Na hranici smutku a radosti

Den poté. Všeobecná euforie vyvolaná vyplavenými endorfiny zůstává v srdci jen jako hřejivá vzpomínka. Hlavou plynou obrazy předešlého dne. Okamžiky síly i totálního vyčerpání, okamžiky radosti i bolesti. Ultrapotěšení, které prověřilo zdatnost mnohých hrdinů v kopcích. Silva Nortica Run.

Dosyta vyspáni diskutujeme o nedělním programu. Solná lázeň v nedalekém Gmündu je bohužel pro mé povrchové zranění vyloučena. Jako druhá varianta se nabízí potulování po okolí. A protože byla Radka ochuzena o hezčí část trasy (běžela jen maratón), vezu ji na místo, které se do mého sdrce nesmazatelně zapsalo. Tou je Pohořské řašeliniště rozkládající se mezi Baronovým mostem a Pohořím na Šumavě.

Pohoří na Šumavě leží nedaleko hranice s Rakouskem nad prameništěm Pohořanského potoka. Patrné pozůstatky bývalého městyse s pivovarem a vinopalnou čítajícího v roce 1890 186! domů přitahují zdálky běžce přibíhající z dlouhé planiny řašeliniště. Opravená věž části kostela sv. Panny Marie Dobré Rady, tyčícího se nad hřbitovem, zapadá hebce do okolní krajiny. Lákadlem pro běžce je však občerstvení, které je po téměř 50ti kilometrech více než nutné.

Den poté je čas na prohlídku zbytků místa. Smutek a žal mě jímá, když se dovídám o pohnuté minulosti obyvatel tohoto koutu malebného kraje. Léta první světové války, roky 1946-1949 a 1978 budou navždy smutným mementem nynější zastávky cyklistů mířících do Rakouska. Teskně působí hřbitov, kde spočívají lidé, kteří byli kdysi násilně odděleni. Ani po smrti jim nebylo dopřáno pokoje, jak svědčí ulámané kříže na jejich rovech. Jak blízko měli dva národy dříve k sobě je patrné i z probíhající rekonstrukce kostela. Provádějí ji rakouští mistři řemesla. Na české straně hranice. Teprve tváří v tvář té historické bolesti si naplno uvědomuji co znamená svět bez hranic.

Železné hranice jsou, pevně věřím, nenávratně pryč a my se tak můžeme vydat na malý okruh. Nejprve kousek po trati závodu do Rakouska a poté lesem, cestou, která se vine přímo mezi hraničními kameny. Dopřáváme si pramenité vody z upravených pramenů a vnímáme klid a mír vládnoucí nikým ovládané krajině. Hlavou už zase putují příjemné obrazy sobotního dne.

Nebýt krize na šedesátém kilometru, těžko bych hledal nějaký nepříjemný moment. Ani ta odřená bradavka mě moc nepotrápila. V paměti sbírám spíše zrnka radosti. Od Nových Hradů jsem putoval více-méně se stejnou skupinou běžců, vzájemné povzbuzování a pár vřelých slov bylo vítaným dopingem zemdlelé mysli. Nejlépe se mi běželo posledních asi 15 kilometrů. A od hasičské občerstvovačky za vrcholem posledního stoupání jsem už nebyl k zadržení. Hlavní nápor běžců byl už dávno pryč a osazenstvo stanice mastilo karty a rozdávalo úsměvy. Možná, že za to mohlo i jejich vlastní pivo, které mi doslova vlilo energii do žil. Běželo se mi tak dobře, že jsem se rozhodl poslední občerstvení už vynechat. Marně na mě volal Hunča s lahví pěnivého moku v ruce, který mezitím bavil obsluhu svými příhodami. Sice jsem závěrečné stoupání ani s podporou Radky nevyběhl, ale v cíli jsem byl šťasten. Doběhl jsem tak, jak to mám rád. V síle, jasné mysli a s pocitem, že chci znovu.