úterý, října 11, 2016

Kde jste všichni byli?

Je to ostuda. Tentokrát nikoliv pořadatele, ale nás, běžců. Na 2. ročník jednoho z nejhezčích krátkých ultra co jsem kdy běžel (a toto říkali všichni doběhnuvší) se dostavilo pouhých dvacet hlav. Za symbolické startovné sotva pokrývající občerstvení a značkovací spreje obdržel každý něco, co se na peníze nepřepočte. O co všechno jste přišli, se pokusím vylíčit písmem i obrazem.

Psal se rok 2014. Dušan Koutník, pořadatel "Okolo Vlasti" dostal skvělý nápad. Uspořádat běžecký závod, jehož hlavním motivem budou stromy. Dne 15. listopadu 2014 se tak uskutečnil nultý ročník, o kterém si můžete přečíst zde: SUM 2014

Ze zápisku Dušana můžete odtušit, že krom nádherných scenérií na běžce čeká trasa, kde si každý přijde na své a přitom je běhatelná. Navíc Dušan do 2. ročníku vypiloval trasu tak, že například vysekal úvoz (kterým se v 1. ročníku neběželo) "jen" kvůli tomu, aby trasa mohla vést okolo jednoho z největších a nejstarších dubů. Ostatně před startem dostanete kromě čísla i podrobný popis (na 16ti stranách!) míst kudy poběžíte. Je to unikátní, historicko-místopisné dílo doplněné fotografiemi napsané tak, že se sem chcete vrátit.

Letos jsem do Vlastibořic přijížděl s cílem zaběhnout trať pod 6 hodin. Loňských 6:19 bylo ovlivněno jednak mým zmatkováním na trase, kdy jsem 2x přehlédl odbočku a 2x se hloupě vracel, přestože jsem běžel správně, a také slabším tréninkem. Že to ale nebude nebude snadné bylo jasné i z toho, že jen 3 běžci v historii závodu se dostali pod 5 hodin. Předstartovní dilema, co na sebe, jsem nakonec vyřešil dvěma triky a bundou v batohu. Předpověď slibovala ledacos a kromě bundy se hodí i lahev s vodou. Poslední ze tří občerstovaček je kolem 37. km před nejtěžším úsekem celé trasy. Posledních 7,5 km se v červnu běhá jako kros...

Vybíhám (jak jinak) zezadu a většina mi mizí za třetím ohybem. Trať je prvních 15 kilometrů velmi rychlá a svádí k domněnce, že ji lze pod 5 hodin zaběhnout. Protože si mlhavě vybavuji, co mě čeká, držím si své 4. místo od konce až do aleje Rohanka u zámku Sychrov.



Po příjemném rychlém seběhu po louce do Paceřic následuje lehké políbení s prvním kopcem.



Po přiblížení zpět Sychrovu následuje (myslím jediná delší) asfaltová pasáž. Loni jsem si zde udělal osobák na 400 metrů, letos mám více rozumu a navíc vyhlížím druhé místo, kde jsem si loni zaběhl. Musím uznat, že značení je dokonalé. Stačí nečumět po okolí a značení nelze přehlédnout. Na místě, kde se trasa ohýbá do lesa, je šipka jako kráva. Stejně jsem běžel rovně na louku, neboť v dáli stál tak pěkný strom...












Technickou zajímavost, Sychrovský viadukt, nejprve podběhneme. Jeho dvě patra naznačují, co nás čeká dál. Ano, lesem vystoupáme až k trati, kterou přeběhneme po dřevěných mostech. Ty nám opět připomenou neoddělitelné spojení stromů a člověka.



Sbíhám k prvnímu občerstvení. Jak milé přivítání a bohatá nabídka. Moc si vážím toho, že někdo mrzne pár hodin venku kvůli zábavě pár lidí. Navíc se zde dá napít a najíst do sytosti, neboť dále trasa ještě chvíli klesá.



