sobota, dubna 28, 2012

Páté narozeniny II.

Příjemného posezení jsme se zanedlouho museli vzdát a vydat se k Senohrabům. Těptín, Kamenice, Lojovice, Zaječice, místa, která nám za těch pět let již zdomácněla. Některá probíháme ve stejném stavu, v jakém jsme je viděli v roce 2008. Jiná se mění, zda k lepšímu či horšímu závisí jen na úhlu pohledu pozorovatele. Opuštěné stavby, nedokončené projekty, ale i nová kanalizace nebo opravený most. Stráň dříve odkrývající pohled na holý hřeben zarostla do téměř neprostupné houštiny. Úzká stezka přes louku náleží nyní pastvě a běžcům je k dispozici vozová cesta ve stínu lip.

Běží se mi dobře. Tempo přiměřujeme mému stavu. Ondřej vybíhá v náskoku kopce, dolů mě nechává pár kroků poodstoupit. Postupně se propracováváme k obědové zastávce. Neomylně míříme k senohrabské hospodě v zatáčce nad nádražím. Předloni domácí kuchyně s načepýřenými ovocnými knedly, loni hotovky s jiným provozovatelem, letos pizzerie a zas jiný provozovatel. Přesto neporušíme tradici. Zřejmě duch místa nás přitahuje do útulného prostoru, kde k jídlu přidávají dobré slovo a vyprahlým běžcům slevu na balenou vodu. Prý po té kohoutkové bychom běželi rychleji, než bychom si přáli.

Poskládali jsme do sebe svůj díl pomaratónské pizzy, dva převařené nápoje a vydali se vstříc předposlednímu významnému stoupání ke hvězdárně v Ondřejově. Mohli jsme i odložit část oděvu, neboť nás po zbytek trasy počalo provázet slunce. Zatímco Ondřej, jak se zdálo, se teprve rozbíhal, já byl na padesátém kilometru již za svým limitem. S úlevou jsem tak přivítal vrchol v Konojedech, kde, až na krátký úsek u Radimi, měníme terén na asfalt. Čekala nás poslední zastávka našeho putování. Světlý bod neměnnosti toho, že svět je v pořádku. Tradiční hospoda v Nučicích.

Vřelé uvítání paní hostinské, nápoje přistavené sotva si urovnáme židli, atmosféra ospalého venkovského popoledne. Kolik superlativů se básníkům dere na mysl. Jen televize se záběry odborářské demonstrace síly narušila duševní klid sešlých lidí. "Nejlepší by byla vláda Marie Terezie." pravila paní hostinská. Ano, svět je v pořádku. To jen několik hlasitých se vydává za většinu a několik zlodějů vyvolává dojem občanské zlotřilosti.

Nenechme se však vytrhovat z dalšího putování. Ondřej často hlásí, že mu zvoní telefon, nemůže jej najít, pak dělá, že deset minut telefonuje. Dává mi tak prostor porvat se se zbytkem trasy tempem mezi šnekem a hlemýžděm. Díky mantře "zdraví, štěstí, blaženost" ubíhají mé kroky bez potíží ke Kouřimi. Jen bolest stehen začíná bránit rychlejšímu seběhu, nyní již jen zvlněné cesty.

Posledních dvanáct. Když jdu jen tak vyběhnout do lesa, řeknu si "jen dvanáct". Ovšem dvanáct posledních z Kouřimi je pěkně dlouhých. S únavou nohou nabývá i únava mysli a chodecké vložky se prodlužují. Přesto k Dobřichovické pivnici nakonec dobíháme, nikoliv docházíme. Šťasten za tento den, s díky mému druhu v životě i běhu a Kačce za podporu vzhlížím zase do dálav. Za dva týdny PIM jako rozvička před červnovou Silva Nortica.

čtvrtek, dubna 26, 2012

Páté narozeniny I.

Dnes již počtvrté řeším dilema, jak vystoupit z tramvaje. Obvyklým způsobem to pro bolest stehen není možné. Zkoušel jsem to bokem, pozadu, až jsem dospěl k nejjednoduššímu vyskočit. Příčinou neschopnosti ovládat své údy se stal již pátý ročník narozeninového běhu Dobřichovice - Dobřichov. Ještě týden před vyběhnutím od dobřichovického nádraží, které letos připadlo na první den ve znamení Býka, jsem zaháněl myšlenky na polovinu či jiný zlomek trasy. Až krátké páteční zprávy mého intimního přítele, ověřující připravenost ranního logistického zajištění, ve mě probudily ducha ultraběhu. Rázem bez pochyb o zdolání celé, osmdesáti kilometrové trasy, začal jsem se těšit.

Postupně se mi vybavovala naše zastavení na trase, bloudění, chvilky ticha i hovorů dvou přátel. Právě na debaty se svým druhem jsem se těšil nejvíc. Tolik se toho událo, od našeho posledního společného běhu. Narození další dcerky, pokrok našich starších dětí, důstojná oslava přítelových narozenin a další jemná témata.

Přestože jsem sedm měsíců neběžel více jak 32 kilometrů v celku, vybavoval se mi při balení seznam úkonů a pomůcek na takový běh. Namazat, oholit, najít batoh s hadicí, najít chleba, koupit tyčky a energetické tablety. Jako obvykle jsem ale téměř vše donesl až do cíle naší cesty. Jen poslední výtisk knihy, vydané speciálně pro přítele k narozeninám, putoval z Dobřichovic pouze do Jílového u Prahy, do rukou paní Jitky. Dobré duše, která nás hostí s otevřenou náručí.

Díky Kačce jsme s Ondřejem odbíhali od nádraží u Berounky již před šestou hodinou ranní. Jako každý rok jsme modrou značku ztráceli a nacházeli a na brdský hřeben tak vystoupali opět na jiném místě. Podařilo se nám připojit k červené hřebenovce a zdárně jsme se dostali na rozcestí, odkud naše trasa kopíruje Brdskou stezku. Ondřej si jí minulý týden proběhl až na stupně vítězů ve své kategorii, přesto na něm nebyly patrné známky únavy.

Loňské klesání do vltavského údolí zahaleného v mlze bylo jen vzpomínkou na počínající parný den. Připomíná-li soutok dvou řek ženský klín, pak sestupování v něj nebylo vstupem do ráje. Letošní obloha slibující přeháňky odklonila sluneční paprsky mimo naší cestu a museli jsme namísto odhazování svršků bojovat s chladem tmavých vod spojených v Davli. Po tradiční snídani u starého mostu jsme pokračovali vedle Záhořanského potoka k Jílovému. Jeden z nás vyslovil odvážnou myšlenku, že letos cesta ubíhá rychleji, než kdy jindy. I paní Jitka, když jsme kolem půl deváté zvonili na její branku, říkala, že nás čekala později.