pondělí, listopadu 19, 2012

Lázně bez hranic

Letošní návštěva snad nejhezčích českých lázní měla zcela jiný charakter než ta před třemi lety. Žádné cíle lámání rekordů, jen vidina příjemně prožitého víkendu, který dává smysl. Jednalo se čtvrtý ročník charitativní akce konané u příležitosti památného 17.listopadu, jejíž výtěžek byl věnován občanskému sdružení Joker.

Z Prahy jsme vyrazili v sestavě, která se osvědčila v červnu v Novohradských horách. Tři ženy a já. Ta nejmenší sice první kilometry dlouhé cesty protestovala, ale zbytek víkendu už prožila spokojeně stejně jako dospělí účastníci zájezdu. Do Františkových lázní jsme dorazili v pátek kolem půl osmé večer. Ženy se najedly a šly spát a já kolem deváté vběhl do lázeňského parku.



Sotva jsem se u sčítacího týmu přihlásil jako 166. účastník, proběhl kolem Miloš Škorpil. Zahájil jsem tak symbolicky své kroužení po boku toho, kdo stál u mé běžecké kolébky a dlouho mi měnil trenky, běžecké plány i boty. Protože jsem byl čerstvý, zakrátko jsem se od Miloše odpoutal a koloval parkem jednomužně. Nemohl jsem zde napsat sám, protože parkem po vytyčeném okruhu probíhala a procházela spousta lidí. Lidí bez rozdílu výkonnosti. Lidí s různým vyznáním a životním příběhem. Mladí, mladší i ti úplně nejmladší, zralí, zralejší i ti nejzralejší. S těmi, jenž jsem míjel v protisměru jsme si měnili úsměvy. Se všemi pak společně radost z nevyřčeného. Běháme a chodíme tu pro sebe i pro druhé. Lidé spojeni v jeden kruh lidské sounáležitosti a jednoty. Povzbuzení se dostalo všem. Nejvíce těm, pro které byl jeden okruh délky 1150 metrů takovou vzdáleností, jako pro jiné představuje 11500 i více metrů.

Kolem jedenácté večerní jsem z okruhu odbočil k náruči peřin. V sobotu po snídaní vyběhla do parku Radka. Byla již 202. účastnice této akce a ve svižném tempu nakroužila přes 30 kilometrů, poslední kola i s Lucinkou v kočárku. Na náš rodinný účet jsem před polednem vyběhl zase já. Byl jsem přitom svědkem splněného snu Simi Buchnerové, citace (bezeckaskola.cz): "která – byť je odkázána na život v křesle – několik týdnů před 23hodinovkou prohlásila: „Já si ten jeden okruh obejdu“."  konec citace. Zážitek, na který se nezapomíná.




Do parku jsme se vrátili ještě dvakrát. Při večerní procházce s Lucinkou a potom v neděli ráno, kdy jsme náš běžecký účet ve Františkových lázních sečetli u zřídla Natálie. Zde jsme se shodli, že tento překrásný kout naší Země chceme navštívit i na jaře. Zažít tak probouzející se přírodu, která nyní jen v polospánku dává tušit, jakou přenádherou oplývá.

neděle, listopadu 11, 2012

Běžecké Vánoce

Rozum velel oběhnout jen jedno kolo šutrů. Jednak protože můj skromný trénink posunul mé hranice trochu níže a jednak protože nemám zcela vyhráno. Poslední kontrola v IKEMu sice nedopadla špatně, ale výrazy lékařky provádějící vyšetření (např.: "To je jak věštění z křišťálové koule.") mi v jistotě návratu k obvyklým dávkám nepřidaly. Jednu výhodu to má: neprožívám žádný stres z blížícího se závodu, a tak ani porucha vlaku cestou na start ŠUTR54 mě nevykolejila. Jen mě překvapilo, že strojvedoucí vystoupil. Říkal jsem si, že Michal by mě určitě nechal vyběhnout i později. Že bych měl čas třeba o hodinu delší, není vůbec podstatné.

Mašinfíra se po deseti minutách vrátil a na start jsem se nakonec stihl dostavit necelou čtvrt hodinu před Michalovým "Tak běžte!" i se zastávkou na dva předzávodní rohlíky.

Startovní kamínky byly podle důvěrného zdroje částečně od řeky, částečně ze svahu Troje a zbytek od supermarketu. Schválně odkud bude ten můj. Přál jsem si ten od řeky s nějakým pěkným číslem. Do ruky mi vklouzl hnědý se stotřináctkou. Krása.

Rychle trenky, dvě trika, rukavice a kelímek a už se běželo. Byl jsem zase v tom. V radosti z pohybu barevným listím, v radosti lidí, které baví to co mě. První opatrný seběh, nasávání tlející vůně, hledání příjemného tempa. První kopec vzhůru. Nebudu blbnout a hezky se projdu. Alespoň mám dost času pokukovat po kroucených větvích, nechat sklouznout nohu po kameni, hltat barvy jaké člověk nevyrobí.

I když nejsem zrovna extrovetr, mám potřebu tyto pocity sdělit, přenést na druhé, ověřit zda je ostatní také mají. Mají. Sdílená radost se exponenciálně násobí. S přibývajícími kilometry stoupá má euforie a možná i rychlost. Těším se na použití mého žlutého kelímku na devátém kilometru. Ve správný čas na správném místě stojí skvělí dobrovolníci s vodou a pivem. S Honzou Dufkem si připíjíme na zdraví, povídáme o dětech. Ještě jeden kelímek piva a vrháme se do druhé půlky.

Těším se jak to pustím za silnicí na Horoměřice. Široká cesta dává pokyn "Leť!". Tak letím omámen tímto místem, dnešním dnem, atmosférou, kterou Michal nabalil na tento závod. V následujícím  kopci sebou nesu vzpomínku. Vzpomínku na výjimečného člověka, který spojoval běžce bez rozdílu. Na jeho úžasná vyprávění při cestách na závody. Na jeho vždy pozitivní náladu a trefný komentář. Přemýšlím, zda znám někoho takového, kdo miluje běh a dění okolo něj, koho díky jeho přirozenosti a otevřenosti mají všichni v oblibě. Vím, že Ivo byl jen jeden a že jakékoliv srovnání s ním je liché. Přesto si vybavím Michala, který nás tu dnes spojil.