluvil. A to jsem ještě netušil, že příjdou daleko těžší pasáže... Copak nahoru, to jen otázka dechu a přebytečných, snadno nabytých kilogramů, které tu pozvolna ztrácím. Ale dolů, to je "zábava". Nejde ani tak o stehna, ta už si zvykla, ale musím dbát na každý došlap a rychlost je podobna té stoupající.

Zpátky na Křížový Buk potkávám Láďu, kterému správnou značku zakrylo auto a k deseti vrcholům přidal nechtěně ještě jeden - Zlatý vrch. Přesto i on vypadá spokojen.

Zvlněná cesta lesem mě vede pod Jedlovou. Dlouhý úsek nenabízí mnoho rozhledů po krajině a nezbývá nic jiného, než běžet. Na Jedlovou, stejně jako na Hvozd, vede asfaltka až na vrchol. Turisty s baťůžky doplnili němečtí usměvaví důchodci, malé děti a bohužel i motorky. Přesto je o co stát. U rozhledny rozbila stánek moje nejoblíbenější občerstvovací dvojice. Vřelé, osobní přívítání, nabídka masáže, nic není nemožné. Z jejich péče mě vyhnal jen chlad. Přestože teplota atakovala 25 stupňů, v 774 metrech to nebyla snad ani polovina. Při seběhu se ale musím ještě zastavit a nasát do sebe okolní krajinu. Pocit známý každému, kdo se vlastními silami ocitl na vrcholu. Pohled do rozlehlého kraje, ticho přerušované jen ptáky a ševelením listů v mírném vánku. Na dosah všech otázek proč.

Prudce sbíhám okolo hradu Tolštejn do Lesné, která leží o více jak 300 metrů níže. Je jasné, co bude následovat. Přesto mě další vrchol, kterému k osmi stovkám chybí jen osm metrů, zastihl v nedbalkách. Byl zdrcující. Jednoznačně nejtěžší bod celého Běhu. Terén nebyl obtížný, ale cesta se zdvihala tak, že běh byl až na výjimky vyloučen. Ke čtvrtému občerstvení mezi Pěnkavčím vrchem a Vyhlídkou jsem se tak doslova dopotácel.

Vyhlídka patří naopak k nejnižším sedmistovkám a její dosažení je nejjednodušší. Nesu si na ni nejhezčí vzpomínky nejen pro snadnost výstupu, ale hlavně kvůli divoké stezce, která k vrcholu vede. Přírodou v nejčistší podobě, kde lýtka šimrá vysoká tráva a běžec se zdráhá šlápnout do míst, kde chodí jen zvěř. S pocity návštěvy, která se snaží nezanechat po sobě stopy, se v euforii vracím ke čtvrtému občerstvení. Jak rozdílný stav dokáže vyvolat zmámení z tiché krásy.

Téměř po vrstevnici běžím pod pátou sedmistovku. Výstup na Luž je krátký, prudký a rychlý. Vyhovuje mi víc než táhlé, dlouhé kopce. Zápis v kontrolním listu, nezbytná fotografie a šup rychle dolů. Pocit z opojení se zde nedostavil. Na vrcholu bylo příliš mnoho hlučných turistů, kteří rušili posvátný klid hory.

Páté občerstvení jsem málem minul. Lavičku s pitím a jídlem pod mapou zakrývala skupinka lidí hledající svou cestu. Má další cesta vedla pod poslední sobotní vrchol do Krompachu po asfaltu. Síly ubývaly, slunce zahřívalo mě i asfalt a morálka upadala. Při prudkém seběhu z Horní do Dolní Světlé jsem myslel na Radka. Běh z kopce ho natolik obtěžuje, že chodí. Zahnal jsem tuto lákavou myšlenku a zadal hlavě mantru, že tohle je jen krize, která zase přejde. Přešla, ale až když jsem si po doběhu otevřel pivo.

Šestý lužický vrchol, Hvozd, byl hodně těžký. Běželo se k němu z prostoru cíle. Pohled na běžce, kteří mají sobotní dávku za sebou a pohled na rozhlednu o 300 metrů výše vyvolával více pocity těžké roboty než radosti. Přesto jsem našel síly fyzické i morální rozeběhnout se do kopce. Hodně mi pomohl Dan, který mě k poslednímu sobotnímu vrcholu kopci podpořil. Právem patří mezi nejoblíbenější (a nejlepší) běžce u nás. Jednou jsem četl rozhovor, ve kterém se svěřil, že má upřímnou radost z nás, pomalých kondičních běžců. Že nás obdivuje, když se bez sportovní minulosti pereme s tratí a sami se sebou. Věřím mu to a moc mu držím palce mezi těmi vpředu.

Hvozd je druhým vrcholem dosažitelným po asfaltu. Cestou mě bavily děti, které se ptaly, proč neběžím. Zkoušely mě pod rozhlednou rozeběhnout, ale marně. Dech byl krátký jako můj krok. Záhy byla i tato meta za mnou a pozvolna jsem se spustil k cíli. Zde běžce vyhlížel pořádající Hunča s tlampačem a svým osobitým humorem. Mé shrnutí je krátké: "Bylo to krásný, Martine".

FOTKY

středa, srpna 10, 2011

Za odměnu

Součástí příprav na říjnové Dolomity byl "kopcovitý" běh uprostřed týdne. Původně plánové opakované dobytí Milešovky bylo z rodinně-organizačních důvodů zaměněno na běh v okolí Berouna. Sice okolní kopce nejsou tak vysoké jako na severu, ale i tak nabídly parádní trénink. Stejně jako mě minulý týden za vydané úsilí odměnila Milešovka, tentokrát přišla odměna po vyšplhání na Vraní skálu. Nechť více za mě mluví obrázky.

Z ranní Milešovky minulý týden


Brdatka - Talichovo údolí


Ještě dvě zimy a na rozhlednu Děd už nevyšplháte


Ostatně, ono toho stejně není moc vidět


Vraní skála při výstupu


Na Vraní skále, no řekněte...




Zpátky přes Zdice a Koukolovu horu. Na webu hrady.cz je foto ještě před rekonstrukcí městem Tmaň.


A nakonec ukázka majetku jedné strany u rybníka nad Berounem - Litohlavy

sobota, července 16, 2011

Vzhůru na Klínovec

Pro ostřílené vrchaře bude mé vyprávění poněkud nudné. Pro běžce z rovin budiž výzvou, že i na Klínovec se dá více méně vyběhnout. Prezentace horského běhu Pernštejn - Klínovec nedaleko koupaliště připomíná spíše běh Vidrholcem s prezentací na pařezu než závod, jehož se účastní česká lyžařská elita. Za rovných sto korun dostanu použité číslo, které musím na Klínovci vrátit, možnost jet z Klínovce busem zpět, třikrát vodu na trati, ale především nádherné hory, ty naše, české. A abych nezapoměl, na Klínovci tatranku a šatní číslo 26 na další občerstvení, které nechávám TuDymu.

S blížícím se časem startu nabývala má nervozita na objemu. Sedmnáct kilometrů není problém, ale ten kilometr převýšení? Vůbec netuším, jak to zvládnu. Za dvě hodiny, dvě a půl? Netuším. Autobus, který má odvézt batohy na Klínovec, nikde a startér už mačká stopky. Honem odkládám Camelbak pro zpáteční cestu na hromadu s jinými batohy a vybíhám. Do kopce. Otáčím se a... ano, skutečně uzavírám startovní pole. Lehce, abych plíce nehledal už u hospody v Pernštejně, běžím vzhůru. Schválně jak dlouho vydržím běžet, než přejdu do chůze.