Pro mě nejhezčí místo na trase leží na 19. - 20. kilometru. Zvlněná pole a louky, osvětlené sluncem prodírajícím se podzimními mraky ve mě zanechaly hlubokou stopu vloni i letos. Tento kout působí tak přirozeně, jakoby se lidé se svými potřebami přizpůsobili přírodě a nebylo tomu naopak.



Po krátkém odpočinku v kopci se potkáváme s dalšími velikány.
 

 Následuje skvělá pasáž lesem, loukou až do Chvalčovic a zanedlouho se blížím k další občerstvovací stanici v údolí Mohelky.



U druhého občerstvení na 26. kilometru stojí další z pozoruhodných stromů. Jak symbolicky působí lavička pod ním doznám vzápětí, jen co opustím pohostinnou náruč dobrovolného hasiče. Teplý čaj, pivo a oplatka si hoví v žaludku, ale přede mnou je jedno z nejstrmějších stoupání na trase. Není přehnaně dlouhé, ale plány na čas pod 5 hodin definitivně zhatí většině startovního pole.



Odměnou za zdolání kopce je odkrytí dalšího výhledu do krajiny a úžas z dalších stromů, o jejichž krásu se s námi Dušan podělil.

Mou cestu až k metě maratonu zpestřuje Jana Šindlerová, pozdější vítězka, se kterou se míjíme až do cíle. Občas ji do vrchu předejdu, ale z kopce na ní nemám. Chybí mi technika a přebývá ještě pár kil a pud sebezáchovy. S přibývajícím kilometry se seběhy stávají obtížnějšími a není to jen mou pokročilou únavou. Děkuji svému rozhodnutí obout Adizero XT. Skvěle mě podržely i tam, kde jsem loni zdolával klesání po půlkách.



Mám v nohách již 38 kilometrů, za sebou poslední občerstvení a míjím starým úvozem nejmohutnější dub, jaký jsem kdy viděl. Škoda jen, že jsem si jej nezdokumentoval, musím příští rok. Anebo na jaře, jen tak si sem vyjet a běhat od stromu ke stromu. Chvíli postát a okusit víc než jejich letmý dotyk.

Už jsem skoro v cíli. Na metě 43. kilometru probíháme nedaleko něj, ale čeká nás, již dříve zmíněný, krosový úsek. Ze silnice do sadu, ze sadu do lesa, v lese se cesta mění v pěšinu a pěšina se ztrácí v borůvčí. Tohle bych chtěl umět běhat. Ale s trochou opatrnosti jsem vyvázl bez šrámů a klesám až k Mohelce. Chvilka běhu v trávě podél vody a cesta se stáčí zase nahoru do lesa. Možná by šla běžet - být to první kilometr závodu. Tak si vychutnávám poslední výhledy na tento nádherný kout naší Země. Nevadí ani déšť, který se spustil až v závěru mého putování.



Cíl není u hospody, kde byl start, ale je nutné do hospody vejít (vběhnout), slušně pozdravit a zazvonit na hotelový zvonek. Pak jste teprve v cíli. Potlesk, přátelské přivítání, sdílení zážitků, teplo z krbu. O toto všechno jste přišli.

Tak kde jste sakra všichni byli?

úterý, května 31, 2016

Šedesát je málo

Základní jednotka je deset kilometrů. Cokoliv méně je pod rozlišovací schopnost milovníka dálek. Po dvou letech občasného potácení se z ní stal etalon kondice dát ji pod hodinu.

Můj projekt uplynulých čtyř  let má neodolatelný úsměv, čistou mysl a žije bez plánů na zítřek. Copak lze vůbec vnutit dítěti dospělou myšlenku, že žít (hrát si) se bude zítra, za týden? Začal jsem i tak běhat. Bez plánu, kdy se mi chtělo a výsledek se plíživě dostavil. Z desítek se staly jednotky, ze šesti výběhů za týden sotva dva. Dva roky jsem si nekoupil boty.