První, druhý, třetí kilometr a pořád do kopce. Ani deset metrů roviny, na které by se dalo vydechnout. Myšlenku chůze zavrhuji poté, co i v tomto krok sun krok běžeckém tempu předbíhám chodce. Kde asi tak bude první voda? Zatím mi nechybí. Běh po úzké silnici občas znepříjemní zápachem starší auto. Když nahoru vyjede taková rachotina, musím to vyběhnout i já. Čtvrtý, pátý kilometr, ostré serpentýny. Odměnou je první občerstvení a odbočka na cyklostezku. Stále po nakloněné rovině bez možnosti odpočinku. Krátký úsek bez stoupání za šestým kilometrem rychle střídá... další škrábání se vzhůru. Vysoké stromy jsme nechali v údolí a místo nich je k vidění typická horská uskupení nízkých jehličnanů a barevných květin.

Rovina spolu se značkou devátého kilometru odkrývá nádherný pohled nejen na Klínovec, ale i na jeho německého bratra, Fichetlberg. Vypadají na dosah, skoro by se chtělo věřit, že další část už bude zadarmo. Nebyla. Po dalším občerstvení přišel asi tříkilometrový úsek po silnici. Mírné klesání, mírné stoupání, pastvou pro oči je horské rašeliniště. V ohybu, kde se se silnicí nadobro loučíme, je poslední občerstvení. Přátelské povzbuzení, voda a vidina cíle ženou mé tělo vpřed. Ale opatrně, ještě zbývají čtyři kilometry. Příjemný a rychlý úsek s dalším, ale posledním klesáním, vystřídala část pro milovníky sebetrýznění. Dech začíná vynechávat, ale i přes můj styl přikrčeného indiána se posouvám v poli běžců vpřed.

Krátká rovinka, sedmnáctý kilometr a už je vidět sjezdovka. Letmý pohled na pochodující běžce přede mnou mě odrazuje od pokusů snažit se zdolat alespoň kousek sjezdovky během. I rychlý výšlap dostává můj kardiovaskulární oběh na maximum. Diváci se ale tak činí, že mě nutí poslední metry běžet. Cíl.

Nedaleko stojí autobus, v něj nacházím svůj batoh a po krátkém rozloučení s JirVla alias Hairman alias 3COP se vrhám po sjezdovce dolů. Papírově to mělo jít opačným směrem snadněji, ale pud nerozbít si ústa nutí zapojit stehna více, než je milé. Nemám však kam spěchat a proto se víc než běhu věnuji pokukování po krajině. Kolik zajímavých pohledů se odkryje z jiného úhlu! Jedno místo s osamělým stromem, lavičkou a poskládanými kameny mě dokonce nutí zastavit. V tichu hor jen tak chvilku sedím. Nedá se ani vyjádřit slovy takový okamžik. Jsem rád, že jsem si pro něj doběhl až sem.

Cestou dolů se těším na důvěrně známé místa z opačného směru. Užívám si tak závod ještě jednou. V tomto opojení dobíhám do Pernštejna pár minut před příjezdem autobusu z Klínovce. Navigace mě domů vede přes Lovosice. Jejich Lovoši a nedaleké Milešovce lze stěží odolat. Ale to až zase někdy příště.

pondělí, června 27, 2011

Po tmě

Při čistění staré pošty jsem narazil na zajímavou pozvánku od Sama Straky. Ačkoliv byl mail starý tři roky, měl stále své kouzlo. Sam tehdy Miloše a mě lákal na jakýsi ultraběh v Německu, který je neobvyklý časem startu. Vybíhá se v pět odpoledne. Tehdy jsem musel Samovu nabídku odmítnou díky termínu, který byl jen týden po oběhu Balatonu. Když si vzpomenu, na jak dlouho mě maďarské rozpálené jezero vyřadilo z provozu, považuji tehdejší odmítnutí za více než správné.

Letos byl termín již 33. ročníku Fidelitas Nacht Lauf stanoven na předposlední červnový víkend, tři týdny po Silva Nortica Run. S myšlenkou na zajímavou akci jsem po třech letech Samovi odpověděl, že letos by to šlo. U takové příležitosti k proběhnutí nemohl samozřejmě chybět ani můj ultra přítel Ondřej.

Vyrazili jsme v sobotu před sedmou ranní a po dvanácté jsme již byli na místě. Start závodu je v Karlsruhe na atletickém stadiónu, cíl se nachází na asi dvěstě metrů vzdáleném stadiónu fotbalovém. Součástí samotného závodu na 80 km je maratón, který startuje na 38.km. Tam je kromě výtečné občerstvovací stanice umístěna i druhá předávka čtyřčlenných štafet, které vybíhají spolu s ultraběžci na celou trať. Doprovodné běhy dětí na atletickém oválu, domácí zákusky a přátelská atmosféra zpestřují čekání na start. Zajásal jsem, když jsem v davu zaslechl češtinu. Byli to zde žijící krajané, kteří nás upozornili na jediné problematické místo na trati na 56,5 kilometru.

Na startu se řadíme do první třetiny závodníků. Žádná tlačenice, úsměvy, přání skvělého běhu. Po čestném půlkole na oválu odbočujeme do lesa na zpevněnou mlatovou cestu. Příjemný povrch pro pomalý i rychlejší běh. První kilometry běžíme s Ondřejem bok po boku. Někde na druhém Ondřej hlásil tempo 5:10. Za pátým kleslo na 5:28. Byl spokojen, že jsme zvolnili. Mě se to sice moc nezdálo, ale protože se mi běželo výtečně, neprotestoval jsem. Kolem osmého kilometru jsme doběhli Sama a ten poznamenal, že běžíme moc rychle. Jeho budík ukazoval průměrných 5:13. V ten moment Ondřej zjistil, že ve skutečnosti mi hlásil, kolik je hodin.

Ondřej se Samem zpomalili, ale já jsem v nastaveném tempu pokračoval. Cítil jsem se skvěle. Prvních 18 kilometrů, až do první předávky štafet, se běží po totální placce. Mlatovou stezku a les střídá asfalt a kvalitní cyklostezka. Honil jsem se s jednou holkou ze štafety, která evidentně nemohla unést, že ji předběhl důchodce a ještě si fotí okolí. Po nucené přestávce u přejezdu (na fotografii v oranžovém vytaženém triku) ostře vyrazila a párkrát se ještě pokoušela odrazit můj útok ze zadní pozice. Nakonec rezignovala. Třeba jsem ji pomohl k lepšímu času.



První předávka štafet byla famózní. Probíhali jsme špalírem desítek povzbuzujících, jako kdyby do cíle zbývalo šedesát metrů a ne 62 kilometrů. Zde stojí za to poznamenat, že teprve na tomto místě se na občerstvení, v pořadí již pátém, objevilo jídlo. Výběr byl v podstatě pak totožný na všech dalších stanicích. Voda, iont, nealko karamelové pivo, čaj, cola, banány, slané tyčinky, oříšky, chléb, závin a medvídci!

Další profil již tak snadný nebyl. Popis by se dal zjednodušit na běh z vesnice do vesnice, ale přes kopec, který je dělil. Kopce nebyly však prudké ani extrémně dlouhé, všechny se mi je podařilo vyběhnout. Trasa se klikatila lesem, polemi i historickými částmi vesnic a městeček. Jedním slovem nádhera.

Od 35-tého kilometru jsem očekával v zádech Ondřeje, abych mu sdělil, že mě už bolí nohy. Zvláště při prudkých sebězích jsem pociťoval dosud nepoznané. Jakoby mě do lýtek chtělo něco kousnout. Křeč. To by mi tak chybělo. Nakonec jsem se jí naštěstí dočkal až v cíli. To když jsem se snažil vstát, zakousla se potvora do levého lýtka a pravého stehna zároveň.

Před startem se mě krajánci ptali, za kolik prý že těch 80 kilometrů uběhnu. Řekl jsem, že osm hodin by bylo skvělých, ale devět a deset nakonec taky. Běžel jsem bez hodinek a tak mým jediným orientačním bodem byla přicházející tma. Ta mě zastihla na třetí předávce štafet na 55.km. Podle kostelních hodin jsem měl mít na vysněný čas asi deset minut rezervu, ale čekal mě ještě pěkný kus cesty.

Ta vedla opět přes les do další vesnice. Nebezpečný úsek zmíněný na startu krajany, byla asi dvěstě metrů dlouhá spojka po kamenech a kořenech mezi lesními cestami. Dál už žádné nebezpečí nehrozilo a měl-li běžec síly, mohl běžet i po tmě naplno. Až k dalšímu občerstvení jsem se "svezl" se štafetáři, kteří měli sebou doprovodného cyklistu. Tam se ukázalo jiné nebezpečí.

Přišla krize jako prase. A to jsem poctivě pil i jedl. Běžel, ba co, spíše jsem se potácel jako hroch, než mi došlo, že ta krize jednou skončí. Sedmnáct do cíle. To bych do rána i ušel. Hlava se uklidnila, myšlenky "že se na to můžu..." odezněly a jen jsem se ploužil tichým lesem.

Asi po osmi kilometrech jsem se začal vzpamatovávat. Tempo z prvních kilometrů se mi vrátilo pár set metrů po sedmdesátce, když kostelní věž právě odbila půlnoc. Já těch osm hodin snad dám! Poslední desítka byla stejně skvělá jako těch prvních 18 kilometrů. Hlavně někde nezakufrovat. Ne všude byly na zemi šipky a orientace nebyla úplně snadná. Ondřejovi se pár set metrů před cílem podařilo chybně odbočit. Až u nádraží zjistil, že celé kolo běží znovu. Na jeho konečném účtu přibyly další tři kilometry.

Doběh byl nádherný. Kolečko vítězů po trávě na osvětleném stadiónu doprovázel potlesk doběhnuvších přede mnou. I když jsem tušil, že jsem si nadělil krásný dárek, musel jsem na oznámení času chvilku počkat. Sice mám na diplomu nakonec ještě o dvě minuty víc, ale i tak je to pořád pod osm. Jsem šťastný. Stačí mi k tomu málo. Osmdesát kilometrů pod osm hodin.

úterý, června 21, 2011

Výlet do Bad Schandau

Šestý kilometr. Začínám zaostávat. Indispozice z vleklého pokašlávání nedovoluje tělu držet krok s první ženou. Ze sportovního požitku se propadám do snového stavu. Přestávám vnímat samotný běh. Můj zrak zaujme u cesty kámen velikosti rodinného domu. Obrostlý křovinami, dokonce na něm v letitých nánosech bahna a písku zakořenil strom. Než stačí hlavou proběhnout myšlenka, kde se vzal takový balvan v rovině toku Labe, přitáhne můj zrak skála vlevo. Jasně světlejší místo chybějícího bloku vyvolá pocit lidské zranitelnosti. Desítky, stovky let deště, mrazu a slunce horu rozštíply jak kus dřeva.

Zapadající slunce vytvořilo na obloze znatelný předěl. Horní třetina je tmavá jako by zvěstovala blížící se bouřku, spodní část je vymalována svěží modří dne, který se nemá k odchodu. Uprostřed obrazu se smyslně tyčí stolová hora. Krvavě zabarvená hladina neklidné řeky je magická. Zve mě do své náruče. Stačí už jen krok, dva a voda by mě vtáhla k sobě. Běžím jak v omámení vstříc pozdnímu teplu.

Au! Při stoupání lesem do chatrče jsem se musel zastavit. Tělo se potřebovalo zbavit trochu vody a upíři z louží se na mě vrhli nebývalou silou. Nezabiješ? Rád bych, ale všechno má své hranice. Sedám snad já jim na záda? Piju jim krev? Nikoliv. Nyní nejsem člověkem, jen zvíře, které se brání. Součást řetězce příčin a následků. I když je žádám, aby mě nechali, nemohou. Jsem pro ně obživou tak, jako je pro mě životem voda a obilí. Těch se také neptám. Neměl bych?

Druhý den prší. Jasně, slunce to přeci včera říkalo. Proběhnout, aby tělo nezapomnělo, jak krásný pocit pohyb sebou nese. Lehnout do tepla k vodě. Upravené. V přítmí velké kruhové místnosti leží na hladině nehybně odpočívající bytosti. Bazén s těžkou slanou vodou je prostoupen jemnou hudbou. Bdím, sním či snad dokonce spím. Čas zmizel v dokonalosti. Ležet nebo běžet.

čtvrtek, června 16, 2011

Prolog

Dvanáct párů nohou se právě mihlo průsekem lesa. Tím místem, jehož obrysy ostře vyřezaly ranní paprsky slunce, prodírající se korunami smrků dosud uvězněných v ranním oparu. Zanechávajíc za sebou sotva znatelnou stopu, tvořily nesourodou a přesto kompaktní skupinu. Bylo zřejmé, že nepatří typizovanému vojenskému družstvu ani skupině lovců štvoucí zvěř. Zkušenému pozorovateli by jen těžko unikl nehmatatelný pocit, který po nich na prosvětleném místě zůstal. Běžci.

Skupinu tvořilo pět žen a sedm mužů. Pohybovali se tiše dosud klimbajícím lesem. Uplynulo sotva půl hodiny od svítání. Ani drozd dosud nespustil svůj rituál vábení a vyhrožování. Jen sojka z údivu krátce zapískla, aby varovala nic netušící pospávající chlupaté i opeřené obyvatele lesa. Ti se však nemuseli bát, běžci měli jiné úmysly, než rušit mír tohoto téměř posvátného místa.

Silnější běžci ladili svůj krok se slabšími, aby si i ten nejpomalejší vychutnal ranní harmonii. Nebylo slyšet žádné dupání, funění, jen jako lehký vánek se skupina posouvala lesem vpřed. Daleko v čase nechali za sebou soupeření, přestali dávno počítat své kilometry a časy. Spojovala je jediná touha. Touha popsaná v tisících knih, ale přesto nepopsatelná, nevyjádřitelná lidským jazykem.



Zpomalili, když výhled do skal se otevřel jejich zrakům. Zastavili se, aby vstřebali neopakovatelnost okamžiku. Mlčky sledovali laň na protějším svahu. Načerpali sílu z vody padající po skále do údolí. Tiše se opět rozeběhli. Nebylo třeba cokoliv říct. Zrychlili, když klesali k potoku, z jehož průzračné tůně svlažili své rty. Běželi dál, až se ztratili z dohledu.
Běželi, protože běh byl vyjádřením jejich touhy.

pondělí, června 06, 2011

Na hranici smutku a radosti

Den poté. Všeobecná euforie vyvolaná vyplavenými endorfiny zůstává v srdci jen jako hřejivá vzpomínka. Hlavou plynou obrazy předešlého dne. Okamžiky síly i totálního vyčerpání, okamžiky radosti i bolesti. Ultrapotěšení, které prověřilo zdatnost mnohých hrdinů v kopcích. Silva Nortica Run.