Období bezcílného pobíhání a kynutí se před rokem (přesně 19.6.2015) změnilo v denní běhání. Pomohla mi k tomu kniha "Mnich, které prodal své Ferrari". Motivační knihy se přou s knihami duchovních nauk o tom, kolik dní trvá zakořenění návyku. Jako minimum je uváděn dvacet jeden den, počty rostou až ke sto osmi. Číslo 108 má základ ve šťastné čínské osmičce (vzpomeňte na Olympijské hry v Pekingu, které začaly 8.8.2008 v 8:08 hodin), přestože magická 108 není osmi dělitelná. Opravdoví mistři sebepřekonávání (například Petr Říman nebo Pranjal) dávno překonali 108 dní „daily mile“ a většinou je jejich denní kilometráž daleko delší.

Rozhodl jsem se dát svému pobíhání po krajině zase nějaký řád. Měl jsem pro to ideální podmínky: světlo, teplo (i když v červnu podpořené zimní bundou) a chuť. Však také kdo jednou zaslechl volání dálek, je lapen navždy. Na vlastní nohy a především mysl jsem si ověřil, že vytvoření návyku netrvá pouhý dvacet jeden den, ani šedesát dní. Teprve s příchodem tmy po prázdninách (ve všední dny jsem vybíhal ráno tak, abych byl do šesti zpátky) se ukázalo, jak je nový návyk pevný. Byl. Téměř půl roku jsem vybíhal denně, než se začal díky večerní práci hlásit spánkový deficit. Nicméně návyk dát řád svému běhání, i když cíl nebyl vlastně žádný, mi zůstal.

Z potácení po lese se začala klubat radost z posouvání vzdáleností a sem tam rychlejších běhů (čti pod 6). Neměl jsem žádný pevný rozpis, řídil jsem se podle času, který se mi na běhání dostával. Neřešil jsem rychlost a běhal podle pocitů. Místo smutnění po minulých zážitcích se mi do hlavy začaly vkrádaly myšlenky, co kdybych se zase někam vydal. Rozhodnutí zase olíznout chuť dálek ulehčilo pravidelné vyšetření, které ukázalo, že jsem na tom úplně stejně jako tehdy, když jsem žádal o potvrzení na Magredi 100 mil. Navíc mi pomohl můj přítel se svou prosbou o doprovod:

Twitter Kaczer odkaz směřuje na: Záznam Strava

Začal jsem hledat vhodný závod, kde se mi splní všechny mé touhy: běžet krajinou, ne zas moc daleko, ale přesto za světla, bez dlouhého cestování. Našel jsem jedinečný Strom ultra maraton Dušana Koutníka z Vlastibořic. Ze zážitku tohoto podzimního běhu (byl jsem skoro poslední, tak jsem si dopřál i odbočku z trasy k jednomu z památných dubů), byl už jen krůček k přihlášce na další přenádherný závod v červnu 2016. K němu začala směřovat má příprava spočívající v zařazování delších víkendových běhů.

Přihlásit se na 12h do Stromovky bylo vnuknutím, v plánu jsem nic takového neměl. Po zaplacení registrace jsem se začal přesvědčovat, že Stromovka bude ideálním tréninkem na červnovou akci, kde poběžím 80 km. Radce jsem říkal, že poběžím tak 7 hodin a pak uvidím. Když to dál nepůjde, trénink ukončím a těch 60 km mi bude jako příprava stačit. V sobotu jsem ale do auta k Vláďovi Chvátalovi nasedal už s tím, že stovka by byl splněný sen. A sny se plnit mají.

Měl jsem obrovskou radost, že ve Stromovce opět vidím známé tváře, i když jsem dvěma popletl jména. Zase jsem nasával jedinečné předstartovní očekávání a těšil se na nejjednodušší ultra, které jsem kdy běžel. Absolutní placka, kde stačí jen posouvat nohy, možnost napít se a najíst kdykoliv se zachce, ideální místo na běh v meditaci se zavřenýma očima. Ranní Stromovka je úchvatná. Ničím nerušená síla korun stromů nad hlavami, příjemná teplota, radost z toho, že můžu být a plout prostorem aniž by mě k zemi složil kořen. Ideální místo k ultra, kde stačí jen trenky, triko a trocha vazelíny. Sebou jsem přibalil ještě 3 petky (čaj, pivo a kofolu) a pro jistotu energetické tablety a magnezium.