Dosyta vyspáni diskutujeme o nedělním programu. Solná lázeň v nedalekém Gmündu je bohužel pro mé povrchové zranění vyloučena. Jako druhá varianta se nabízí potulování po okolí. A protože byla Radka ochuzena o hezčí část trasy (běžela jen maratón), vezu ji na místo, které se do mého sdrce nesmazatelně zapsalo. Tou je Pohořské řašeliniště rozkládající se mezi Baronovým mostem a Pohořím na Šumavě.

Pohoří na Šumavě leží nedaleko hranice s Rakouskem nad prameništěm Pohořanského potoka. Patrné pozůstatky bývalého městyse s pivovarem a vinopalnou čítajícího v roce 1890 186! domů přitahují zdálky běžce přibíhající z dlouhé planiny řašeliniště. Opravená věž části kostela sv. Panny Marie Dobré Rady, tyčícího se nad hřbitovem, zapadá hebce do okolní krajiny. Lákadlem pro běžce je však občerstvení, které je po téměř 50ti kilometrech více než nutné.

Den poté je čas na prohlídku zbytků místa. Smutek a žal mě jímá, když se dovídám o pohnuté minulosti obyvatel tohoto koutu malebného kraje. Léta první světové války, roky 1946-1949 a 1978 budou navždy smutným mementem nynější zastávky cyklistů mířících do Rakouska. Teskně působí hřbitov, kde spočívají lidé, kteří byli kdysi násilně odděleni. Ani po smrti jim nebylo dopřáno pokoje, jak svědčí ulámané kříže na jejich rovech. Jak blízko měli dva národy dříve k sobě je patrné i z probíhající rekonstrukce kostela. Provádějí ji rakouští mistři řemesla. Na české straně hranice. Teprve tváří v tvář té historické bolesti si naplno uvědomuji co znamená svět bez hranic.

Železné hranice jsou, pevně věřím, nenávratně pryč a my se tak můžeme vydat na malý okruh. Nejprve kousek po trati závodu do Rakouska a poté lesem, cestou, která se vine přímo mezi hraničními kameny. Dopřáváme si pramenité vody z upravených pramenů a vnímáme klid a mír vládnoucí nikým ovládané krajině. Hlavou už zase putují příjemné obrazy sobotního dne.

Nebýt krize na šedesátém kilometru, těžko bych hledal nějaký nepříjemný moment. Ani ta odřená bradavka mě moc nepotrápila. V paměti sbírám spíše zrnka radosti. Od Nových Hradů jsem putoval více-méně se stejnou skupinou běžců, vzájemné povzbuzování a pár vřelých slov bylo vítaným dopingem zemdlelé mysli. Nejlépe se mi běželo posledních asi 15 kilometrů. A od hasičské občerstvovačky za vrcholem posledního stoupání jsem už nebyl k zadržení. Hlavní nápor běžců byl už dávno pryč a osazenstvo stanice mastilo karty a rozdávalo úsměvy. Možná, že za to mohlo i jejich vlastní pivo, které mi doslova vlilo energii do žil. Běželo se mi tak dobře, že jsem se rozhodl poslední občerstvení už vynechat. Marně na mě volal Hunča s lahví pěnivého moku v ruce, který mezitím bavil obsluhu svými příhodami. Sice jsem závěrečné stoupání ani s podporou Radky nevyběhl, ale v cíli jsem byl šťasten. Doběhl jsem tak, jak to mám rád. V síle, jasné mysli a s pocitem, že chci znovu.

čtvrtek, června 02, 2011

A v čem chodíte vy?

Spolu s 212tkami jsem si u Michala před pár týdny vyzvedl i objednané Terra Plana Ra, boty na městské chození. Mé pracovní povinnosti si žádají minimálně tmavé kalhoty a k nim odpovídající obuv. Proto jsem po většinu dne limitován tímto typem obuvi.

Od prvních běhů v bosobotách jsem si při chůzi po městě začal najednou uvědomovat podpatek. Obtěžoval mě a připadal mi jako nepřirozená součást boty, která nemá při chůzi opodstatnění. Hned v Michalově krámku jsem se přezul z klasických polobotek zn. Rieker a mé nohy zaplavila okamžitá úleva.



Cestou domů jsem měl pocit, že téměř dokonalé simulaci bosochůze ještě něco chybí. Vlastně přebývá - vložky. I tyto boty mají měkké vložky tloušťky několika milimetrů, které sice činí krok příjemným, ale podle mě jdou proti smyslu bosochůze. Vložky šly tedy přirozeně z bot ven.

Konstrukce podrážky je na první pohled identická s ostatními výrobky z dílny Terra Plana. Jednotky milimetrů silná guma opatřená na vnější straně lehce vystouplými špunty. Jedná se spíše o optický dojem, protože výčnělky na podrážce nejsou při chůzi cítit.

Denně nachodím po městě cca 3 kilometry. Nejsou to jen vyasfaltované chodníky, ale i štěrkové cesty, kostky a podobné svinstvo. Je pravdou, že přes tenkou podrážku bez vložek cítím i ten nejmenší kamínek, ale není to nepříjemné. Naopak. Na kontakt s dlažbou jsem si velmi rychle zvykl a opak mi už připadá nepřirozený.

Boty mají i velmi netradiční tvar. V oblasti kotníku sedí naprosto přesně a díky šněrování na správném místě se bota na noze ani nehne. Nehrozí tedy žádný puchýř ani jiný diskomfort. Co mě velmi potěšilo, je šířka boty v oblasti nártu. Noha má dostatek místa i na pohyb v botě, ale přitom v ní neplave. Podobnou konstrukcí širší přední části boty je známa i výše zmíněná zn. Rieker, takže její zastánci budou z Terra Plana jásat.




Něco se na mých chodidlech mění. Začaly mi velmi vadit ortopedické vložky, které mám šest let, kotníku a chodidlům se uleví v neutrálních běžeckých botách bez vložek (opět zde musím zmínit Inov-8 a příjemně je mi i Asics Fuji ES). Ještě větší radost nese mým chodidlům chůze v bosopolobotkách. Simulace chůze na boso je tak silná, že při sundání bot doma mám pocit, jako bych boty ani nezul.

neděle, května 22, 2011

Kopce, pahorky, Inov-8!

Ano, dobíhám unaven. Druhý týden si dopřávám to nejlepší z běhu. Účet za 14 dní činí 197 km. Buď vybíhám různé nakloněné roviny a šutry nebo šlapu po našem placatém lese jak o život. Nejde o nic jiného než o logické vyústění mého přerodu z milce asfaltu do lesního běžce. To, co jsem dříve nemusel, dnes vyhledávám. Nejeden čtenář si jistě vybaví pověst, jakou mě obestřela Pavlína Hanušová, organizátorka Silva Nortica Run. Pověst zapřísáhlého odpůrce kopců. Stanovila jednotku naklonění zvanou "Syblíkův kopec". Měřítkem bylo, zda jsem daný kopec šel již od jeho úpatí.

Les jaro oživilo stejně jako mě. Neméně významným impulzem působícím na mě jako zkropení živou vodou se staly boty. Skutečně, boty, které po soukromém testu a 121 kilometrech musím zahrnout samými superlativy. Stačí jen říct Inov-8 Xtalon 212 a ten, kdo je měl na noze se zasní. Jejich podrážka, která budí zdání kopačky, je měkká a ohebná. Skvěle drží na šikmém traverzu, v bahně a překážkou ji nejsou ani mokré kořeny a kameny. Jak by také mohly! V porovnání s klasickou krosovou botou (Mizuno Cabracan ale i Asics Fuji ES) je nedostižná. Celková stavba je nízká, rozdíl mezi špičkou a patou činí pouze 6 mm a v každém došlapu je nejen jistota, ale i kontakt s povrchem. Přitom díky lehkému tlumení kámen chodidlo neprobodne a s nastupující únavou dovolí běžci mé stavby i trochu si šmajdnout. Váha pouhých 212 gramů jako by ji udělovala záporné g. Je to bota, která nutí přirozeně běžet rychleji. Co říká asfaltu? Pár set metrů k lesu zvládne, ale její prostor je tam. Jediné, na co je třeba si dát pozor, je výběr správné velikosti. U takové boty neplatí zásada "o půl čísla větší". Musí sedět přesně, jinak při nepozorném kroku položí běžce čelem k zemi. (Příště o 1/2 čísla menší, Michale!).



Omlouvám se, pokud to zní jako PR článek, ale boty jsem řádně koupil v krámku u Michala D. (www.trailpoint.cz)

pondělí, května 16, 2011

Poslední rozloučení s Mizuno Cabracan

Stojím u popelnice. Její dech ve mě asociuje myšlenky. Jak vše nové je jednoho dne staré, jak nově poznané dokáže zevšednit, ale i jak nabytá zkušenost dokáže člověka běžce posunout. Ale kam vlastně posunout? Snad k sobě samému, ke zdroji, z něhož všichni pocházíme, k jednoduchému běhu v životě a životem.

Naposledy potěžkávám boty, které mi hodně daly a přesto vím, že už takové nechci. Podrážky vůbec nesvědčí o zdolání více jak pěti set mil. Však také nepoznaly mnoho asfaltu, vedly běžce do houštin a křoví, kam se dříve nezaběhl, daly mu poznat nový rozměr pobíhání v blátě i sněhu. Dokonce měl jeden čas sníh i skoro rád!

Běžec poznal, že jeho srdce se těší, je-li přírodě blíž. Nestačí mu již pozorovat ji z cyklostezky podél řeky nebo z asfaltky vedoucí lesem. Podrážky ho podržely v mnoha chvílích a za jeho jarní zevlování, kdy nejprve kořen a posléze drát přiblížil jeho obličej zemi, nemohly.

Téměř smutek na duši při loučení je vyvážen při pohledu na svršek bot. Rozedrané tak, že ponožka je vidět a bílé cosi trčí ven. Proto musí jít z kola ven. Než se za nimi zaklapne víko, vyvolají ještě jednu vzpomínku.

Když jsem se před šesti měsíci rozplýval v článku "Jak si oblíbit listopad" nad svým novým objevem, nemyslel jsem, že existuje něco lepšího do terénu. Ale přišel únor a s ním první nesmělé laškování s botou-nebotou, bosobotou. Tam, kde mě v terénu díky výšce podrážky Mizuno Cabracan zrazoval při došlapu kořen, jsem byl najednou jistý krokem. Cítil jsem na co šlapu a přirozeně kontroloval jak došlápnu. Krok v "normálních" botách byl stabilní jen do té chvíle, než jsem šlápl na nerovnost, která jen díky mému krátkému kroku nevedla ke zranění. Tehdy uzrálo rozhodnutí, už ne tuto botu, která chodidlo váže jak do krunýře a dělá s ním co ona sama chce.

Dál jde běžec svou cestou a hledá. Hledá, mimo jiné, botu, která je lehká, tenká, při došlapu ohebná a přitom ochrání jeho zmlsaná chodidla od ostrých předmětů vyčnívajících z povrchu. A hle, zdá se, že něco našel. Ten zázrak se jmenuje Inov8 Xtalon 212. Běžec v nich plně spokojen uběhl Šutr54, ale o tom zas někdy příště.

pondělí, května 02, 2011

Bez cíle? Jak jinak!

Dva, tři týdny, mi hlavou poletují číslice. Číslice, které bych chtěl, respektive nechtěl vidět na druhém místě časomíry při doběhu pražského maratónu 8.5.2011. Opět proti sobě stojí dvě zcela rozdílné skutečnosti: ne zrovna maratónské vylaďování formy a chtění stlačit čas pod kulatých 3:30. Teprve včera, jak jinak než při milovaném běhu lesem, mi TO došlo. Poběžím jako obvykle bez hodinek. Podle svého dechu, podle svého pocitu tak, abych doběhl zvesela jako minulou sobotu. Bez cíle, jak jinak.

Pro malou inspiraci přikládám odkaz na web, který rád čtu. Zrovna dnes zde vyšel pěkný článek k mému maratónu.

pondělí, dubna 25, 2011

Nezapomenutelný den

Drahý příteli!

Zdá se neuvěřitelné, že je to již počtvrté, co jsi vyběhl na náš společný intimní narozeninový běh. Víš dobře, proč píši vyběhl a ne vyběhli, protože má loňská neúčast mě velmi dlouho mrzela. Možná o to více jsem se na naše sobotní putování tak těšil. Ne že bych byl kdovíjak připraven, můj výsledek na Brdské padesátce byl slabý, ale srdce bilo poslední týden jen pro náš běh.

Ta dvě místa, která jsme během navždy spojili, pro nás hodně znamenají. Dobřichovice a Dobřichov. Přestože leží v naprosto odlišné krajině, mají společný ten vnitřní pocit osobní důležitosti. Téměř by se chtělo napsat: "Běh čtyřech řek", ale to bychom si naší cestu museli ještě trochu prodloužit k majestátnímu Labi.

Nedá mi, abych se nevrátil k počasí. Zatímco při premiérovém ročníku teplota od startu klesala a doprovázel nás déšť a mě v Dobřichově dokonce přepadla zimnice, letošní pohled na oblohu sliboval zcela opačné zážitky. Pozvolné opékání na slunci. Já mám přesto takové počasí raději, než zimu, která Tě nutí se choulit při pauze v hospodě u kamen.

Překvapilo mě, jak jsi zcela profesorsky od nádraží v Dobřichovicích vyběhl do stráně a ani Tě neznervóznělo, že potřebná modrá značka nás nedoprovází. S jistotou Tvého čtvrtého putování jsme se s ní v půli stoupání shledali. Těžko lze popsat slovy pohled na vycházející slunce nad brdským hřebenem a připojení k trati Brdské stezky. Škoda, že se Ti letošní ročník nepovedl, jak sis přál. Formu máš výtečnou.

Již při sbíhání k Řitce (skutečný místní název, nikoliv stav vyjadřující rozpoložení běžců) jsem zaznamenal pozoruhodný úkaz. Úseky trasy, které jsem si vybavoval z minulých dvou běhů, mi letos přišly kratší. Později, při pátrání po příčině tohoto jevu, si uvědomuji, že již od pomyslného výstřelu se mi běželo velmi dobře. Ruku v ruce s tímto stavem šla i snadnější orientace v terénu. Až do Konojed vede naše cesta po turistických značkách a málokdy jsme váhali kudy dál.

Velmi jsem se těšil na mladý borovicový les nad Davlí. Je s podivem, co se se stromy za ty tři roky stalo. Doslova a do písmene vyrostly jako z vody. Proběhli jsme tím místem a teprve poté, když jsem pátral, kde ty stromy jsou, jsi mě upozornil, že už dávno za námi. Nezapomenu na výhled na probouzející se řeky Sázavu a Vltavu, na místo kde jejich toky splývají jakoby přirozeně a nehybně a celou tuto scenérii přikrývá oblak ranní vlhkosti.

Ranní chlad odrážející se mezi skálami a řekou na její pravé straně nebyl v daný moment zcela komfortní, ale jak jsi řekl, později jsme na vodu přinášející život našim zpoceným čelům ještě rádi vzpomínali. Mám dojem, že i Záhořanský potok trochu naše kroky zrychlil, nutíce nás k zahřátí. Stačilo však začít stoupat k Jílovému a teplo se nám rozlévalo po těle.