První půlka byla z říše snů. Přeci jen loňskou padesátku a letošní jedinou tréninkovou čtyřicítku si nohy zřejmě ještě pamatovaly a uběhnutá kola rychle přibývala. V pátek jsem měl jen jedno jídlo kolem čtvrté odpolední, což dalo mému běhu kýženou lehkost. Tedy pokud se dá mému  stylu postřelené labutě (jak jej v Řásné komentoval Ivo Domanský) nějaká lehkost vůbec přiznat. Po třech hodinách jsem zahnal hlad dvěma malými sendviči a dvě kola prožvanil s první návštěvou, Tomášem Mrázkem. Když se po hodině vracel ze svého výběhu od řeky, byl jsem už jen kolo od maratonu (4:10). Skvěle mi vycházelo tempo kolem 6 minut i s třemi povinnými zastávkami v depu úlevy. Padesátkou (5:00) jsem probíhal už s klíčící myšlenkou, že by ta stovka mohla být reálná.

Před půlkou, tedy před jednou odpolední dorazil synek. Přišel v kanadách, takže to na běžecký doprovod nevypadalo. S jeho příchodem mě začaly bolet nohy (za což myslím nemohl). Byla to bolest čistě z únavy, jako když uběhnete skoro 60 km. Vzpomněl jsem si, jak jsme loni v září ukončili výběh s Tučňákem v půl třetí ráno u nádraží v Klánovicích a zbylé 2 km došli pěšky. Druhý den jsem si cítil tak dobře, že bych padesátku mohl běžet znovu. Zkusil jsem tedy obětovat jedno kolo chůzi. Oběť byla přijata a já mohl tři kola běžet v přijatelném tempu dál. Bylo to však jen dočasné oživení a navíc začala vynechávat i hlava. Kolik času zbývá? Dám tu stovku? Proč nejdu domů, když trénink na červnový závod jsem už splnil? K tomu jsem měl pořád žízeň, i když jsem pil každé kolo.

Jak už to v ultra chodí, každá krize jednou pomine a i ta hlava se nakonec srovná. Došlo mi, že musím také něco sníst, abych neměl žízeň. Došlo mi, že s mým výkonem jde především o naplnění ducha tohoto závodu, kterým je sebepřekonávání, a že vesmíru je úplně jedno zda tu stovku dám nebo ne. Když mi sčítačka po 2 kolech hlásila jen 2 kilometry (vybavuji si to u 42.kola), přestal jsem se tím trápit úplně. Pokračoval jsem svým tempem, chodecké vložky jsem střídal s klusem a používal techniky z Qigongu. Pak to najednou přišlo: „Zbývají ti 2 kola do stovky!“. Je zajímavé, jak moc ovlivní výkon právě hlava. Ačkoliv tělesně jsem byl na tom stejně, běželo se mi rázem lépe. Můj slzou smočený praporek jsem odevzdal pět minut před šestou večerní (10:55). Padlo ještě pár otázek v číslech, ta nejtroufalejší byla: „107?“.

Nakonec se mi splnil ještě jeden sen, který jsem se předem neodvážil ani nevyslovit: „Dám víc, než v roce 2010?“. Dal. O půl kilometru. Přesně 108,966 km. Velikou radost jsem měl i z toho, že jsem nic nepokazil. Tělo nevykazuje žádné odřeniny, puchýře, bolesti či dehydrataci. V neděli regenerační běho-chůze v tempu 7:30 – 6:40 a v úterý se tělu líbilo i 5:20/km.


Nezapomněl jsem, jak se potěšit s ultra.