Napovídali jsme toho opravdu hodně, ani jsme si nevšimli, že červenou značku jsme nechali kdesi vpravo. Les jsme sice museli oběhnout po silnici, ale nebylo to tak zlé. Dokonce jsme si podle mapy cestu spíš protáhli.

Jílové u Prahy. Další srdeční místo na naší cestě. Díky paní Jitce, která se náš běh těší stejně jako my a po 25ti km je naší první významnou zastávkou. Přivítá nás, upocené a nemyté chlapy, ve svém čisťounkém příbytku a nedbaje našeho stavu nás usadí do sedačky k běžecké hostině. Výtečné pohoštění musíme jen uždibovat, neboť nejsme ani ve třetině cesty. Záhy nám nezbývá než: "Moc děkujeme, Jitko!" a míříme k Těptínu. Ještě dlouho v nás zůstává ten pocit dobroty mezi lidmi a v žaludcích.

V Těptíně neodbočujeme do krásného Hornopožárského lesa, ale po krátkém, milém zastavení u Tvého přítele Luboše, jehož partnerku jsme zřejmě probudili, pokračujeme okolo hrobky barona Ringhoffera přes Kamenici do Zaječic. Jejich dar nealko piva působil jak božská mana.

Tak, jak už to v ultra bývá, jednou je lépe, jednou hůře. Na louce před Zaječicemi a vlastně až do Senohrab, mi bylo hůře. Těšilo mě, s jakou lehkostí jsi vyběhl tu louku, když se za obzorem pomalu objevoval srub. Úplně cítím ten stav, kdy tělo běží samo, jako by ani žádné převýšení neexistovalo. A že bylo pěkné, o tom se přesvědčuji při ohlédnutí zpět. Říkal jsem si, zda dnes potkáme nějaké jiné běžce. Dříve tomu tak nebylo. Jen co myšlenka opustila mou hlavu, už proti běží usměvavý muž. Bodeť by ne, takový pěkný den.

Nad Senohraby máme maratón a já přemýšlím o té loni zavřené domácí hospodě u silnice. Je otevřená! Nový majitel sice nevaří ty úžasné ovocné knedlíky, ale rýže také není špatná. Doplňujeme iontové nápoje, vodu do batohů a po nezbytném rozhovoru se štamgasty pokračujeme k hvězdárně v Ondřejově. Rýže jsem zřejmě snědl více, než bylo zdrávo, a tak až do Ondřejova zápasím se svým žaludkem. Nakonec po nějakých šesti, osmi kilometrech ustupuje a s jídlem se konečně smiřuje. Dokonce se začíná projevovat správný výběr oběda. V podstatě až do cíle putování se mi běží výborně.

V Černých Voděradech váháme nad pokračováním. Sličná cyklistka s mapou v ruce nás s prosbou o radu odbyde slovy, že nemá čas, ale v zápětí ji zastoupí místní, kteří nám ochotně cestu do Konojed popíší. Tam opuštíme značku, stezky a cesty, posledních asi 25 kilometrů běžíme po silnici. Nemusíme už tolik dbát na povrch cesty a můžeme volit úspornější krok.

Jako maják v moři stojí na rohu v Nučicích poctivá hospoda. Nemůžeme ji ani letos minout. Doplňujeme ionty, vodu a před hospodou ještě trávíme příjemný rozhovor s paní hostinskou. Tu zajímá naše putování a na oplátku nám vypráví o jejím životě. Jak ráda by tak hezký den trávila venku, ale má tohle převozníkovo veslo. Trochu nám závidí a mně jí je líto. Naplno si uvědomujeme, jaký máme dar, že můžeme. Můžeme běhat.

Zbývá poslední půlmaratón. Zvesela sbíhám k Molitorovu a užívám si ohromný rozdíl svého stavu mezi minulým během a dneškem. Zatímco předloni jsem tento nekonečný kopec dolů(!) šel, letos se pouštím z plných sil a stačím vnímat jarní život kolem. Nelze si nevšimnout toho rybníka vpravo a ondatry přebíhající silnici. Pozoruji, jak krajina z rána kopcovitá, se změnila v jemně uhlazenou. Jakoby malíř svými barvami a špachtlí tvořil.

Pár kilometrů před Dobřichovem musím dodat síly z müsli tyčinky, abychom k poutní hospodě u kostela doběhli společně bok po boku. Ještě jednou, bych Ti můj drahý příteli, chtěl poděkovat za nezapomenutelný den. Strávit den v Tvé osvěžující přítomnosti, doběhnout při plném vědomí s úsměvem v tváři a zakončit den u sklenky Tvého úchvatného vína je k nezapomenutí. Vyřiď prosím můj velký dík i Tvé paní za osobní dárek a mikinu, která se velmi hodila při cestě z Dobřichovské hospody.

sobota, dubna 02, 2011

Alespoň jsem to zkusil

Předpoklady pro obmyšlený čas 1:35 jsem neměl žádné. Jen troufalost, která se povýšila nad nulovou kvalitu v tréninku a nedbala výsledku letošní desítky, která se přehoupla přes 44 minut.

Díky času z předloňských Pardubic stojím v sektoru B, odkud je to na start jen třičtvrtě minuty. První kilometr je ještě ve znamení kličkování a změn tempa, ale potom už držím stálý krok. Jak později zjišťuji, nebyl můj. Na čtvtrém kilometru kdosi hlásí čas 17:10, což je lepší, než tempo mé letošní Českobrodské desítky. Idiot.

Takový je výraz pro můj posun v hlavě, kterým jsem u výdeje zavazadel shrnul dnešní půlmaratón Michalovi Živnému. Už na Palackého mostě, kousek za metou šestého kilometru, marně hledám dech. Zůstává někde za mnou na nábřeží. Poznámce ladně běžícího Ondřeje, který mě předbíhá s plánem 1:32, zda dnes útočím na 1:30, se musím smát (myslí si, že předbíhám já jeho :D).

Přichází dlouhá Strakonická a já vidím nová a nová záda. Ivo Domanský si mě neomylně vyhlédne v davu a na desátém kilometru hlásí 46:10. Nemám sil k běhu, natož k myšlení. Nedokáži si ani přepočítat, jak se vzdaluji od své nereálné touhy. Upírám se jen k vodě, které si na přilehlém občerstvení dopřávám hned ve třech dávkách.

Hlava přechází do režimu přežití. Zvolňuji a rychlost řídím jen co dech dovolí. Občas mě předběhne dav a za chvilku zas nějakým zázračným způsobem běžím před ním. Mezi desátým a patnáctým kilometrem jsem se propadl jen o dvě místa. Další kilometry k cíli se neliší od pocitů posledních kilometrů maratónu.

Už ve startovním koridoru jsem si všiml drobné hezké slečny, která mi byla povědomá. Běžela celý půlmaratón kousek ode mě. Tu přede mnou, tu za mnou. V cíli byla nakonec o chvilku dřív a nedalo mi, abych se nezeptal. Skutečně, byla to ona! Loni se mnou běžela na 1:50 a letos má o 10 minut lepší čas!

To už jsem ale prozradil to nejdůležitější. Dostal jsem se do cíle za RT 1:40:02 s pocity zcela odlišnými od libých. Inu, velké oči se nevyplácí.

sobota, března 19, 2011

5,3 km za 45 minut aneb tropická realita

Nikdy jsem nebyl na dovolené u moře. Pokud ovšem nepočítám výlet s Milošem při jeho pokusu dobýt Spartu. Vůbec mi nechybí všelijaká havěť, která na člověka čeká pod vrstvou písku nebo přímo ve vodě a tváří se přitom průhledně. Je to téměř rok, co jsem objevil tropický ráj s mořem, kde je mi příjemně. Stálá teplota vody i vzduchu, žádné cizokrajné potvory, spousta atrakcí nejen pro děti, hygienické vymoženosti civilizace a to vše pod střechou bývalého německého hangáru na vzducholoď.
Při naší letošní návštěvě jsme se rozhodli, že tentokrát se tu nenecháme od milovaného běhání odradit. Teoreticky by to bylo možné i po chodnících tropika, ale zvolili jsme jednodušší variantu spočívající ve využití místního Fitness Clubu. Nevelká místnost kromě asi 15ti posilovacích strojů a šlapadel nabízí dvě velmi kvalitní běhátka.
První den jsem začal pěkně zprudka. Zkusil jsem 5 minut po rovině a 5 minut s maximálním sklonem 15 stupňů. Původní záměr prodlužovat délku běhu na nakloněné rovině vzal při druhé sérii za své. Fitness Club je sice podle letáku klimatizovaný, ale skutečnost taková není. Ani tři silné větráky nepohnou s tropickou atmosférou v uzavřeném prostoru. Zkoušel jsem tedy běhat dokud jsem mohl a střídal závratnou rychlost 7-8 km/h s chůzí. Že nastal čas přestat jsem poznal pozdě, až když se mi udělalo opravdu špatně. Stačilo k tomu 40 minut.
Na druhý den jsem byl opatrnější. Sklon jsem zvyšoval postupně, přesto se mé limity přihlásily už po 45ti minutách. Odměnou za podaný výkon byla chladivá sprcha a relax v mírné bylinné páře.
Myslím, že jsem našel ideální místo na krátkou dovolenou. Všechny pracovní záležitosti zůstaly 3 hodiny daleko a já jsem se mohl věnovat naplno všemu co mám rád: běhání, plavání, čtení, psaní, válení. Prostě ráj.

středa, března 09, 2011

Ach, to ráno

Tohle téma mě nikdy neomrzí. Ohromen z krásy, kterou dokáže vykouzlit jen sama příroda, začínám svůj den tím nejlepším způsobem. Krátkým lesním během. Při pohledu na oblohu se mi vybavují české pohádky, kde nový den začíná okamžikem, kdy sluníčko vykoukne z peřin. Oblaka zahalují podřimující část krajiny a slunce posílá své paprsky nad nimi po obloze. Ozařuje oblohu vzhůru a vytváří nádhernou zlatavou oponu na hlavami.

Po včerejším vydařeném tréninku s dětmi (poprvé jsem vyběhl celou Havránku v Troji bez přechodu do chůze) jsem dnes obul bosoboty. Zdá se, že jsem konečně našel styl, který vyhovuje všem částem mého aparátu. Došlap na přední část chodidla za prsty, vyšší frekvence kroků a více zdvihající se kolena. Proto ani cesta k lesu po asfaltu není nepříjemná.

Lesem k východu se slunce třpitilo v posledních zbytcích ledu. Celé vůkol se chystá k výdechu slova "JARO!". Nasávám ten vjem bez pochyb, že jsem toho součást. Na jednom místě můj kratší zrak spatří v dáli zvíře. Zrzavé. Že by liška? Je moc velké. Přešel jsem v chůzi, abych srnku nevyplašil. Záhy vyšla z houští postava. Aha, pes. Doběhl jsem k dvojici. Paní v nejlepších letech mě vítala usměvem. Musel jsem ji hned sdělit svou záměnu jejího mazlíčka (statný vlčák) s liškou. Vyměnili jsem si pár vřelých vět, popřáli si krásný den a vydali se svou cestou. Cestou radosti.

Ach, to ráno.

neděle, března 06, 2011

Doběhnuto

Teprve na druhý den se dostavily pocity z běhu, který odemyká běžecké jaro v Praze, Kbelské desítky. Ty pocity, kdy tělo je v souznění s duševním rozpoložením a proudí jím těžko vyjádřitelný stav klidu a usmíření. Jak rozdílné od včerejších "na umření".

Kbely nemám daleko, a proto jsem pojal nápad si pozávodní výklus protáhnout až domů. Ledvinku s bundou jsem uvázal na zábradlí v cíli a jako obvykle jsem předstartovní chvíle trávil v milém hovoru, tentokrát s Honzou D. z Dailymile, který běhá výhradně v pětiprsťácích nebo bos a Kbely obut-neobuv zaběhl za pěkných 49 minut! Bohužel jsem si nevšiml, že na startu za námi už skoro nikdo nestojí.

Tempo zadních řad bylo sice příjemné, ale od toužených 45ti minut hodně vzdálené. Nezbývalo než hledat uličky a skulinky a přidat na kroku. Vodiče Miloše na 50 minut jsem míjel asi po 700 metrech a v přijatelném tempu mířil ku Vinoři. Za metou druhého kilometru mě přibrzdila neproniknutelná hradba těl. Koukal jsem zprava, zleva, cože se to tam děje, až jsem spatřil vodiče na 45 minut. Bohužel mě tento špunt hodně vyvedl z tempa, protože předběhnout jej bylo nemožné. Až před 4. kilometrem se mi podařilo najít skulinku a skupinu nechat za zády.

Ne však na dlouho. Ještě na pátém kilometru, kde bylo měření půlek (jak je ten jazyk český krásný), jsem za sebou slyšel vodiče hlásit "máme přesně 22:30". No nevím, já mám půlku podle časomíry 22:43. (vodič 22:44 a druhou o 50 vteřin rychlejší…). Záhy mé síly uvadly, vodič zmizel z dohledu a já se jal doběhnout alespoň s příjemným pocitem, když ne v touženém čase.

V Satalicích jsem chytil druhý dech. Zajímavé, mám stále jen jeden, tak je otázka, čí dech jsem to vlastně chytil. Snad nepatřil někomu ze soupeřů. To by mě mrzelo, že jsem na úkor druhého a jeho dechu doběhl dříve než on.

Cíl na dohled, časomíra 45:06 mě nenutila tlačit ze sebe všechno a tak celkem klidně dobíhám, když na panelu svítí 45:15. Dalších sedm sekund asi trvalo, že se moje odpípnutí protlačilo do počítače. Nebo to možná byla ta ztráta ze startu, kterou mi za trest přičetli :D.

To pravé proběhnutí bylo ještě přede mnou. Bunda s ledvinkou byly na svém místě a abych nevychladl, hned jsem se vydal proti směru závodu domů. Lehký výklus se asi po třech kilometrech změnil v běh vůle. Naštěstí jsem sebou neměl ani korunu, ani "legitku", proto nezbývalo než se dopravit domů po svých. Myšlenky jako "bus", "metro" a "vlak" neměly prostor potřebný pro realizaci.

Že můj záměr nebyl dobrý nápad, jsem pochopil hned. Co mi nešlo hlavou, že mě nějaká desítka mohla takhle vyřídit. Představoval jsem si sám sebe na 80.kilometru B7. Do cíle poslední kilometry, to už musím dát. Když už to ale opravdu nešlo, musel jsem střídat s během chůzi.

Těch čtrnáct kilometrů mi trvalo hodinu a půl. Doběhl jsem v takovém stavu, že jsem okamžitě zrušil dnešní domluvené putování a šel spát. Starost mi trochu dělá levý kotník. Ano, ten, co mi kdysi Dr. Mašek uvolnil tak, že se občas hlásí i po pěti letech od zázračného křupnutí. Půjdu jej rozběhat v bosobotách. Neměl jsem je 14 dní a možná to je ta příčina.

V současné době probíhají jednání s firmou Terra Plana a brzy by se tyto boty měly objevit i u nás. Výhodou bude nejen stejná cena jako v Anglii, ale i možnost zapůjčení na vyzkoušení.

úterý, února 15, 2011

Běhám minimálně

Myšlenka, která se mi již dlouho honila hlavou. Něco na těch minimalistických botách musí být. Zlom v mém rozhodnutí vyzkoušet zas něco nového nastal po výměně tweetů s Jaromírem V. Doporučil začít botami Terra Plana. Na svém blogu velmi pěkně a srozumitelně popisuje "Návrat k přirozenosti".

První výběh v botách s podrážkou tloušťky 4 mm po celé délce chodidla se odehrál sice potmě, ale zato na čerstvě napadaném a uježděném sněhu. Dojem z přiblížení se Zemi, byl proto velmi radostný. Chybné došlapy sníh utlumil a ani přes tenký materiál mi nebyla od nohou zima. Absence silné gumy pod chodidlem mě donutila běžet jinak. Pečlivě jsem vybíral místo došlapu a chybějící materiál pod patou mě nutil paradoxně běžet rychleji. Přirozeně jsem se předklonil a musel tak rychleji kmitat nohama. Asi po šesti kilometrech jsem nezaznamenal žádný diskomfort na svalech a vazech od kolen dolů. Následující dva běhy jsem vyrazil v konvenčních Mizunech.

Další seznamování s Evo II Barefoot už nebylo tak jednoznačně pozitivní. Sníh zmizel a k lesu to mám více-méně po asfaltu 1,5 km. Celou část této trasy jsem nebyl schopen najít došlap, který by mi vyhovoval. Dopad na přední část chodidla jsem díky letitému dupání na paty dlouho nevydržel. Musel jsem dělat krátké šouravé kroky, aby zbytek těla tolik netrpěl otřesy. Zato v lese na listí a bahně jsem se rozeběhl s daleko menším úsilím kontroly došlapu. Nedopadal jsem na paty sice plnou vahou, ale většina kroků přes paty určitě byla. Asi po dvou kilometrech po měkkém jsem dokázal nějak přirozeně došlapovat na vnější stranu chodidla. Ani plně na patu, ani na špičku. Tento styl se mi podařilo udržet i po asfaltu cestou domů. Desítka, z toho většina po měkkém, opět nepoznamenala výrazněji vazy a svaly okolo kotníku a lýtka. Jen lehká únava.
Tu samou zkušenost s hledáním ideálního došlapu jsem udělal i při dalším výběhu. Opět po odpočinku ve starých botách, opět první kilometry nepřinášely požadovanou radost z cítění Země. Každopádně hlavním viníkem je ten zpropadený asfalt. V terénu jsem opět nalezl vyhovující došlap a doběhl s ním až domů.

Máme na Rohožníku rekultivovanou skrývku, která tvoří sice krátký, ale velmi prudký kopec. Seběh, spíše schůze dolů, po staré travině mísené s bahnem byla v Evo II jistá, stejně tak ani při šplhání nahoru boty nepodkluzovaly. Budu se snažit botky obouvat častěji. Důvod, proč v nich běhám, je srovnat léty pokřivený aparát a navrátit se k přirozenosti. Drobný krok už mám za sebou. Při běhu v bosobotách mě nebolí klenba, která se při běhu v konvenčních botách s vložkami občas ozývá.

pondělí, ledna 24, 2011

Návrat

Je to pokaždé stejné. První uběhnuté stovky metrů jasně namalují obraz dalších minut či hodin strávených na trati. Už jasně poznám, kdy zvolené tempo je správné nebo naopak hlava předbíhá tělo, které se dříve či později vzepře.

České Budějovice, obchodní centrum Mercury. Možnost zaběhnout si maratón na sice neobvyklém místě, zato však v suchu, teple a po rovině, jsem si už po čtvrté nemohl nechat ujít. Tak jsem to cítil ještě v listopadu. V předposlední lednový víkend však paní Zima byla k běžcům shovívavá a více než kroužení v garážích mě lákalo proběhnutí do kopců k Hradešínu.

Startovné bylo ale již uhrazeno, doprava běžců domluvena, nezbývalo než vyrazit na jih. Jel jsem si tam hlavně odpočinout od nepřetržitého bloku pracovních povinností, které mě zahltily hned pátého ledna a ne a ne se pustit.

Návštěvu Mercury centra jsme zahájili tradičně - v kavárně. /* Miloš říkal, že... */ člověk má před maratónem konzumovat jen vyzkoušené. Mám rád mléčné ovocné koktejly. Tohle asi na mysli neměl, ale koktejl mě při maratónu dosud nezlomil. Zřejmě proto, že jsem jej před maratónem nikdy nepil.

Pár chvil před startovním písknutím trávím v družném hovoru poblíž startovní čáry, ale hvizd mě zastihne už v zadních řadách. Opatrně rozebíhám první stovky metrů. Přede mnou jsou běžci s cílovými časy kolem 4 hodin. Lehce přidávám a cítím, že dnes se mi běží snadno. Netuším na jaký čas to je, ale těší mě každý krok. Nic počítám, nic neřeším, tělo se dle svého gusta hýbe vpřed.

Vyhlížím Ondřeje a když mě předbíhá o kolo zjišťuji, že mi nedělá problém s ním držet krok. I na pár slov ohledně našeho týmu Dromeus je dech. Zdá se mi, že i Dan mě nepředbíhá už tak často :) Kousek za půlkou jsem běžel svoje nejrychlejší kolo. /* začátečnická chyba, že? */ V tempu 34.kola bych měl maratón pod 3:15...

Dalších deset kol mě nutí zpomalit. Projevuje se chybějící delší tempový běh měsíc před maratónem. Poohlížím se po tabuli s počty kol a porovnáním s uběhlým časem zjišťuji, že bych mohl dokázat cosi neuvěřitelné. V prosinci jsem si říkal, že bych letos chtěl svůj maratónský čas vrátit pod 3:30, ale pomýšlel jsem přitom na pražský PIM. To už bude čas i počasí na kvalitnější trénink.

Zdaleka však ještě nejsem v cíli a musím řešit nevolnost. Nezpůsobil ji koktejl, jak by se mnozí domnívali, ale nevyzkoušený gel. V 55. kole musím uklidnit žaludek banánem a rovinku s občerstvením projít. Podaří se mi drobnou diskomfortnost ustát a doběhnout bez ztráty čehokoliv. Neodpustím si ani závěrečný finiš, když spatřím pár metrů před cílem hodiny s časem 3:28:52.

Je to už dva roky, co jsem naposledy cílovou pásku maratónu proťal v tempu pod 5 min/km. Snažím se vybavit si všechny faktory, které mohly ovlivnit můj návrat pod 3:30. Objemy v tréninku mezi ně určitě nepatří. S nastupující zimou hodně klesaly: listopad 265, prosinec 230 a leden jen 170 km. To spíš kvalita, i když trochu neobvyklá. Z asfaltu a pevných cest jsem se přesunul do terénu a sněhu, balancoval na ledu a občas se vydal do Úval na malý kopec.

Může to být i paradoxně právě tím malým objemem - byl jsem odpočatý. Za výkonem může být i "zvláštní" výživa. Dostal jsem od Behej.com k vánocům gainer od Nutrendu a pokud jsem na to nezapomněl, vždy po doběhu jsem se tím nakrmil.

Tolik ke sportovním faktorům. K těm jiným patřila nepochybně čistá hlava (prosím neplést si s hlavou umytou nebo dokonce vylízanou!). Velkou váhu přikládám i tomu, co jsem měl na krku. Od té doby, co obruč nosím, neznám nedostatek energie.